ROZHOVOR | Do pekla a do nebe s kapelou Kabát: Exluzivní rozhovor s Josefem Vojtkem

Co považujete v životě za krásné a nebezpečné? (Inspirováno písní Valkýra.)

Nevím, zda krásné a nebezpečné jde ruku v ruce. Každý má na to své měřítko krásy někde jinde. Postupem času člověk samozřejmě mění názory, priority. Krása, co se týká žen, se u mě v určitém věku začala mísit s tím, jak já říkám: „Je důležité nejen co má žena na hlavě, ale i v hlavě.“

A nebezpečí? Velmi široká otázka a můžeme o ní hovořit velmi dlouho. Samozřejmě můj prvotní strach je vždy strach o ty nejbližší.

A píseň Valkýra je pro mě jako každá jiná písnička. Na turné jich zahrajeme celkem 28. Navíc otázky k textům jsou spíše pro Milana Špalka. Já jsem interpret, který ty texty posílá dál.

Jak tedy funguje hierarchie kapely?

Milan Špalek je kapelník a měl by mít tudíž poslední slovo, když se nejsme schopni o něčem dohodnout. Samozřejmě, co se týče ostatních věcí, je nás pět a tak se to i dělí. Prostě pět názorů se musí potkat. A pokud se jeden člení, řeší se proč. Nejde, když by jeden řekl: Mně se tam nechce. A ostatní by na to reagovali: Prostě půjdeš, protože nám se naopak chce. Tak tohle u nás nefunguje! Diskutujeme spolu do té doby, až se shodneme všichni. Což si myslím, že je docela demokratický a mělo by to tak v kapele fungovat. Jinak pak vznikají komplikace. A je to tak i s financemi, což je asi největší problém kapel, že se pohádají – rozpadají kvůli penězům.

A nějaká forma „ponorky“, teď třeba ne turné?

Tak my rozhodně nejsme pořád spolu. Vídáme se zvukovce, když jdeme spolu někam na jídlo, samozřejmě koncert. Když máme volno, každý si ho užívá podle svého uvážení.

Nyní úplně z jiné strany. Vaše vysněná země?

Narodil jsem se tady v Čechách a nemám, ani jsem nikdy neměl potřebu před něčím utíkat. To je asi to nejjednodušší před něčím utéct. Prostě když přijde nějaký problém, se sebrat a pak vyřvávat odněkud, kde je líp nebo kde je bezpečněji: No, vy, vy tam… Jsme hrdý na to, že jsem Čech, co jsem tady dokázal. To co mám, jsem si vybudoval sám, nikdy jsem nikoho neokrad. Můžu se se podívat každému do očí.

Ač to někomu může znít jako fráze: Vy jste to vše dokázali svou prací.

Dnes si někdo myslí, že natočí desku. Což není zase takový problém. Dnes může být součástí počítače i malé nahrávací studio a když je někdo šikovný, udělá si poslouchatelnou nahrávku doma. Poté to hodí na nějakou sociální síť sedí doma a čeká na lajkyJ. Já jsem texty rozmnožoval doma na psacím stroji přes kopírák!(smích) Jezdily jsme víkend co víkend hrát a za buřtaJ nejdřív zábavy, pak sály, haly a teď stadiony. A znovu jsme u toho: my jsme opravdu pyšní a hrdí na to, co jsme dokázali. A v Čechách a česky zpívající! Dnes každý angličtina, angličtina a pak stejně kulový, protože každý pozná, že to není rodilý Angličan  a takových jsou ve světě miliardy.

Trváte tedy na českých textech?

Já si myslím, že právě ta čeština je důležitá, protože chceme lidem něco sdělit. Pokud jsme česká kapela a budeme se snažit zpívat anglicky, tak za prvé to bude znít blbě, za druhé nám většina lidí stejně rozumět nebudou a chtít zapadnout do nějakého podprůměru jen proto, že chceme být v uvozovkách světoví, je hloupost. To raději budu zpívat česky a budu mít tak možnost sdělit lidem to, co chci.

Jak vlastně probíhá ten proces vzniku nové písně?

Někdo přinese nápad, který se na zkušebně zhmotní do dema, pokud písnička obstoji, jde se natočit do studia a pak si nahrávku Milan (Špalek) a pokud je někde blízko textová múza písničku otextuje. Pak už se ve studiu písnička natočí s textem naostro a je to.

Nejde se nezeptat. Žena – věčná inspirace? Krása ženy?

Samozřejmě první pocit je vizuální, žena vás musí nějak zaujmout. Někdy to celé padá, když kráska poprvé promluví a zjistíte, že má totálně „duto“, ale někomu to třeba nevadí. Stačí, že vedle něj pochoduje „ramínko na šaty“. Samozřejmě někteří tvrdí a většinou jsou to ti, co plní bulvární zprávy, titulky: My jsme spolu už 14 dní, oslavíme to! To je super! Ale jak já říkám: frajerovi dojdou prachy, slečna udělá nazdar, vezme svoji kabelku z Pařížské ul., kterou ji koupil na druhým rande jen proto, aby se s ní mohl vyspat. A ona jde následně samozřejmě lovit jinam. To jsou ty „misko-fotbalový a hokejový“ vztahy. A to jde naprosto mimo nás. Jak jsem řekl na začátku: ženská musí mít něco v hlavě, nejen na hlavě.

A obecně rodina, vztahy? Je něco, co říkáte svým dětem, což jste v určitém věku sám nesnášel, ty dobře míněné rady?

Své děti miluji a snažím se je podporovat v tom co dělají. Vědí, že když něco potřebují, můžou kdykoli zavolat. Ale nikdy jsem je nezahlcoval nebo nekupoval si jejich lásku zbytečnými a drahými dárky.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Ač asi nemáte rád ty fráze: člověk se musí v určitém věku zastavit a začít uvažovat krapet jinak.

Já až tak věk neřeším. Přesto prevenci ctím. Pravidelně chodím na lékařské prohlídky, abych odhalil něco, co by mohlo zůstat skryto, o čem nevíme, co bychom mohli podcenit. Samozřejmě se hlídám. Co by pak kluci dělali? Nikdo z nich to nezazpívá! (smích)

A i plány s kapelou s tím zdravím samozřejmě souvisí. Nyní jsme na turné a máme plány rok, max na dva dopředu. Nyní dojedeme turné, na jaře si dáme menší oddych. A teď už to asi mohu říct, od půlky června do září pojedeme Létofesty, na což se těšíme.

Já mám do toho divadlo, muzikály, ale i pro mě naprosto pohodovou věc INFLAGRANTI (smyčcové trio INFLAGRANTI vzniklo v roce 2004. V úpravě pro dvoje housle a violoncello interpretuje ve vlastních instrumentálních úpravách nejen klasické skladby od Bacha nebo Vivaldiho, ale i hity kapel jako jsou Metallica, Europe nebo Queen. Za svou kariéru prodalo tisíce hudebních nosičů a za živé DVD Brioso obdrželo dokonce Zlatou desku. INFLAGRANTI vystupuje nejen v České republice, ale uspěla i v Japonsku, Mexiku, Německu, Norsku, Nizozemsku, Polsku, Řecku nebo Itálii. Loni vydalo třetí album Christmas Symphony, natočené s velkým symfonickým orchestrem.  Členky tria jsou Markéta Muzikářová (housle), Hana Kašpárek Vyžínká (housle) a Iris Morisáková (violoncello)- poznámka redakce) 

Teď měl premiéru muzikál Muž se železnou maskou, kde jsem vzhledem k turné nemohl být. Já do něj nastoupím až v lednu 2018. Jinak hraji ještě v muzikálech Čas růží, Mefisto, Angelika, Kleopatra.

Pokud se mohu vrátit ještě k těm muzikálům. Vaše srdcová muzikálová záležitost? Byl to ten první?        

První byl Krysař od Daniela Landy, jako úplný elév jsem se učil za pochodu od takových mistrů jako Pavel Zedníček, Andy Hryc, Pepík Laufer, Vladimír Brabec, Zdena Studénková, Petr Štepánek, Vlasta Zavřel, Zdeněk Dušek, Jana Švandová, Jirka Langmajer, a spousta dalších. Pro mě to byla obrovská škola.

Srdeční záležitostí byl pro mě třeba  Baron Prášil, geniálně napsaný muzikál, se skvěle napsanou hudbou i libretem Zdeňka Bartáka a Petra Markova.

Další byl Drákula. Tam jsem měl čest totiž pracovat s panem režisérem Josefem Bednárikem, který byl jako režisér naprosto nepřekonatelný. Navíc to bylo i seznámení s nepřekonatelnou hudbou Karla Svobody a dodnes je to pro mě jeden z géniů české hudby! Uměl hudbou vyjádřit vše. Drákula byl napsán naprosto geniálně.

Moc mě baví v Divadle Hybernia muzikál Dana Bartáka Mefisto. Asi i proto, že je to dvojrole. Mně právě toto strašně bavilo. Sám jsem znamením Blíženec. Vlastně i u Drákuly ta změna z rytíře do upíra, který miloval krev, zabíjel pro potěchu až do doby, kdy dojde k tomu osvícení a zjistí, že se Bůh od něj přesto neodvrátil. Pro mě to bylo velmi silné téma. Bylo to nádherný.                                                                                           Podobně Baron Prášil, starý děda, který když se vžil do svých snů, rázem omlád. Mefisto také dvojrole. Hraju osmdesátiletého profesora a protipól je Mefisto.

Muzikál Tři mušketýři, taky srdcovka.

To jsou muzikály, které vám zůstanou v srdci.

Máte hudební vzory?

Já bych to až tak nenazýval hudební vzory. Já jsem chtěl být vždycky svůj. Být pro lidi originál. Vzory jsem nikdy moc neměl. Nikdy jsem nechtěl zpívat jako…To je to nejhorší, když někdo zpívá jako někdo. Mám rád sytý, rockový hlasy. Žádný „kňouraly“. J

A poslední otázka: Jak se těšíte na Slavíky?

Samozřejmě že na Slavíky půjdeme. Jdeme tam poděkovat našim fanouškům za přízeň.