ROZHOVOR | Film Bourák má především pobavit, reaguje Jarchovský na kritiku

V čem dle vás tkví kouzlo „zastydlého puberťáka“?

Na jedné straně můžeme „zastydlého puberťáka“ vnímat negativně: jako muže nedospělého, nezodpovědného, sebestředného dětinu. Na druhé straně ale může jít o jistý pud mužské sebezáchovy, způsob, jak si zachovat životní energii, neumrtvovat v sobě chlapectví, životadárnou hravost, tvůrčí potenci a smysl pro dobrodružství. Možná, že jde o boj s krizí středního věku, o strach z vlastní konečnosti, moment, kdy chlap najednou vidí na konec tunelu a pokusí se zařadit „zpátečku“ směrem ke svému dospívání. Což není bez rizika a může to mít někdy fatální následky pro něj i jeho blízké.

Takové dilema řeší i postava Ládi Richtera alias Bouráka ve filmu. Jeho pokus nenechat se ubíjet neutěšenou životní realitou únikem do frajerství, do fantazie, která vychází z popkulturních ikon, oblíbených filmových žánrů. Únik do sebestylizace v módním retrostylu milované muziky může být imponující, legrační, ale na druhé straně také destruktivní. Bourák odmítá dospět, protože narazil na svoje limity jako živitel rodiny, manžel a otec. Musí si projít zkouškou, aby svoji úlohu znovu přijal. A aby pochopil, že kluka a frajera v sobě ale zahubit nemusí. Tím, že se bouří, jakkoli je to riskantní anebo směšné, má naše sympatie, protože se v něm tak trochu poznáváme.

Po shlédnutí filmu je mi jasné, že vás zkrátka bavilo psát scénář (atmosféra propojená s hudbou, hlavními protagonisty je naprosto v souladu „jednoho pera“), Jaké byly počátky? Jak příběh uchopit, co udělat pro to, aby byl ten pravý, sdělitelný?

Na počátku scénáře k Bourákovi stála reálná historie: rozvodová situace jednoho manželského páru, který zbohatl v reklamním byznysu a jehož rodinná firma následně zkrachovala během ekonomické krize. Zaujala mě bizarní situace, ve které se ocitl manžel, který byl nucen odstěhovat se z rodinné vily do garáže na vlastním pozemku, a vlastní dospívající dcera mu sem tajně přinášela jídlo a prala mu oblečení. Pokusil jsem se tuto reálnou situaci rozpracovat do námětu filmové vztahové komedie, ale nedařilo se mi ji uchopit a tak jsem ji odložil do šuplete.

Po nějakém čase jsem se sešel se svojí kamarádkou scenáristkou Evitou Naušovou. Vyprávěli jsme si o příbězích, které nás z nějakého důvodu zajímají a na kterých chceme pracovat. Evita mi vyprávěla o své sousedce z rodného severočeského města Varnsdorfu, matce dospělé dcery, která po mnohých partnerských selháních svého manžela nakonec vykázala z domu. A on, protože byl profesí automechanik, přesídlil do garáže - autoopravny v těsném sousedství jejich zanedbaného rodinného domku. Společně s Evitou jsme tuhle situaci rozpracovali a já sepsal scénář. Dalším důležitým impulzem, pro mě bylo Evitino přesazení sociálního postavení postav, které situaci řeší. Už nešlo o zkrachovalé reprezentanty vyšší střední třídy s vilou v pražském satelitu, ale o lidi, kteří se, každý po svém, snaží přežít v pohraničním, sociálně vyloučeném místě. Z manžela přežívajícího v garáži se logicky stal nepříliš úspěšný automechanik, který si přivydělává na místním vrakovišti. Z jeho ženy se stala pošťačka a z energické dcery, která se rozhodne řešit manželskou krizi svých rodičů, se stala zaměstnankyně místní non stop herny s názvem Titanic, který svým názvem tak pěkně evokuje existenční situaci obyvatel vyloučené enklávy.

Rodinný dům chátrá, továrny, které místní obyvatele živily, jsou léta zavřené a rozpadají se a tak se každý snaží uživit a přežít, jak se dá, často na hranici, či za hranicí zákona. A zde naše postavy dokázaly přežívat, musí si vytvořit vlastní iluzorní svět, založený na snu, na falešné iluzi, na zastydlé pubertě. Motorem dramatických událostí se tak stává dávný milostný trojúhelník z raného dospívání, kam se mentálně propadne druhá hlavní mužská postava příběhu, gangster okresního formátu a majitel herny Ruda. A ve zvláštní dětinské iluzi přežívá jako v mentální ulitě i titulní postava automechanika Ládi alias Bouráka, která si záhy řekla o nejmarkantnější posun v žánrovém pojetí filmu, a sice směrem k černé hudební komedii.

Po Občanském průkazu je to vaše další práce s Ondřejem Trojanem. Je asi zbytečné se ptát, co pro vás toto souznění znamená?

Ondra není běžný filmový profík, režisér -  realizátor. Má svůj osobitý pohled na svět a jen tak snadno jej nenadchnete. Musí si k věci vybudovat niterný vztah, látka v něm musí rezonovat. Jakmile tato konstelace k látce ale nastane, jakmile se s ní ztotožní, přivlastní si ji a jde velmi cíleně a za svojí vizí. Dokáže jí být velmi oddaný a umí svým napřením nadchnout i své spolutvůrce a spolupracovníky. Tvorba Trojanových filmů má vždycky zvláštní „rodinnou“ atmosféru, Ondřej tady zastává zcela přirozeně „otcovskou“ pozici, těší se přirozenému respektu a zároveň umí zachovat neokázalou blízkost se všemi složkami štábu.

Mám dojem, že ho jeho spolupracovníci rádi poslouchají, rádi plní jeho přání a přijímají snáze lecjaký vrtoch spojený s těžkou dvojí úlohou režiséra a producenta. Ondřej má zkrátka respekt a zároveň charisma. Když jsem s ním, mám podvědomou, bezděčnou tendenci přejímat jeho specifický způsob mluvy, slovník, jeho gesta a intonace. Když se pak vrátím domů, rodina si mě dobírá, že je jasné, že jsem byl s Ondrou Trojanem. Chvíli pak trvá, než se zase vrátím sám k sobě, ke svému typu mluvy, své intonaci, svému slovníku.  Myslím si, že to dobře ilustruje jeho silnou režisérskou dispozici.

Jste jako scénárista spokojený s lokacemi? Že váš scénář zde našel to opravdové místo pro svůj filmový život?

Zásadním impulzem pro imaginaci byla bizardní a magická kulisa Sudet, města Varnsdorfu, kterou do příběhu přinesla Evita. Tady se neskutečným způsobem překrývají historické kulisy: staré chátrající kostely, předválečné a zpustlé vily bohatých německých podnikatelů, zavřené komunistické fabriky…

Je to kraj po válce poznamenaný divokým odsunem Němců a následně proměněný v oblast státem řízené repatriace, a sociálního inženýrství.  Textilní fabriky vystavěné komunisty po konci komunistické éry zkrachovaly a vytvářejí dnes strašidelnou kulisu jakéhosi města duchů, „Klondajku po zlaté horečce“. Jeho obyvatelé bez kořenů zde přišli navíc o práci a budoucnost. To vše je zasazeno do melancholicky půvabné krajiny pohraničních Lužických hor. Jako by se zde zastavil čas. A právě myšlenka „zastaveného času“ stála u zrodu klíčového nápadu - vytvořit na základě nosné dramatické rodinné situace jakýsi žánrový hybrid – retro-film odehrávajícího se v naší současnosti a zároveň v minulosti.

Já bych rozhodně neopomenula muziku, hudbu – ta zde nemá chybu: dokonale vystihuje atmosféru, podtext celého příběhu. Vy sám jako velký hudební fanda – kdy jste si řekl: jo, to je ono! Roman Holý v jedno z rozhovorů řekl, že spolupráce s vámi byla velmi intenzivní a skvělá. Jak to vše hodnotíte vy?

Původně jsem byl přesvědčený, že by ve filmu měly znít originální americké písničky, třeba zahrané kapelou speciálně pro film postavenou. Ikonické slavné songy z oné éry dřevního rockabilly. Nakonec se však tahle cesta ukázala být velmi komplikovanou. Když nakonec Ondřej Trojan nabídl Romanovi Holému, zda by se nepokusil složit několik písniček v žánrovém duchu, přiznám se, že jsem naplnění své vize moc nevěřil. Romana jsem pokládal za originálního autora a výborného kapelníka Monkey Bussines a JAR, v zakladatele specifického tanečního žánru „funky music“ u nás.

Nevěřil jsem, že by ho mohlo bavit naplňovat v podstatě jednoduchý až primitivní koncept tříakordových songů, jejichž kořeny jsou v americké lidovce, country a blues a jejichž půvab nespočívá v hudebních finesách, ale v energii samotné, v drajvu a přímočarosti.

Jaké však bylo mé překvapení, když Roman výzvu s radostí přijal a již následující den nám poslal naprosto odzbrojující písničku zcela v intencích žánru, jemně kořeněnou humorným nadhledem. A byli jsme u vytržení, s jakou bravurou nás během několika málo dní zahrnul dalšími nápaditými, vtipnými a odvázanými songy, na první poslech jednoduchým a nadupanými dřevní energií, zároveň šibalsky podvratnými a muzikantsky hravými.

Roman Holý o vás dodal, že máte „obrovský přehled, vkus“ že jste „zapálenej a chytrej“. Jak vy vnímáte určitě také zapáleného a chytrého muzikanta Romana Holého?

Romana jsem osobně poznal, až když jsem se za ním vydal do jeho rodné Sušice, kde bydlí, naplněný radostí z demosnímků, které pro nás vytvořil. Padli jsme si do noty jako bychom byli dva dávní spolužáci, kteří se až do rána probírají oblíbenými písničkami a kapelami, na kterých jsme vyrůstali a které formovaly náš život. To bylo skvělé.

Nakonec se k nám ještě připojil Matěj Ruppert a prožili jsme společně skutečně bohatýrský večer. Dlužno říct, že vedle muzikantské suverenity mají oba chlapci i velmi osobitý smysl pro humor. Kupříkladu Romanovo hodnocení uměleckých výkonů všeho druhu se neodehrává na nějaké tónované škále. Buď je něco „největší“, „naprosto fenomenální“ a „ohromný“ nebo „příšerný“, „otravný“, „zoufalý“ a „otřesný“. A je mu naprosto lhostejné o jakou kulturní ikonu se jedná.

Když jsem se párkrát pokusil chlapce oslovit některými svými oblíbenci z oblasti popmusic, obdržel jsem krátkou rychlou ledovou sprchu, navíc stereo – neboť jsou za ta dlouhá léta výborně sehraní, že jsem se vkusem ocitl naprosto a zcela mimo výseč. Nutno ovšem podotknout, že položky, na kterých jsme se naopak v adoraci shodli, mohutně převažovaly! Odjížděl jsem s mírnou kocovinou avšak s vědomím, jaké nás potkalo štěstí, že se náš film potkal s tak inspirovaným a zároveň naprosto profesionálním autorem a muzikantem.

Svá přání, hodnocení filmu už vyslovili mnozí. Ale přesto: co vy mu přejete a poprosila bych i o bonus navíc, který se bojíte říct nahlas a přesto je to vaše velké přání?

Když jsem Bouráka před třemi lety psal, prožíval jsem radost a hravost. Nemyslel jsem v tu chvíli na to, zda film najde svého realizátora, na to, jak se zaplatí. Když píšete komedii, chcete, aby diváky pobavila, aby je přenesla přes všednodenní starosti a chmury. To není snadný úkol. Pokusit se rozesmát publikum je zatraceně těžké, už proto, že každý se směje něčemu jinému a jedná se tudíž o zvláštní chemickou reakci, o vyšší, neracionální způsob porozumění.

Když jsem scénář dopsal, nemohl jsem tušit, jak moc bude dnes potřeba společně sdílet naši realitu v duchu nadhledu, ironie a humoru. Humor znamená čelit vážným věcem tím nejlepším možným způsobem. A jako každý autor mám samozřejmě obavy, aby film našel svoje publikum a zhodnotila se tak invence, talent a práce všech, kdo se na něm podíleli. Scénář sám totiž není ničím jiným, než vizí budoucího filmu. Bez něj připomíná pouze mapu výpravy, kterou nikdo nepodnikl.