Půvabná Ruska Alena Baeva rozzáří 57. ročník Dvořákova karlovarského podzimu

Netopýr je třetí Straussovou operetou a až s ní autor v roce 1874 prorazil jako  operetní skladatel. Premiéra se uskutečnila v Theater an der Wien 5. dubna 1874 za skladatelova osobního řízení. Předlohou k operetě se Straussovi stal francouzský vaudeville La reveillon (tradiční štědrovečerní veselice) Henriho Meilhaca a Ludevika Halévyho z roku 1872. Tento text zpracovali Carl Haffner a skladatel a kapelník Divadla na Vídeňce Richard Genée.

Poté se představí v Koncertu pro housle č. 2 g moll jednoho z nejvýznamnějších skladatelů první poloviny 20. století Sergeje Sergejeviče Prokofjeva (1891 - 1953) ruská vynikající houslistka Alena Baeva.

Zdroj: YouTube

Geniální hudební skladatel s osobitými tvůrčími postupy, originální melodikou, instrumentací i citovým nábojem ovládl mnoho hudebních žánrů a byl rovněž vynikajícím klavíristou a dirigentem. Jeho dílo čítá sto šestašedesát opusů, z nichž vynikají opery, balety, orchestrální tvorba a filmová hudba. Z orchestrálních děl složil Prokofjev mimo jiné také pět klavírních koncertů, devět klavírních sonát a sedm symfonií.

Druhý houslový koncert napsal skladatel v roce 1935, v době, která byla pro jeho život velmi přelomová. Po téměř dvaceti letech pobytu v cizině (Francie, USA, Kanada) se rozhodl vrátit domů do Ruska a v souvislosti s tímto rozhodnutím došlo v jeho tvorbě k určitému zlomu směrem k větší srozumitelnosti, jasnosti a naopak opuštění některých „modernistických" prvků. Právě tento koncert je toho důkazem. Do jisté míry předznamenal klasická díla „sovětského" období Prokofjevovy tvorby, jehož vrcholy představují balet Romeo a Julie, filmová hudba, poslední tři symfonie a další díla charakteristická zpěvnou lyrikou.

Koncert měl premiéru 1. prosince 1935 v Teatro Monumental v Madridu v provedení francouzského houslisty Roberta Soetense a Madridského symfonického orchestru. Od té doby patří koncert ke špičce koncertantních skladeb pro housle. Interpreti i posluchači oceňují originální skladatelovu hudební řeč i citový ponor, který skladba vyzařuje. V neposlední řadě také samozřejmě dává příležitost sólistovi předvést šíři svého umění.

Do Sovětského svazu se Prokofjev vrátil natrvalo v roce 1936. Tam se ovšem velmi změnil přístup sovětské politiky k hudbě. Vznikla Unie skladatelů, jejímž cílem bylo více sledovat činnost sovětských skladatelů, kteří byli zcela izolováni od styků se zahraničím. V poválečných letech byl Prokofjev, stejně jako například Šostakovič, podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice a nucen zjednodušovat strukturu svých děl. V roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Skladatel se tak ocitl ve finanční krizi. Navíc byla jeho žena obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu, odkud se vrátila až v roce 1956, tři roky po smrti svého manžela. Zatímco režim nepřežil, Prokofjevova geniální hudba zůstává.

Český valčíkový král. Takový přídomek si vysloužil proslulý hudební skladatel a dirigent Josef Labitzký (1802 - 1881) pocházející z Krásna u Bečova za množství svých polek, kvapíků, pochodů, čtverylek a valčíků.Vedle taneční hudby, z níž zazní Karlovarský valčík, byl Josef Labitzký také autorem vážné a duchovní hudby. Celkový počet jeho děl se odhaduje na tři sta. Pro Karlovarský symfonický orchestr a Karlovy Vary je Josef Labitzký naprosto zásadní postavou, neboť zde v roce 1835 začal budovat lázeňský orchestr, který se později pod vedením jeho syna Augusta stal renomovaným lázeňským hudebním tělesem - Karlovarským symfonickým orchestrem.

Druhá část koncertu bude patřit dílům Antonína Dvořáka (1841 – 1904), jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob, světově nejproslulejšího a nejhranějšího českého skladatele vůbec. Dvořákovy symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby.

KSO nejprve uvede Slovanské tance č. 2 a 9. Slovanské tance napsal Dvořák na naléhání svého berlínského nakladatele Fritze Simrocka. První řadu zkomponoval v roce 1878, druhou pak o osm let později, v roce 1886. Skladby byly v případě obou řad původně komponovány pro čtyřruční klavír, orchestrální formy se dočkaly později. Slovanské tance jsou v tvorbě Antonína Dvořáka mezníkem, který naplno odhalil tvůrčího skladatelova génia v jeho plné podstatě. Je to také dílo, které svou originalitou a strhujícím pojetím otevřelo Dvořákovi dveře do ciziny, a zahájilo tak jeho světovou kariéru.

Zatímco k napsání první řady - osmi tanců - nemusel Simrock Dvořáka příliš přemlouvat, do druhé řady se skladateli vůbec nechtělo. Přes původní nechuť jej nakonec dílo plně pohltilo a za měsíc měl dalších osm tanců zkomponovaných. Spektrum tanečních typů z první řady rozšířil o českou špacírku, odzemek z oblasti valašsko-slovenského pomezí, polskou polonézu a srbské kolo.

U tance č. 2 vyšel Dvořák z dumky, inspirací pro tanec č. 9 byl odzemek.

Závěrečnou Českou suitu napsal Dvořák v roce 1879. Po úspěchu svých Serenád -  E dur a d moll - chtěl vytvořit další dílo stejně formálně zaměřené, avšak s českými lidovými tanci. Název „serenáda" se pro pro tento záměr příliš nehodil, skladatel se tedy rozhodl vytvořit suitu, jíž se při premiéře dostalo podtitulu „Česká". Poslední věta suity bývá přirovnávána ke Slovanským tancům, k nimž má blízko svými strhujícími rytmy a nespoutanou živelností. Česká suita se svojí lyrikou, vitalitou, bohatou melodickou invencí a formální přehledností představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce. Dílo poprvé zaznělo 16. května 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta Adolfa Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to 29. března 1880 na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla.

Houslistka Alena Baeva je jednou z nejjasnějších mladých houslových hvězd současnosti. Se studiem začala již v pěti letech, s orchestrem vystupovala poprvé o rok později. Od deseti let studovala v Moskvě na Čajkovského státní konzervatoři a v roce 2003 ji jako osmnáctiletou pozval Mstislav Rostropovič studovat do Francie. Pod vedením předních houslistů absolvovala řadu mistrovských kurzů, v mezinárodních soutěžích získala velké množství vítězných cen, mimo jiné v Moskevské Paganiniho mezinárodní houslové soutěži. Tímto vítězstvím získala i právo hrát na Stradivariho housle, které patřily výjimečnému polskému houslistovi Henryku Wieniawskému. S recitály i předními orchestry vystupuje Alena Baeva po celém světě. Její rychle se rozšiřující repertoár zahrnuje přes čtyřicet houslových koncertů a množství sonát a dalších děl z různých epoch. Na kontě má houslistka rovněž množství nahrávek.

Koncert bude řídit šéfdirigent KSO, skladatel a klavírista Jan Kučera. Obor dirigování vystudoval na Pražské konzervatoři, posléze na HAMU pod vedením Vladimíra Válka. Od roku 2002 využíval Jan Kučera příležitostí, které mu jako svému asistentovi v SOČR nabízel tehdejší šéfdirigent Vladimír Válek. Jako dirigent spolupracuje s předními českými orchestry, s nimiž kromě klasického repertoáru natočil či veřejně realizoval více než sto symfonických děl soudobých českých či zahraničních autorů, často v premiéře. V letech 2008 - 2010 byl angažován jako dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pro svou hudební všestrannost a pohotovost je často vyhledáván i k produkcím crossoverových koncertů.