ROZHOVOR | České publikum je plné emocí. Zpívá, i když nezná texty, tvrdí slavný slovenský zpěvák Kollár

Kapela DESMOD své debutové album vydala před sedmnácti lety a očekávaná novinka - album MOLEKULY ZVUKU je již devátou studiovou deskou této slovenské rockové formace. Na začátku října kapela vyrazila za produkce Óčko Promotion na stejnojmenné klubové turné po českých městech. Jejich poslední zastávkou se stal v sobotu 21. října Kofola Music Club v Krnově! Tento vyprodaný koncert se stal jak pro stávající, tak nové fanoušky naprosto jedinečnou záležitostí! Na koncertě zazněly téměř všechny písně z nového alba, ale také staré osvědčené hity této famózní kapely.

Před koncertem pro EuroZprávy.cz poskytl zajímavý rozhovor frontman kapely DESMOD Mário Kollár, známý jako Kuly. Obzvláště sympatický, empatický, navíc velmi upřímný muž.

Máte pocit, že Vám s kapelou nastávají pomyslné „nové časy“ (koncertní turné po Čechách, nové CD…)?

Toto tour je specifické tím, že na koncertě zahrajeme celé album, až na dvě skladby. Řekl bych, že je to takový nový prvek. Ještě nikdy jsme neudělali to, že bychom z nového alba a k němu je vlastně naše turné, nezahráli ještě tolik písní. Většinou jsme z nového alba zahráli dva, tři, čtyři singly a teď ho zahrajeme skoro celý. A možná později na Slovensku úplně celé album, ještě uvidíme.

Ano, je to nové. I v tom, že hrajeme v novém složení, přibrali jsme nový nástroj – máme tam nově klávesy. I vlastně Desmod je díky tomuto novému prvku melodičtější, harmoničtější. Je to takový nový „sound“ (zvuk)! Máme i nového kytaristu, jsme tedy trošku poměnění, je to takový nový vítr. A co je důležité, že my tady v Čechách a na Moravě zažíváme to, co jsme zažívali před dvaceti lety na Slovensku, protože tehdy jsme představovali naši hudbu lidem,kteří ji neznali a my se vzájemně poznávali: oni neznali nás, my jsme zase sledovali jejich reakce, jak jako publikum fungují. Postupně nám tak vznikla fanouškovská základna.

Nyní se snažíme hrát více tady v Čechách a na Moravě a vlastně jsme tady  takovou novou kapelou, hrajeme nové písničky. Takže my jakoby testujeme, jak to funguje, zda jdeme správným směrem, zda je naše muzika baví. Navíc jsou čeští fanoušci „nezkažení“ těmi slovenskými předsudky, slovenským bulvárem. Tam se totiž někdy objevují názory, takový „hate“, co to zase Desmod vymysleli, s čím přišli. Tady jsme noví a máme tak šanci přesvědčit české publikum, že jsme dobrá kapela, muzikanti, že vytváříme dobré písničky. Zároveň si ověřit, že pokud se naše tvorba bude líbit i tady, budeme vědět, že jdeme správným směrem, že se naše hudba líbí novým a novým lidem. U nás na Slovensku už může nastat situace, že něco vydáme a našim fanouškům se to prostě líbit bude. Tady jsou úplně noví lidé, nezkažení. Otvírá se nám tady úplně nová fanouškovská základna a pokud se budou lidé na naše koncerty vracet, budeme moc rádi.

Mám pocit, že mezi Vámi a vašimi fanoušky panuje  vzácná symbióza, což dokazují vaše populární TEATRO SETY – akustické divadelně-klubové koncerty.

Ano, Teatro sety. My prohlašujeme s velkou nadsázkou, že na nich hrajeme ne pro lásku, ale proti lásce. Každý chce, aby se na jejich koncertech lidé dali dohromady, my chceme, aby se na našich Teatro setech někdo rozešel. (smích). To je vše samozřejmě humor. Jednou se nám dokonce na jednom takovém koncertu povedlo, že jsme vyzvali jednoho chlápka z publika, aby požádal svoji snoubenku přede všemi  o ruku a on odpověděl: „ Mhh. Ještě je čas!“ A to teda dopadlo až „brutálně“. Asi jsme přišli tak o dva fanoušky. I když ona možná zůstala…

Ano, komunikace s publikem. I když kluci z kapely mě někdy za to trošku kritizují, že více mluvím a že jsou dlouhé pauzy a málo hrajeme. A právě u těchto setů je to tak napůl.

Každý z nás touží po lásce, po pohlazení, hezkém slovu, souznění. Velmi často se právě toto objevuje ve Vašich textech. Proč si pořád tedy tak ubližujeme a zastíráme svou touhu po štěstí?

To není u ubližování si, ale o různých životních situacích, které k tomu vedou. Nikdo nikdy přece neví celou pravdu. Vždy jen ti dva, a možná ani oni, neví tu celou pravdu, protože nemají tu sílu si ji vzájemně říct do očí, promluvit si o tom. Já sám jsem rozvedený a vím, jak můj rozvod vnímají lidé kolem a jak ho vnímáme my s mou milou manželkou, nyní už exmanželkou. Mimochodem spolu dobře vycházíme, jsme přátelé, řešíme společně naše záležitosti. Máme šestnáctiletého syna. A pak, když někdo napíše: „Desmod mají novou hezkou písničku.“ a na to někdo řekne: „Já je neposlouchám, protože odejít od ženy a dítěte se nedělá! Já je poslouchat nebudu!“ Ale on přece neví, že jsem jen jednoduše s mou bývalou ženou k sobě ztratili cestu a že jsme si to vysvětlili. Promluvili si o tom, že buď budeme spolu dál žít, ale bez lásky, a že je možné, že se to posune jinam a budeme si nadávat. A jakým pak budeme vzorem pro to naše dítě či v jakém prostředí bude vyrůstat, když zůstaneme spolu? A tak jsme si řekli, že půjdeme od sebe.

Do toho pak přišla moje současná manželka, jí do toho její nový partner, s kterým má dnes krásnou dceru. A slovenský bulvár to otočil tak, že já jsem ten „chrapún“ darebák, ten zlý, který si našel mladší partnerku, vykašlal se na rodinu. A nikdo neví, co jsme s manželkou předtím řešili, že jsme si pověděli, že to tak prostě dál nejde, že ta chemie, jiskra se jakoby vytratila. A my si vůbec nechtěli ubližovat, prostě se to z toho vztahu jen vytratilo. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsme se znali s mou exmanželkou dva měsíce a „museli“ jsme se vzít. A časem jsme zjistili, že spolu dokážeme fungovat jako kamarádi, ale nedokážeme spolu fungovat jako manželé.

Cíleně si neubližujeme. Někteří lidé samozřejmě ano, ale je to od člověka k člověku. Pokud jsou lidé normální, dokážou si to všechno říct a vyřešit. Ale jsou i tací, kteří to dělají záměrně, ženy, muži. Přiznávám, že někteří muži jsou povrchní, mají jiné priority. Jde jim zejména o to, kdo je jak hezký, jak se obléká, jaký má majetek, jak bohaté rodiče. To „zlatokopectví“ funguje tak nějak na obou stranách. A někdy zafunguje zase jenom nějaká chemie. Ten člověk má rád svou ženu, ale přimíchá se do toho nějaký ten alkohol, nějaká ta nevěra. A zase to není vědomé způsobování si zla, jednoduše on to tak v dané situaci cítí, je v eufórii. Proto tvrdím: Nesuď nikoho, nikoho nekritizuj, neodsuzuj, protože „nechodíš v jeho botech“ a nevíš, jaký život žije!

V každém vztahu by měli vzájemně fungovat dva světy tem mužský i ten ženský, měli by spolu umět komunikovat, umět jej okořenit. Mám pocit, že nyní takový vztah mám, žiju. Mám 1,5letého syna a neskonale si to užívám a pokud jsem doma, snažím se mu vynahradit svou nepřítomnost. I dnes po koncertě se už nemůžu dočkat, jak jej zase uvidím.

Co vy a vaše dětství? Byli jste takový ten správný kluk (u nás se říká:“vybijokno“), který ho prožil se vším všudy?

Já si myslím, že jsem měl super dětství. Strávil jsem jej na vesnici, obě babičky tam bydlely. Zažil jsem chodit do lesa, po poli. Zkusil si, co je to krást hrách, jahody,jablka, kukuřici, tu jsme potom opékali. Bavilo mě poznávat přírodu. Moc rád na dětství vzpomínám. I jsme zapálili strniště, naháněli nás… Byl jsem takové vybijokno, dělal jsem blbosti. Nikdy se mi nechtělo domů, schovával jsem se v příkopě. Babička s dědou mě pak hledali po celé vesnici. Ne, že bych je neměl rád, jen jsem ještě nechtěl jít domů, zpátky do města. U nich mi bylo světově!

Na základce to už jsme byli frajeři. Poslouchali jsme rockovou muziku. Z Maďarska se tehdy vozily tajně desky Iron Maiden, Ozzy Osbourne, Judas Priest… Kamarád měl staršího bratra-metalistu a u něj jsme poslouchali  právě tuto muziku. Vyrůstali jsme na ní. A představte si, tento starší brácha založil Desmod! Ale tehdy s úplně jinými lidmi!

Slovo lež. Jakou hraje u vás roli?

Lež je vlastně potřebná, když má prospět nebo aspoň na chvíli oddálit přicházející katastrofu. Nebudu lhát. Ano, je určitě. Teď nemyslím ve vztahu, platí to tak nějak všude. I jako malí jsme lhali, abychom se vyhnuli trestu. Udělal jsi to? Snědl jsi tu čokoládu? S totálně špinavou pusou jsme zapírali.

A dnes je někdo nabroušený, naštvaný a my jej utěšujeme, že to tak určitě není, že to zbytečně vidí zle. A my tak oddálíme tu pravdu. Promyslíme si strategii, jak mu to vysvětlit bez zbytečných, negativních emocí. Takže lež, jak má pomoci dobré věci, tak ano!

Věříte na osud?

Ano, věřím na osud. Nedávno jsme slyšel jeden citát: Jaká myšlenka, takové myšlení a jaké myšlení, takový život. Myslím si, že je to velmi ovlivnitelné. V osudu se prolínají stále dvě cesty: dobrá a zlá, dobrá a zlá, jsou to jakési křižovatky, jako v DNA. My na ty křižovatky přijdeme a my se rozhodujeme, jakou cestou se vydáme či tou dobrou, či zlou. Je to o i nás, o našich rozhodnutích, našich myšlenkách, o tom nastavení. Věřím např. v karmu. To se mi potvrdilo nesčetněkrát, že jsem něco ošidil, udělal a najednou se to vrátilo, třeba za rok, za dva, ale vrátilo. Za to stejné mě najednou někdo kritizoval a já si říkal: Jo, ať mi naloží, ať mi dá, vždyť já jsem byl stejný, já kritizoval úplně tak stejně. Zasloužím si to.

Osud je. Vždyť existují i různé věštkyně. Já sám jednu poznal a ta mi řekla takové věci, které se dokonce všechny plní, až se toho bojím. Tak uvidím. Ale zároveň věřím, že se dá osud zlomit. Pokud chceme a rozhodneme se správně, všechno se od toho našeho rozhodnutí odrazí. Ta pomyslná spirála DNA.

Do jaké míry a jak podrobně sledujete českou hudbu? Od listopadu budou vaším předskokanem při turné na Slovensku kapela Jelen. Znáte jejich tvorbu?

Jen to, co přinášejí česká a slovenská rádia. Dá se říct, že je vnímáme, jak běžný posluchač. Až teď jsem se bavil s některými lidmi z branže a zjistil jsem, že jsem měl poněkud zkreslený názor, že oni jsou tady u vás jakási megastar. A pravdou je, že je to normální kapela patřící do showbusinessu, která navíc šlape. Tvoří sice jiný styl muziky. Já to nazývám „popfolk“ – styl, který hrají. Ale teď na našem koncertě v Praze si s námi přišli Jindra Polák s Honzou Rekem zahrát naši společnou písničku Plný dom. A musím říct: „Super chalani“. Zůstali s námi i po koncertě. Těšíme se, jak budeme spolu pak na Slovensku.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že byste si rád zazpíval s Věrou Špinarovou, což se už nesplní.

Ano, měli jsme vymyšlený projekt. Chtěli jsme v rámci takového našeho bigbandového projektu pozvat jako hosty pana Milana Lasicu, paní Věru Špinarovou a jako moderátorku Adélu Vincovou (dříve Banášovou). A celé se nám to bohužel zhroutilo, právě tím, že paní Věra Špinarová tak náhle odešla. Stál jsem s ní sice na jednom pódiu, předal jí květiny, ale v životě jsem si s ní nezazpíval a nezazpívám, což mě velmi mrzí. Mám dvě zpěvačky, řekl bych, jakoby z té „zralé gardy“ a to je paní Marie Rottrová, s kterou se mi podařilo zazpívat, a Věra Špinarová. To jsou dva nádherné, překrásně zabarvené hlasy! Je v těch hlasech taková krásná chemie!

A co český film? Pokud máte chvilku, podíváte se?

Já mám moc rád Divadlo Járy Cimrmana. My na Slovensku máme české filmy velmi rádi. A nemusí to být kultovní filmy jako Pelíšky, Pupendo. Teď si na všechny hned nevzpomenu. Vlastně na všechny české filmy, které se k nám dostanou, se rád podívám. A nemusí jít jen o nějaký těžký žánr, i když se teď chystám na film Masaryk, ale mám rád i komedie jako Slunce, seno, jahody, Kameňák, Líbáš jako Bůh a jiné. Ty přece mají své kouzlo, pobaví. Já se u filmu rád bavím a u českého filmu obzvlášť.

Jak vůbec vnímáte českého posluchače, diváka, publikum? Naši interpreti často tvrdí, že na Slovensku je publikum spontánnější, více emotivní a i ten ohlas z publika je tak bouřlivější.

No a ty my zase tvrdíme o Češích!(smích)

Já tvrdím, že je rozdíl hrát na festivalech a na koncertech. Dnes máme tady v Krnově vlastní koncert, na který přijdou lidé, kteří si koupili lístek a vědí, na co jdou, znají některé naše písničky. Chtějí vidět  konkrétního interpreta, těší se na něj. Na těch koncertech je dobré, že ať je to Slovensko, Morava, Čechy, je tam stále ten tvůj fanoušek, s kterým umíš pracovat, který je stejně naladěn. Nejde tam někdo, kdo si koupil lístek a jde se jen podívat, zda ho to bude bavit.

Na festivalech je to něco jiného. Většinou tam hrajeme jako jedna z kapel. Někteří nás ani neznají, jdou tam na toho svého interpreta. A tady nastává ten okamžik přesvědčení. Zahrajeme a až poté vidíme ty reakce. A jak zaujmeme, jak vidíme, že po hodinovém setu s námi lidé zpívají, tak máme radost. Navíc český fanoušek je takový, že i když nezná text, snaží se zpívat. To na Slovensku neexistuje. A to je výborné. Toto když proběhne, tak víme, že to bude fungovat, že po festivalu přijdou i na koncert, protože jsme je zaujali.

Jste především klubová kapela. Je vaším snem hrát jednou na velkém stadionu?

Ano je to sen, protože to jsou zase noví lidé, kteří vás poslouchají. Dnes už to vůbec není o prodeji cd. My jsme zadarmo na YouTube zavěsili naše nové cédečko, aby všichni měli tu možnost si nás poslechnout. Není to o prodeji, ale o tom, že chceme hrát, koncertovat, dělat poctivě muziku.

Kdyby jste měl možnost uvést deset hlavních „molekul  nejlepších okamžiků života“, které by to byly?

Molekuly zvuku neexistují, ale molekuly života ano!

Nemusí se to týkat jen muzikantského života? Myslíte, takové ty životní mezníky? Určitě to bude narození dětí. Nelituji ani jednoho manželství, ač jsem rozvedený. To byla velká molekula mého života. Pak možná první smlouva s vydavatelstvím. První velký koncert! Ten se pamatuji, to bylo Ok léto v Popradu. Dále první singl, který zabodoval u lidí. První zlatá deska. První zlatý slavík-to je další velká molekula. Možnost zazpívat si s některými velkými interprety, které jsem si vysnil. Zahrát si se symfonickým orchestrem, což bylo úžasné. Velká molekula jsou naši „fanklubáci“, samozřejmě celá kapela.

Molekula místa?

Jsme rád mezi svými nejbližšími, což je rodina a kluci z kapely. Je pak jedno, kde člověk je, ale s kým tam je, když má kolem sebe ty správné lidi. Ale miluju rodnou Nitru, náš Zlobor a jako správný Slovák bych měl jmenovat Tatry.

Samozřejmě jsou i momenty, kdy jsem rád i sám se sebou. Jen se tak zatoulat, na nic nemyslet. Koukat tak „do blba“ a to my chlapi umíme dobře! (smích)     

A ještě bych tak sto molekul chtěl zažít, prožít. Sny. Je krásné, když můžeme snít. A je třeba udělat co nejvíc pro ten daný sen. A my si jako kapela jeden takový velký sen plníme. 

Ono se říká: je třeba si stanovit hranice svého snu až ke slunci, a i když dorazíte jen k oblakům, přesto jste daleko výš, než ti, kteří mají jen malé sny. Sny musejí být obrovské a navíc ten, kdo sní, ví, co chce!