KOMENTÁŘ: Konec prezidenta. V minulosti intrikovala Moskva, dnes rozhodnou občané

Čtvrtý komunistický prezident Ludvík Svoboda utrpěl v červnu 1972 první ze série mozkových příhod. Šestasedmdesátiletou formální hlavu socialistického Československa následně sužovaly silné poruchy paměti, obtížná komunikace s okolím i navazující kardiovaskulární potíže.

Počátkem nadcházejícího roku Svoboda - shodou okolností ve stejném věku jako je dnes Zeman - usoudil, že prezidentský úřad s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže dále vykonávat. Řešení spatřoval v abdikaci. V podmínkách rané fáze normalizačního režimu ovšem zasáhl Sovětský svaz, jehož vojska o necelých pět let dříve zastavila pokus o hlubokou reformu státního socialismu v Československu. 

Dostupné prameny naznačují, že v Moskvě panovaly obavy, zda případný souboj o nástupnictví nepovede k destabilizaci normalizačního stranického vedení. Sovětští činitelé také ve Svobodovi - válečnému hrdinovi, komunistovi, ale i pozdější oběti stalinských represí - viděli jistý tmelící prvek pražským jarem a následnou normalizací rozkolísané československé společnosti.

Moskva sice tehdejší popularitu a autoritu stárnoucího Svobody zřejmě přeceňovala, přesto byl nucen setrvat v úřadu. Ačkoliv mu končil pětiletý mandát, byl v březnu 1973 opět formálně zvolen prezidentem. Svobodovo chatrné zdraví však muselo být patrné každému, kdo poslouchal například jeho rozhlasový novoroční projev. Pochybnosti budila i skutečnost, že Svoboda nezvládl osobně složit ani prezidentský slib - místo staronové hlavy státu jej přečetl místopředseda parlamentu Ján Marko.

Svobodův stav se v nadcházejících měsících konstantně zhoršoval. V březnu 1974 tak část jeho pravomocí - v souladu s ústavou - převzal předseda federální vlády Lubomír Štrougal. Koncem května dokonce hlava státu po těžkém zápalu plic upadla do bezvědomí a ošetřující lékaři očekávali její brzký skon. 

Nejčernější scénáře se nenaplnily. Svoboda se zotavil natolik, že se vrátil do domácího ošetřování, kde v červnu 1974 sepsal abdikaci. Ani tentokrát ale nebylo Svobodovi umožněno odejít na odpočinek. Důvod působí z dnešního pohledu bizarně. Stranické vedení v čele s Gustávem Husákem se obávalo, že by veřejnost dobrovonosti prezidentova odchodu neuvěřila.

Stejně jako dnes dával zjevně špatný stav prezidenta velký prostor ke spekulacím. Rámec diskuze byl pochopitelně odlišný, odehrála se v prostředí nesvobodného veřejného prostoru a režimem kontrolovaných médií. Zvěsti typu, že prezident již zemřel a jeho okolí to z pokoutných důvodů tají, se však objevovaly i tehdy.

Naděje stranického vedení - a zřejmě i Moskvy - se upínaly k možnosti, že Svoboda bude moci časem zastávat alespoň omezené ceremoniální funkce. Mezitím se pochopitelně hledalo řešení. Radikální kroky, jako zrušení prezidentského úřadu po vzoru "bratrských zemí", byly nakonec opuštěny a za prezidentského nástupce byl určen první muž normalizačního režimu, generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.

Na jednu stranu byla Husáka volba nasnadě, jelikož se o tomto kroku spekulovalo delší dobu. Husák o prezidentský úřad zjevně hodně stál. Jeho vztah se Svobodou zpočátku nebyl špatný, ostatně právě z přičinění hlavy státu se Husák dostal v srpnu 1968 na nechvalně známá moskevská jednání, která následovala po invazi do Československa, kde zapůsobil na kremelské představitele, a tím si otevřel dveře k moci.

Vztah obou politiků ale po nástupu normalizace ochladl, přičemž Husák neváhal Svobodu v soukromých rozhovorech nazývat "senilním dědkem". Tense vyvrcholily v roce 1972, kdy nebylo umožněno knižně vydat Svobodovy paměti. Husák sice tento cenzurní zásah neinicioval, hodnocení, že dílo může potenciálně škodit zájmům strany, však výrazněji nerozporoval. Husákův životopisec, historik Michal Macháček soudí, že právě tato aféra a psychické vypjetí s ní spojené se následně negativně projevily na Svobodově zdraví. 

Stranické vedení projednávalo mizivé vyhlídky na zlepšení zdravotního stavu prezidenta v květnu 1975. O Svobodově nahrazení Husákem, však v té chvíli víceméně rozhodnuto v zákulisních jednáních. O funkci se jistou dobu ucházel i čelní prosovětský konzervativec Vasil Biľak, který měl pocit, že jeho role a "pevné" postoje během pražského jara zůstaly po nástupu normalizace nedoceněny. Prezidentských ambicí se zřejmě vzdal na pokyn Moskvy, která v daleko umírněnějším Husákovi přece jen viděla větší záruku stabilního Československa.

Svobodovo zdraví se mezitím mírně zlepšilo. Prezident otočil a úřadu se nyní odmítal vzdát. Husák však již popustil uzdu svým mocenským tužbám a vidinu na další upevnění svého postavení nechtěl nechat proklouznout mezi prsty. V podmínkách diktatury KSČ se našlo snadné řešení. Byl přijat zvláštní ústavní zákon, označovaný Lex Svoboda, který stanovil, že parlament může zvolit novou hlavu státu, pokud ta stávající nemůže po více než rok vykonávat úřad.

Skutečnost, že zákon byl uplatněn retroaktivně, víceméně protiústavně, nebyla pro členy stranického ústředního výboru ani loutkové poslance překážkou. Řešení akceptovali a 29. května 1975 zvolil parlament novým prezidentem Gustáva Husáka. Na Hradě vydržel až do sklonku roku 1989 a stal se druhým nejdéle sloužícím československým prezidentem.

Uzavřel se pomyslný kruh za pražským jarem, které odstartovala mimo jiné kritika "kumulace funkcí" Antonína Novotného, jenž současně zastával prezidentský úřad i nejvyšší stranický post. Ten si Husák pochopitelně ponechal na základě lakonického stanoviska, že dané uspořádání "odpovídá konkrétním podmínkám a potřebám současné etapy".

Konec Ludvíka Svobody v prezidentském křesle neprobíhal transparentně a byl podřízen mocenským hrám nejvyšších představitelů normalizačního režimu i zásahům cizí velmoci. Buďme rádi, že případný předčasný odchod Miloše Zemana proběhne otevřeně, dle platných zákonů a že o jeho nástupci rozhodnou čeští občané ve svobodných a férových volbách, nikoliv zahraniční politici ve vzdálené metropoli.       

Autor je historik