ROZHOVOR | Tomáš Honz o malbě v plenéru: Říkali, že mě to přejde

Věděl jste už od malička, že se chcete stát malířem?

Jako malý kluk jsem každé léto trávil na Vysočině a pozoroval dědu, jak maluje. Když o tom tak přemýšlím, tak mě vždycky bavilo víc malovat a kreslit než dělat cokoliv jiného. Občas, když si ostatní děti hrály venku, já předstíral, že nejsem doma, abych mohl v klidu kreslit dinosaury. Pamatuji si, že si rodiče mysleli, že se mnou není něco v pořádku.

Malujete především krajiny – co Vás k tomuto námětu přivedlo?

Vždycky jsem měl nejraději krajiny, což zřejmě vyplývá z intimního vztahu k přírodě, který mám.

To, že jste se později přihlásil na AVU, byla tedy součást Vašeho přirozeného vývoje?

Chvíli jsem uvažoval o dráze programátora, ale špatné známky z matematiky mi připomněly, že vlastně nejraději maluji.

Na AVU jste byl téměř jediný, kdo maloval v plenéru. Převládalo tam tedy spíše zaměření na současné umění?

Na AVU jsem přišel se snem, že tam dostanu možnost naučit se malovat tak jako velcí malíři 19. století, které jsem tak obdivoval. Bylo to ale úplně jinak. Nejen, že chodit do plenéru bylo tehdy pro smích, ale on ani nikdo pořádně nemaloval. Teď, o sedm let později, je to už trochu jinak. Už je tam pár lidí, kteří dělají klasickou malbu a i do plenéru se občas zajde.

Mohl byste uvést příklad nějakých malířů 19. století, které nejvíce obdivujete nebo kteří Vás třeba něčím inspirovali?

To je těžší otázka, než se zdá. Mám opravdu rád dějiny umění a v každém období se najde spousta úžasných umělců a věcí. Když bych ale měl jmenovat ty z 19. století, kteří měli největší vliv na mou tvorbu, tak Caspar David Friedrich a jeho klidné romantické nálady, John Singer Sargent a jeho technika, jakou maloval v plenéru. Stejně tak Joaquín Sorolla nebo Isaac Levitan. Z Čechů je to Kaván, Preisler nebo Schikaneder.

Říkáte, že chodit do plenéru bylo pro smích – čím myslíte, že to bylo?

Nebyl tehdy ve škole nikdo, kdo by to dělal a tak se na to hledělo jako na něco výstředního a víceméně zbytečného. Říkali, že mě to přejde.

Co Vás na malbě v plenéru nejvíce fascinuje nebo baví? Co Vám je nejbližší?

Malba v plenéru je bezprostřední. Když jste venku a fouká vítr, nebo prší, nebo je zima a třese se vám ruka mrazem, tak to všechno se do toho obrazu promítne. Venku reagujete na motiv prostřednictvím celého svého těla. To v ateliéru nejde, a když děláte podle fotky, tak už vůbec ne. Zajímají mne různé věci, nejde to lehce zobecnit. Většinou na mne něco dýchne a já pak vím, že to musím namalovat.

Vašim malbám předchází i práce s fotografiemi nebo v grafickém programu. Výsledné obrazy nejsou vyloženě kopií reality. Co vše Vás při tomto procesu ovlivňuje? Co Vás vede k přetváření původní skutečnosti?

Máte pravdu. Velké olejomalby, které dělám v ateliéru, jsou smyšlené kompozice, které ale vycházejí z nějaké konkrétní zkušenosti. Například před dvěma lety jsem strávil týden na opuštěném ostrově nedaleko Tchaj-wanu. Bylo stále vlhko, zataženo a pochmurno. Ostrov byl plný rozeklaných skal, groteskně tvarovaných kamenů a cizokrajných rostlin. Zažil jsem tam několik silných momentů, které se mi vryly do paměti. Udělal jsem samozřejmě spoustu skic a pořídil fotky a videa. Všechno jsem pak použil k tomu, abych tyhle silné zážitky zhmotnil. Maluju tedy spíše pocity, které na různých místech zažívám, než faktické záznamy.

Včetně tradiční malby tedy využíváte i moderních technologií a tyto dva způsoby propojujete dohromady. To je poměrně neobvyklé. Zajímalo by mě, jak jste se k tomuto způsobu tvoření vlastně dostal?

Na mé tvorbě je opravdu jedinečné to, jakým způsobem kombinuji tradiční a moderní technologie. Přeci jen žijeme ve 21. století a máme možnosti, kterých by bylo škoda nevyužít. Nemusíme ale zároveň hned zahazovat tradiční postupy. Sám používám digitální malbu ke skicování a prozkoumávání možností. Olejomalbu pak ke zhotovení finálního obrazu. Celý proces tedy vypadá asi takto. Nejdříve maluji a skicuji venku, abych zachytil co nejvíc podnětů a informací. Dělám si také poznámky a pořizuji fotky a videa. V ateliéru pak všechny nasbírané materiály nahraji do počítače, kombinuji je a spojuji dohromady tak dlouho, dokud nedostanu jakousi koláž, která odpovídá tomu, co jsem chtěl vytvořit. Tahle elektronická koláž je pak přípravná skica, podle které maluji konečný obraz tradičně olejem. Líbí se mi, že takhle mohu spojit všechny mé oblíbené způsoby malby v jeden jediný proces.

Při tvorbě oné koláže máte tedy už dopředu víceméně jasnou představu, jak by výsledný obraz měl vypadat?

Ano, v hlavě mám vždy jasný záměr. Celý ten proces je vlastně hledání, jak se k němu dostat skrze techniku malby.

Viděla jsem několik Vašich obrazů a nemohu se ubránit dojmu jakési tajemné atmosféry, potemnělé, pochmurné. Člověka to nutí k určitému zamyšlení. Je to jen můj subjektivní dojem, nebo je to Váš záměr, popřípadě vliv daného místa či nálady?

Tahle tajemná atmosféra je něco, co se dostává skoro do každého mého obrazu. Je to asi takové mé poznávací znamení. Neumím to kontrolovat a ani to není vědomé. Když ale dáte několik mých věcí dohromady, je to docela dobře vidět.

Máte prý zkušenosti s meditací. Zajímalo by mě, jak se tento zážitek promítá do Vaší tvorby, potažmo Vašeho života?

Není to jen o jedné zkušenosti, ale celkově o přístupu k umění a k životu. Od té doby, co jsem s tím začal, tak mám daleko snazší život. Smysly jsou bystřejší, mysl čistější a nápady a inspiraci najednou vidím všude kolem. Všechno je takové veselejší.

V jednom rozhovoru jste řekl, že je pro Vás důležité, aby Vaše obrazy pochopilo co nejvíce lidí. Není ale důležitější to, co z tvorby a výsledného díla máte Vy jako autor?

To je snad samozřejmé. Je škoda dělat něco, co vás neuspokojuje. Spíš jsem tím chtěl říct, že současnému umění se za půlstoletí podařilo příliš se vzdálit divákům. Divák dnes přijde do galerie a tam je v rozpacích, protože nerozumí tomu, co vidí. Pak odchází s pocitem, že umění asi není pro něj, že není dost vzdělaný nebo není dost velký fajnšmekr. Přitom to ale není jeho vina. Umění nemusí být zdaleka jen realistická malba, ale ať už je to cokoliv, tak by mělo mít schopnost člověku něco nabídnout a ne od něj jen vyžadovat. Občas je opravdu těžké pochopit, o co autorovi šlo a příliš často to za tu snahu ani nestojí.

Na druhou stranu to, že by dílo mělo mít schopnost člověku něco nabídnout, je ale dost subjektivní záležitost. Každý člověk je jiný a každý vnímá různá umělecká díla různě. Žijete tedy v neustálé nejistotě, co se týče pochopení Vašeho díla, nebo se pletu?

Je to úplně subjektivní. Dnes nelze definovat, co je umělecké dílo, takže si můžeme jen předávat názory. Všichni bychom ale jistě byli rádi, kdyby naše věci byly pochopeny a měli na lidi nějaký účinek.

Přesuňme se nyní k dalšímu tématu. Věnujete se včetně malby i něčemu jinému?

Občas dělám ilustrace do počítačových her, filmů a knih.

Můžete prosím uvést pár příkladů?

Nejčastěji to jsou návrhy toho, jak budou vypadat krajiny a prostředí ve filmech a počítačových hrách. Případně přímo ilustrování nápadů různých kreativních lidí.

Také hodně cestujete. Jaké místo se Vám vrylo do paměti nejvíce?

Jednoznačně Tchaj-wan. Půl roku v zemi tak odlišné, jak to snad jen jde, mne obohatilo na všech úrovních. Učení se tradiční čínské malby a kaligrafie s opravdovým mistrem, pobyt v klášteře na posvátné hoře s mnichy, výlety do hor a džunglí, jiní lidé, jídlo, náboženství, architektura, kultura. Myslím, že z tohoto pobytu budu čerpat inspiraci celý život.

Dal by se například pobyt s mnichy více přiblížit?

Nebylo to ani tak zvláštní, jak by si člověk asi představoval. Ti lidé jsou úplně obyčejní. Jsou jen spokojenější a veselí z každé maličkosti. Je lehké si tam uvědomit, že ke štěstí nepotřebujete nic dalšího kromě jídla do žaludku a místa, kde složit hlavu. Všechno ostatní jsou takové bludy, za kterými se honíme.