RECENZE: Detektivní příběh o počátcích filmového průmyslu si důmyslně pohrává s fakty

Jonathan Skariton je anglicky píšící spisovatel řeckého původu. Vystudoval Edinburskou a Bangorskou univerzitu, z nichž má doktorát z kognitivní neurovědy a experimentální psychologie. Poznatky ze studií uplatňuje při své práci pro světového výrobce parfémů. Momentálně žije v anglickém Kentu.  Kdo vynalezl film? Američané připisují zásluhy T. A. Edisonovi, Evropané zase bratrům Lumiérovým, co když byl ještě někdo třetí pár let před nimi? Tím někým mohl být francouzský vynálezce Augustin Sekuler, kdyby za záhadných okolností nezmizel na cestě do New Yorku. Vynalezl jako první přístroj na přehrávání “pohyblivých obrazů”, který měl v úmyslu v roce 1890 představit světu. Na tento přístroj se mu podařilo natočit první hraný film v dějinách filmu - Séance infernale.  Vlastnit film takového ražení je snem každého movitého sběratele, proto je na scénu povolán obchodník s filmovými suvenýry Alex Whitman, aby ztracený kousek vypátral. O Whitmanovi v branži koluje spousta zvěstí, faktem zůstává, že nemá konkurenci. Vydává se po stopě Sekulerova ztraceného snímku, která ho zavede do míst, o nichž neměl tušení. Na cestě bude čelit nejen své minulosti, ale také svým démonům, jež mu jsou neustále v pátách.  Vyprávění příběhu je rozloženo ve třech dějových liniích. První je věnována hlavnímu hrdinovi Alexovi Whitmanovi a jeho pátrání po Sekulerově filmu. Druhá se točí okolo policistky Georginy McBrideové a ta závěrečná patří sériovému vrahovi Elliotovi. Skariton záměrně střídá linie, aby jednotlivými hlasy dodal příběhu spád a měl jej pod kontrolou, což se mu v poslední třetině knihy příliš nedaří. Ze začátku je děj zřetelný, čtenář se snadno orientuje, román jej pohlcuje, jenže autor dál a dál vkládá nové a nové situace až je román místy zbytečně překombinovaný. Při vymýšlení postav se Skariton příliš nezapotil, vzal to, co funguje jinde a našrouboval to na svůj román. Z hlavního hrdiny udělal typického detektiva noirovského typu - alkohol, cigareta téměř neustále přilepená ke rtu a staré známé problémy v rodině. Whitman se nebojí překročit meze zákona, aby dosáhl svého. Svým vystupování a intelektem připomína lovce knih Lucase Corsa z románu Dumasův klub (Arturo Pérez-Reverte - pozn. Autora). Georgina McBrideová je bystrá policejní vyšetřovatelka, která se rovněž jako Whitman nebojí jít ve své práci za hranu. Neshody se šéfem a abstinenční příznaky po tabáku jsou pro ni každodenním chlebem. Nejzáhadnější postavou je Elliot, jehož jméno je autorem záměrně anonymizováno. Čtenář se s ním setkává v kratších kapitolách, které ukazují, jaké to je být v mysli vraha. Skariton se dostává až do samého jádra Elliotovy osobnosti, čímž vdechuje textu nový život. Největší mezerou románu je oslabená motivace děje, kdy se různé situace dějí zcela nepochopitelně až zcela zbytečně. Postavy v složitém momentě naleznou cestu ven nebo mají někde po kapsách předmět, jenž jim to umožní. Přitom autor pár stran dozadu o něčem takovém vůbec nepsal. Např. „Elena, obě ruce svázané, si sáhla do kapsy a objala rukojeť nože,“ nikde Skariton nezmínil, že měla nůž. Rovněž se autor příliš snaží vyvolat napětí nebo zámerně přehání „Zdáli ho pozorovala temná postava.“ . Tohle jsou jediné vady, které čtenáře ruší od nefalšovaného pohlcení četbou.  Na druhou stranu nelze upřít Skaritonovi způsob, jakým si nastudoval Edinburg a jeho historii. Pohybuje se po městě jako doma, spolu s ním i jeho hrdinové. To samé platí pro zpracování různých filmových a popkulturních odkazů k dílum kinematografie 20. století. Pro postavu Augustina Sekulera se inspiroval u francouzského vynálezce Louise Aimého, který stejně jako Sekuler pořídil záznam pohyblivých obrazů a zmizel z vlaku 16. září 1890. Bonusem knihy je grafická úprava od nakladatelství Host, kdy kniha vypadá hezky vizuálně nejen navenek, ale i uvnitř. V různých pasážích jsou uplatňované hříčky jako rozmazaný či přeškrtnutý text nebo naopak rozsazený slovo po slově. Román Seánce infernale je nutno vnímat jako autorovu knižní prvotinu. Mnohé prohřešky, kterých se v knize dopouští vycházejí právě z této skutečnosti. Skariton má před sebou neotřelý námět na příběh a detailně zpracovanou mapu Edinburgu, jediné, co mu chybí, je jeho tvůrčí styl, jenž by jej odlišil od ostatních spisovatelů na trhu. Nehledě těchto pár drobností Séance infernale udrží v napětí až do samého konce, a to je přesně to, po čem čtenář touží.

Séance infernale

Autor: Jonathan Skariton

Originální název: Séance infernale

Překlad: Petr Štádler

Vydáno: 1. vydání 2018, Host