Opera buffa studentů JAMU: Tajné manželství přináší vynikající pěvecké výkony i vtipnou režii

Opera buffa vznikla na italském jihu, ovšem rozšířila se do divadel na severu Itálie, kde se obyčejně hrála v toskánském nářečí. Zápletka, inspirovaná populární Commedie del Arte bývá jednoduchá: Dva, někdy tři páry se milují, ale osud a často přísný otec a bohatý nápadník milencům nepřejí, aby se nakonec vše vyřešilo ke spokojenosti všech, někdy rovnou třemi svatbami. V komické opeře buffa vystupují vždy téměř stejné postavy, vtipné situace, dialogy a-capella a duety, tercety, někdy až sextety s vtipným textem. Hádka, usmíření, vyznání lásky. To jsou atributy, jednoduché a oblíbené, které pojili italskou a později celou evropskou společnost. Jak pán, tak i kmán, divák, měl k opeře buffa přístup a dnešním jazykem by se dalo říct, že šlo o pop kulturu.

Komickou operu o dvou jednáních v Brně nastudovala režisérka Kateřina Reichová. Podle programu diváky přenese do současnosti a prostřední část děje se kupříkladu bude odehrávat na benzínové pumpě. Dvouaktová operní buffa na libreto Giovanniho Bertatina zazněla v originálním italském jazyce. Režijní koncept Kateřiny Reichové (studentka 2. ročníku bakalářského stupně oboru operní režie) se zakládá na odhalování tajemství jednotlivých postav, přivede však na jeviště postavy ze současné Itálie: „Otec je v našem podání  mafián, zamilovaný Paolino u nás bude zase taxikář. Tajná svatba milenců tak pro diváky nebude jedinou zápletkou děje, “upozorňovala už na tiskovce režisérka.

Tady je nutné se pozastavit. Mám dojem, že evropské divadlo zaneřádila nebezpečná infekce. Už nestačí klasické, historicky dané prostředí libreta. Všechno se MUSÍ aktualizovat do současnosti. Rod Monteků a Kapuletů nebojuje kordy, ale laserovými kulomety. Brechtův Kavkazský křídový kruh je v oděvech tropických britských vojáků 20. století. Dostojevského Hráč v současném kostýmu vlastně nemůže jenom tak, v tom kostýmu hrát. On se musí svléct úplně do naha a běhat v nejmenovaném brněnském divadle úplně nahatý nesmyslně mezi diváky. Dokonce i moudrá Hra o Marii Milana Uhdeho se odehrává v současných kostýmech a římští vojáci nejsou římští vojáci, ale policie v kostýmech Útvaru rychlého nasazení, pohánějící Ježíše skládacími obušky!  A Moliérův Lakomec? To je přece v Mnichovském divadle hnusný americký burzián, jakoby nakreslený v šedesátých letech v našem socialistickém Dikobrazu. Poč se musí minulost aktualizovat? Aby tvůrci po lopatě vysvětlili divákům, že dávný příběh rezonuje i v současnosti? Proč? Je snad divák tak neznalý, že by to jinak nepochopil?

Po přečtení programu před představením opery ve studiu JAMU v Divadle na Orlí, jsem si řekl: No spánembohem, zase uvidím bezduchou aktualizaci. Místo náměstíčka na jihu Itálie nějaká benzínová pumpa, místo zamilovaného Paolina zamilovaný taxikář, otec dvou dcer je mafián…

Naštěstí se ty představy téměř nenaplnily. Scéna Terezy Jančové je univerzální, náznaková, takže se vše může odehrávat kdekoliv. Jedině předek karosérie taxíku naznačuje nějakou současnost a zbytečná jízda taxíkem, ve kterém se všichni, natřásají, vůbec není komický, spíš trapná, a občas z něj někdo za jízdy vystoupí, aby si zazpíval, tak jedině tento výtvarný i režijní nesmysl hodně operu ruší.

V inscenaci je možné považovat za velké plus jinak vtipnou režii, vyplněnou množství špílců, které do takové opery patří a pak také připsání dvou činoherních rolí, trhovců a dělníků, Martina Mihála a Tomáše Slabiňáka. Prostor naplňují „děláním něčeho“ a při tom neodvádějí pozornost od příběhu.

O dramaturgii v programu zmínka není, takže lze předpokládat, že ty nápady jsou režijní. Nebo možná jsou to i připomínky zkušeného dirigenta? Operu nastudoval italský pedagog JAMU Damiano Binetti, doktorand hudební fakulty. Je také autorem orchestrální partitury pro sedmnáctičlenný Janáčkův akademický orchestr, složený ze studentů Hudební fakulty JAMU. Ve složení nástrojů se setkáváme netradičně i s harfu, její zvuk však není dost výrazný, abychom ji adekvátně v barvě orchestru vnímali. Stejně se zdá, že hezký doprovod cembala v recitativech secco nezněl dost hlasitě, možná by potřeboval mírné eklektické ozvučení. Jinak byl orchestr příkladně sladěn a svým témbrem hodně inscenaci a zpěvákům pomohl. Představení dirigoval 27.03. Filip Urban.

Výkony šesti studentů operního zpěvu byly vynikající. Snad jenom drobnou výhradu je třeba mít k basovému partu Martina Kurka, v roli otce. Ve snaze hrát starého člověka je skoro stále v předklonu. Jistě se dá staroba herecky hrát i jinak. Ve skloněné pozici se dost špatně zpívá… Škoda, barva hlasu je hezká a zvládání prostoru bylo po herecké stránce velmi dobré.

Na rozdíl od minulosti, kdy opera – ani buffa nevyžadovala nějaké herectví, pohyb v mizanscéně, dnes je od zpěváka vyžadován herecký projev. Tuto funkci vedle příkladného zpěvu studenti zvládli až překvapivě dobře. Asi mají – určitě mají, výborné pedagogické vedení. Soprán vdavky chtivé Elisetty Barbory Ďubekové má krásnou barvu a v duetu se svou sestrou Carolinou v podání Anety Podacké Bendové zněl nádherně. Navíc, Carolina Anety byla obdařena takovým výborným hereckým projevem, že divák nevěděl, co víc obdivovat. Zda ten koloraturní lehký soprán, nebo výrazné herectví v tváři i v celém postoji těla. Aneta Podracká Bendová je vyspělá hotová zpěvačka.

Teta Fidalma Eli Our se svým mezzosopránem nádherně doplnila sestry, bojující o své nápadníky. Terceta těch tří ženských hlasů, to bylo to nejlepší ze skladatelovy partitury a zároveň to nejlepší z celé inscenace. Nádherně se to poslouchalo a uvědomil jsem si, že byl vynikající nápad (čí..?) inscenovat tuto buffo operu.

Texikář Paolino Tadeáše Janošeka je tenor lyrický, přesně naplňuje svou bázlivou zamilovanou postavu, a má hezkou barvu hlasu. Jen ta role současného taxikáře mi dost překážela, ale za to zpěvák opravdu nemůže. A hrabě Robinson? Robin Červinek svůj baryton využil, i když netuším, v čem a jak byla postava převedena do současnosti. (Chválabohu nebyla) Byl to prostě ve výrazu nakonec dobrosrdečný boháč, jaký se v takových buffo komediích musel vždy vyskytovat.

Na závěr tedy: komorní opera Il Matrimonio segreto, tedy Tajné manželství je i přes strašení převodu do současnosti, vynikající. Především v interpretaci vyspělých zpěváků, včetně jejich činohereckého vybavení. Profesionální divadla se mají na co těšit.