RECENZE: Poutavý příběh sebevědomé ženy, která vylezla na K2 vlastní cestou

Režisérka, Jana Počtová, přistupuje k dokumentu s jasně deklarovaným ženským pohledem, jenž vypráví příběh ženy, která se vymyká zaběhnutým konvencím a láme mnohé předsudky. Snímek je možné rozdělit na tři pomyslná dějství – první z nich sleduje přípravu, druhé samotný pokus o dosažení vrcholu a závěrečný epilog je věnován návratu domů a opětovnému shledání s rodinou.

V první části věnované přípravám byste jistě čekali vydatný trénink, trampoty při shánění vybavení a sponzorů na cestu. Jenže to vše je odvyprávěno ve velmi rychlém sledu, dalo by se říct až telegraficky. Mnohem větší důraz je kladen na juxtapozici Klářina cíle a toho, co si o tom myslí její okolí. Klára musí opustit své děti i manžela a vydat se na potenciálně fatální výpravu do míst, kde každá chyba může znamenat smrt. Tomuto tématu se snímek věnuje poměrně obsáhle, což mu ve výsledku škodí, protože opticky snižuje náročnost a důležitost přípravy. Divák tak může nabýt dojmu, že si stačí jít občas zaběhat, proložit to nějakým sportem a pro sichr si koupit to nejlepší možné vybavení, na co mu vystačí peníze. Jenže ve skutečnosti bývá taková příprava poměrně náročná a K2 rozhodně nezdolá žádný průměrně zdatný turista.

S druhým dějstvím se již přesouváme do Asijských velehor, které náležitě kontrastují s prostředím české kotliny, v níž se odehrával úvod filmu. Zde se opět projevuje směr výpravy, který si autoři zvolili. Přestože se stále mluví o jištění a používání horolezeckého vybavení, žádný bližší exkurz se nekoná. Lehce to působí jako vějička, která má v divákovi vyvolat dojem nebezpečí a strachu o hlavní hrdinku, ale výsledný dojem je spíše rozpačitý, protože tento aspekt pomíjí také první část.

Filmaře musíme pochválit za velmi pěkné záběry krajiny, a především střihače za velmi povedenou koláž, která kombinuje směsici záběrů z dronu, od štábu z base campu a selfie Kláry z výstupu. Celek dohromady hezky funguje a selfie tomu všemu dodávají určitý punc autentičnosti a intimnosti. Paradoxně tak to, co byla s největší pravděpodobností úlitba ve snaze udržet rozumný rozpočet dokumentu, se vlastně stává jeho největší silou.

Samotný výstup však postrádá jakoukoliv dramatičnost, protože se vůbec nenaskýtá prostor, kdy by se divák mohl o hlavní hrdinku bát. Přestože snímek ostentativní poukazuje na to, že člověk může ve velehorách velmi snadno ztratit život, výsledná koncepce v podstatě postrádá jakékoliv napětí. Všichni „ví“, že se Klára vrátí v pořádku domů. Tento potenciálně zajímavý aspekt obav o život blízkého člověka je tak značně rozmělněn v moralizování činu samotného.

Epilog je pak již skutečně jen dovětkem, který vlastně jen podtrhuje již řečené. Všechno dobře dopadlo… a tak dále. Snímek zkrátka fatálně selhává v distribuci napětí a dalo by se říct, že nejnapínavější bylo shánění financí, protože jak jde o peníze, nic není jisté.

Největší výtka dokumentu směřuje vůči poněkud haprujícímu zvuku. To se ale vzhledem ke zvolené formě natáčení dalo očekávat a je možná trochu škoda, že si to zvukaři lépe nepohlídali. Jejich čest však zachraňuje vhodně zvolená hudba, které příjemně koresponduje s obrazem.

Nakonec se jedná o vcelku příjemně strávená hodinka a půl. Možná i proto, že je mě osobně prostředí vysokohorského lezení blízké a vždy je zajímavé podívat se na stejnou tématiku očima někoho jiného. K2 vlastní cestou se určitě nestane opěvovanou masovou záležitostí, ale každý český dokument mapující nějaký výstup v takto velkém stylu se cení. Na druhou stranu, se již od začátku snímek profiluje jako ženský pohled na ženské vysokohorské lezení, ale žádná další horolezkyně není do dokumentu zařazena. Přitom na záběrech z base campu se jich pár pohybuje a je škoda, že tvůrčí tým do snímku alespoň ve zkratce nezakomponoval pohled dalších horolezkyň. Je to promarněná šance, protože větší pestrost názorů lezkyň i lezců by tématu prospěla.

Celkové hodnocení: 60 %

K2 vlastní cestou (2020)

Hrají: Klára Kolouchová

Režie: Jana Počtová

Scénář: Jana Počtová

Kamera: Klára Belicová, Jakub Freiwald

Hudba: Jan Ponocný

Střih: Petra Berkovičová Raušová

Česko / 100 min / dokumentární