ROZHOVOR | Čeští spisovatelé mě doprovázejí celý můj život, řekl harvardský spisovatel Puchner

Momentálně se nacházíme v Praze, kde dnes v Knihovně Václava Havla (25.3.2019) představíte vaši nejnovější knihu Svět ve slovech (česky, Host 2018). Pocházíte s Německa, žijete a vyučujete v Americe. Jaký je váš vztah k České republice? Máte nějaké oblíbené české autory?  Vyrůstal jsem v Norimberku, který odsud není daleko. Poprvé jsem se do Prahy dostal s rodiči někdy v polovině osmdesátých let. Moji rodiče zde byli v průběhu Pražského jara a můj otec dokonce udělal knihu plnou fotek a básní o této události. Praha byla pro něj velmi důležité město, proto mě sem tehdy vzali. Vrátil jsem se sem v polovině devadesátých let prostřednictvím výměnného akademického pobytu pořádaného Akademií věd. Praha ve mně vždy rezonovala díky spisovateli Franzi Kafkovi, k jehož tvorbě mám od mladí hluboký vztah a velmi často o něm píši. Nyní hodně pracuji s pojmem světová literatura a na toto téma napsal velmi krásnou esej Milan Kundera, kterou doporučuji mým studentům. To je druhá osobnost, již bych mohl jmenovat.

Jak se vůbec zrodila myšlenka napsat knihu Svět ve slovech? To je dobrá otázka, protože je téměř nemožné napsat v jedné knize příběh literatury táhnoucí se přes 4000 let po celém světě. Nikdy bych se nad tím nepozastavil, kdybych se nestal redaktorem šestisvazkové Nortonovy antologie světové literatury, která začíná eposem o Gilgamešovi a pokračuje až do 20. století. Samozřejmě jsem na ní nepracoval sám, po mém boku byla spousta přispěvatelů a specialistů z různých oborů. Tato zkušenost mi umožnila se podívat za oblast mého zájmu a vidět problematiku světové literatury z větší perspektivy. Mít před sebou příběh literatury, o kterém mnoho knih zatím nebylo napsáno, a tak jsem si řekl, že se této příležitosti musím chopit. Když se vrátíme zpět k národnostem. Ve vaší knize začínáte vyprávět příběh literatury od Řecka, Egypta přes Japonsko, Turecko a k závěru Africe nebo třeba ostrovu Svatá Lucie. Co vás přimělo k tomu se věnovat těmto často opomenutým koutům světa? Z čeho jste vycházel? Když jsem pracoval na Nortonově antologii měl jsem příležitost si přečíst velká díla literatury, která jsou méně známá jako třeba mayský epos Popol Vuh. Mayové byli jedni z mála amerických kultur, kteří za sebou něco literárního zanechali. To samé platí i pro západoafrický epos Sunjata, jenž je zcela nezávislý od evropské či asijské literatury. Když jsem pročítal tato díla, uvědomil jsem si, že by měli být více známé a že by měli být řazeny do stejné kategorie jako knihy, které velmi dobře známe jako Hómérova Odyssea, Bible nebo epos o Gilgamešovi. Jakmile se na to podíváte z ptačí perspektivy, tak si uvědomíte, že jsou součástí velkého příběhu literatury.

Zvlášť zajímavá mi přišla z českého pohledu kapitola o exilové literatuře, kde zmiňujete Annu Achmatovovou a Alexandra Solženicyna. Za komunistického režimu měla Česká republika velký zástup autorů, jež vydávaly v exilu jako Josef Škvorecký nebo třeba Milan Kundera, kteří jsou z kontextu světové literatury velká jména. Nenapadla Vás tato paralela nebo jste to kvůli rozsahu své knihy zamítnul? Ano, dělal jsem velmi detailní výzkum a neustále jsem přemýšlel nad tím, jestli mám do kapitoly vložit Rusko spolu s Achmatovovou nebo tam dát Českou republiku a Václava Havla. Během psaní musíte udělat spoustu důležitých rozhodnutí a tohle je jedno z nich. Nicméně na počítači mám stále složku o českém exilu. Václav Havel je jedním z mých nejoblíbenějších dramatiků, ve svých kurzech učím také drama a on má v něm oprávněné místo. Dokonce na začátku roku 2000 přišel na Kolumbijskou univerzitu a já měl příležitost se s ním setkat. Takže se omlouvám za to, že jsem vás tam nezahrnul (smích). Ve vaší knize mimo jiné podáváte zjednodušenou historii románu. Velmi často si spojujeme první román s Cervantesovým Donem Quijotem, ale jak uvádíte už první takové známky vykazovala v Japonsku kniha Příběh prince Genjiho v první polovině 11. století. Myslíte si, že román dnes překonal svoji krizi vyvolanou v 80. letech minulého století nebo ji stále zažívá? To je dobrá otázka. Jednou z věcí, o které jsem psal bylo to, že román je daleko starší než Cervantes, proto jsem se zaměřil na román Příběh prince Genjiho napsaný dvorní dámou Murasaki Šikibu na japonském dvoře. Nicméně dnes z éry tisku přecházíme do digitálního věku literatury a já si myslím, že klasický román tak, jak ho známe, se mění. Jeden směr, jakým se tato transformace uskutečňuje je prostřednictvím fanfikce, která čtenáře vrací zpět k fantasii. Čtenář čte příběhy a následně je dotváří, což není typický proces tvorby známý od klasického románu. Vyprávění jako takové zůstane, to samé platí i pro psané příběhy, pouze si myslím, že román nebude dominantní formou. Jak pohlížíte na současnou literaturu na přeplněném knižním trhu, kde má velké slovo marketing?

Je zcela zřejmé, že dnes existuje jeden knižní trh. Když Goethe v 18. století přišel s pojmem světová literatura měl možnost číst překlady knih z jiných koutů světa jako Čína či Japonsko. To zásadně změnilo literaturu, protože dnes určití autoři ví, že jejich nově napsaná kniha bude přeložena do několika cizích jazyků, zároveň píší v největších světových jazycích. Je to velký byznys, který je na jednu stranu vzrušující, na druhou zase vytváří hodně nerovností. Anglofonní svět nevykládá mnoho úsilí na překlady. V americké knižní produkci zaberou pouze 2-3 %. Sám se podílím na několika iniciativách, aby bylo více knih přeložených do angličtiny. Tohle jsou některé výzvy, které světový trh vytváří.

Jaké úsilí podle Vás musí vykonat malé národy (jako Česká republika), aby se jejich literatura dostala do světa? Stále existují jazyky, které ve svém rozšíření převládají nad ostatními. Pro střední a východní Evropu platí, že se dočkají překladu u jednoho ze svých sousedů – třeba Německo nebo Polsko. Jak jsem už říkal u angličtiny je to obtížné, protože málo knih ze zahraničí je přeloženo. Na internetu existuje stránka words without borders, která publikuje knihy, jež by se stěží dočkaly anglického překladu. Jelikož cena románu hraje docela podstatnou roli, mnoho lidí tvrdí, že je dobré mít překladatele švédštiny. Vzhledem k popularitě skandinávských kriminálních románů se není čemu divit (smích).  Na konci knihy se věnujete problematice literatury v době nových médií. Strach z elektronických čteček už dávno pominul ve prospěch fyzické knihy, která se stále těší velké oblibě. V čem vnímáte největší problém čtení v současnosti?  Co musí literatura udělat, aby přežila v podobě, jaké ji známe dnes? Žijeme v neobvyklé době technologické změny, v níž pociťujeme, že způsob, jakým komunikujeme v psaném projevu se změnil. V tomto smyslu je má kniha jakýmsi poohlédnutím zpět, jak literatura vypadala v době rané technologie. Když se takto podíváte zpět zjistíte, že technologický vývoj nebyl samovolný a že věci, které nám dnes dělají starosti, řešili před námi předchozí generace. V tom, co říkám nejsem tak skeptický jako někteří mí kolegové. Stále více literatury je publikováno, je jednodušší se dostat ke čtenářovi a máme za sebou pozoruhodnou cestu za zvýšením gramotnosti. Sice některé státy ještě potřebují dosáhnout gramotnosti, ale ve velkém měřítku jsme zaznamenali obrovský nárůst čtenářů. Pokud se vrátíme k literatuře, tak tam největší změnu vnímám nejen prostřednictvím žánru, ale také i z pozice autora, který ve svém díle doslova mizí. Podle mě v budoucnosti bude vznikat stále více literatury psané čtenáři, uskupením čtenářů nebo prostřednictvím workshopů, kde jedna centrální osoba kontroluje, co ostatní lidé budou psát.  Na závěr mám takovou obligátní otázku. Co právě čtete? Momentálně čtu hodně lingvistických studií. Jsem uprostřed psaní mé nové knihy zabývající se tajným jazykem zvaným Rotwelsch. Hovořili jím zloději v podzemí ve střední Evropě a Německu od středověku až do 20. století. Samotný jazyk byl kombinací němčiny, jidiš a hebrejštiny. Dokonce se o něj zajímali spisovatelé jako Franz Kafka nebo Gustav Meyrink.Takže je krásné být zrovna teď v Praze, kde o tom mohu přemýšlet.