ROZHOVOR | Text je bestie, kterou je třeba nakrmit, říká spisovatelka Eva Talpová

V současnosti jsou na literárním poli oblíbené především romány. Z Vašeho pera vyšla také celá řada fejetonů, proč Vás právě tato literární forma tak pohltila?

Když jsem studovala v devadesátých letech na brněnské filozofické fakultě, přivydělávala jsem si občasnými články do brněnské Rovnosti. Dokázala byste napsat fejeton? zeptali se mě v redakci. Zkusila jsem to – a už mi to zůstalo. Zalíbilo se mi, že jsem tak získala možnost vyjádřit se (pokud možno vtipně) k tématům, která mě štvala nebo naopak zajímala. Někdy šlo o úplně obyčejné drobnosti, třeba jsem se jednou z hecu vsadila sama se sebou, že napíšu téhož dne do večera fejeton o tom, že na skříni máme prach, a urodil se textík o tajemné zemi Za (za nábytkem, za skříněmi), kde žijí podivní za-obyvatelé a nechtějí být rušeni úklidem.

Dvacet let jste publikovala svoje fejetony v deníku Rovnost, jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Bylo to přínosné. Doufám, že pro obě strany. A psala bych pro ně dál, jenže fejetony už v Rovnosti nevycházejí.

Čím se nejčastěji při tvorbě svých textů inspirujete?

Především tím, co prožiju, protrpím, projásám. Text (pokud nejde pouze o komerční výtvor) je bestie, kterou je třeba nakrmit něčím niterným. Další zdroj inspirace je všechno, co má člověk kolem sebe – příběhy lidí, prchavé obrazy, vyprávění.

Svoji poslední sbírku fejetonů Hrnečku, pař! jste vydala svépomocí? Můžete čtenářům tento proces trochu přiblížit?

V této oblasti nejsem zrovna zběhlá, všechny knihy mi vyšly v nakladatelstvích. Pouze Hrneček jsem si vydala jen tak pro radost sama a vybrala jsem do něj své nejpovedenější fejetony. Nechat si vyrobit knížku není těžké, existují různé firmy, které ji vytisknou v jakémkoli nákladu, vytvoří i návrh obálky. V Brně je to například Knihovnička. Za text si však autor ručí sám. Taky se pak musí postarat o distribuci.

Jaký je to pocit, vidět vlastní publikaci na knižních pultech?

Pro mě to byl splněný sen. Znamenalo to pro mě hodně. Když jsem uviděla svůj román ve výloze knihkupectví a svou fotku na plakátě propagujícím autogramiádu, až jsem se lekala, že se mi to jenom zdá.

Dá se v České republice psaním uživit?

Čeština je nádherný jazyk, ale Česko je tzv. malý trh. Uživit se psaním? Těžko. Snad tehdy, pokud autor produkuje každý rok jeden komerčně úspěšný titul a má dobrý marketing.

Na čem v současné době pracujete?

Uvažuji o souboru povídek, ale nepředbíhejme.

Jste členkou Obce spisovatelů. Co taková úloha obnáší?

Do Obce mě zlanařila jedna kamarádka, samotnou by mě nic takového nenapadlo, říct o sobě, že jsem spisovatelka, bych se neodvážila. Zkusmo jsem poslala do Obce ukázky svých prací a přijali mě. Je tam prý na to desetičlenná komise. Byla to pro mě pocta. V praxi mi to ale nic nepřineslo.

Co Vás přimělo k pořádání autorských čtení?

Chtěla jsem zjistit, jak na můj text lidé zareagují, jaká atmosféra bude viset ve vzduchu, jestli se třeba zasmějí nebo dojmou. Mnohdy jsem samozřejmě četla na akcích, kam mě někdo pozval, jako třeba teď v projektu I kráva má svou knihu. Nikdy nezapomenu na své vystoupení na literárním festivalu MAČ (Měsíc autorského čtení v Brně). Adrenalinový zážitek, číst před plným divadelním sálem... Celá ta akce je úžasná a klobouk dolů před jejími organizátory.

Psali jsme: REPORTÁŽ: Pařani a čertovská maturita? Brněnská spisovatelka baví svými fejetony  

Pořádáte také kurzy tvůrčího psaní. Co si pod tím má případný zájemce představit?

Když jsem studovala na Filozofické fakultě MU, otevřeli tam nepovinný seminář tvůrčího psaní, který jsem navštěvovala, a bylo to inspirující. Po letech jsem si pak řekla, že bych mohla takové „nakopnutí" začínajícím autorům poskytnout taky a vymohla jsem si na střední škole, kde jsem učila češtinu, nepovinný předmět tvůrčí psaní. Několik let jsem se pokoušela povzbudit k vlastním literárním pokusům své studenty. Teď vedu kurzy pro veřejnost. Případný zájemce by měl mít především chuť psát. Alespoň tedy jednou týdně v devadesátiminutovém bloku, v němž dostane nějaké (doufám, že zajímavé) zadání, poté napíše text a nakonec si účastníci kurzu své výtvory vzájemně přečtou a okomentují. Používám také techniky na rozepsání se, využívám možnosti asociativního psaní.

Pracujete jako učitelka českého jazyka a literatury. Jaký je Váš názor na současnou literaturu?

Současný knižní trh? Podívejte se do knihkupectví – a zabloudíte. Spousty titulů, jeden překřikuje druhý, těžko se orientovat. Knihkupec stojí u počítače a hledá v databázích. Nakonec se běžný čtenář kolikrát spokojí s tzv. bestsellery. Když do některého z nich nahlédnu, mívám husí kůži. Ze současných českých autorů mám ráda Alexandru Berkovou a Jana Balabána, z těch ještě „současnějších" se mi líbí například Marek Šindelka. Za nejdůležitější považuji autorův styl, tedy něco nezaměnitelného, co spisovatele charakterizuje.

Jak je podle Vás, především v éře internetu, literatura vnímána?

Někdo si bez knížky nedovede svůj život představit, někdo se bez ní klidně obejde. Tak to bylo, je a bude. Myslím, že na tom elektronická média nic nezmění. Určitě je ale důležité ukázat mladým lidem, že knížky nekoušou. Dělám to – jako kantorka - už sedmnáct let.

Máte nějaký tip pro aktivní „psavce", kterým se naplnil pomyslný literární šuplík a neví jak svoji tvorbu vypustit do světa?

Dnešní mladý psavec jistě nemá nouzi o možnosti prezentovat se na internetu, může si knížku nechat vytisknout, uspořádat čtení pro své známé. Možností je tedy spousta, podstatně víc než dřív. Jen díky té spoustě možností musí každý „psavec" samozřejmě čelit velké konkurenci.