KOMENTÁŘ | Kam kráčíš, české školství? Stát ke vzdělávání stále přistupuje jako v předminulém století

Tuzemský Svaz průmyslu a dopravy, který je mimochodem největší zaměstnavatelský svaz v zemi, na svých internetových stránkách aktuálně píše o tom, že dlouhodobě upozorňuje, že stát by měl vzdělávání v digitálních dovednostech začlenit nejen do vzdělávacích programů na školách, ale také do systému celoživotního učení dospělých. „Digitalizace průmyslu a celé společnosti i výzvy, jako zelená transformace, zásadně změní trh práce. Například mistr topenář už dnes neinstaluje jen topná tělesa a kotle, ale v chytrých domácnostech musí rozumět i digitálním technologiím, na jejichž základě bude topný systém fungovat. Firmy už si to uvědomují, samy vytvářejí studijní programy, aby se zaměstnanci mohli dál vzdělávat nebo si zvyšovat kvalifikaci, a to nejen v digitálních dovednostech,” říká ve zprávě pro veřejnost Milena Jabůrková, viceprezidentka Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Říkáte si, proč právě teď tohle všechno? Co na tom, že většímu propojení a zlepšení spolupráce mezi „byznysem“ a školami (bez konkrétního ukazování prstem na ty, kteří to nezvládají) nedávno vyzvala členské státy Evropské unie (EU) sama Evropská komise (EK)? My to přece umíme dělat sami, možná si říkáte. Mimochodem, EK navrhuje, aby státy zavedly pro lidi s nízkou kvalifikací takzvanou záruku k získání dovedností. Ti, kterým chybí středoškolské vzdělání, by pak dostali posouzení svých dovedností a následně nabídku dalšího vzdělávání, která by byla doslova šitá na míru jejich potřebám i požadavkům místního trhu práce.

Fajn nápad, jistě si řeknete. Jenže ani v Česku jich nemáme zas tak málo. Zdálo by se tedy, že nemáme problém s chutí zdokonalovat zavedené systémy nebo je modernizovat. Jenže máme. A to dlouho. Přístup státu ke školství a vzdělávání je tu totiž pořád tak nějak divný. Jako z předminulého století. Proč? Události tohoto týdne jsou reálnou ukázkou toho, jak to v Česku funguje. Po loňském uzavření škol kvůli vývoji koronavirové nákazy se většina vládnoucích politiků bušila v prsa s tvrzením, že se už nikdy se stavem nejdéle uzavřených škol v Evropě kvůli pandemii covidu nesetkáme. Obehraná deska o nutnosti děti vzdělávat naživo, a tak kvůli covidu slibované zavedení a uplatňování nástrojů, jakým je trasování, včasná identifikace nemocných a další, však zaspaly. Rok se s rokem sešel a děti, zdá se, už na mnoha místech místo do školy, „chodí“ do obýváku na počítač. Jak se pak má škola zdokonalit, zlepšit ve vzdělávání a být efektivní? Mohou pak média psát o tom, že je nutné odstranit jednotnost a centralizaci školství. Protože ve výsledku s přístupem, který předvedli ministři populistické vlády za ANO, je to slovy filmového klasika marný, je to marný, je to marný.

Možná se vám to bude zdát komplikované, mluvit tu o učení se pro nový digitální svět a fungování škol. Možná budete říkat, že v začátku textu se píše hlavně o dospělých. Děti přece nemusejí chodit do škol, mohou se dívat do kompu nebo mobilu. Co na tom, že více než deset tisíc dětí zůstalo při online výuce kvůli lockdownu minulý rok mimo vzdělávací systém, jak zaznělo z vysílání ČT24, že? To je přece nic, řeknete si. A statistiky, ze kterých vyplývá, že za rok 2019 chodilo do základních škol 953 tisíc dětí, takže těch, co byly „mimo výuku“ je „jen“ jedno procento, to potvrdí. Nenechme se ale uchlácholit čísly.

Studií a doporučení na to, jak neustále a bez nějakých skoků tam a zpět a, nejen nahodile, zlepšovat české vzdělávání a školství, a to nejen to prestižní, vysokoškolské, ale především to základní a střední, bylo napsáno a „vyrobeno“ - jak říkají Slováci - „neúrekom“, tedy nepočítaně. Nemá cenu je znovu popisovat. Všichni dobře vědí, co se má udělat. A třeba sám náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce Ondřej Andrys ve vysílání ČT24 řekl, že školy se v minulém roce díky lockdownu (všimněte si, že tam stojí „díky“ a ne „kvůli“) naučily „prioritizovat“ důležitá témata pro vzdělání, jinak řečeno neučily už to, co se dříve učilo, protože zjistily, že se to dá dělat jinak a líp. Jenže, co si pak myslet o tom, když kvůli přístupu jiných kolegů z vlády, viz. třeba titulek MF Dnes: „Vojtěchův tým je nekompetentní, stále mění názory, vybuchl Plaga“, když se dozvěděl o záměru ministerstva zdravotnictví nařídit ve školách nošení roušek ve výuce. To pak můžeme chtít být „zelení“ a „digitální“ a stejně na to nebudeme mít dost kvalitních lidí. Ptejme se proto pořád: „Quo vadis, české školství?“ A trvejme na tom, aby děti nemusely kvůli neschopnosti jiných sedět při školní docházce doma.