KOMENTÁŘ | Ruská sféra vlivu? Putinovi zbyl jen Lukašenko. Pobaltí je ztraceno, vzdaluje se i střední Asie

Asi o čtrnáct dní později se v kazašské metropoli Alma-Atě připojilo několik dalších postsovětských států kromě Litvy, Lotyšska a Estonska, které pozvolna směřovaly k integraci do struktur Evropské unie a Severoatlantické aliance. V rámci SNS vystupoval do roku 1992 také jednotný sportovní tým. Ten naposledy soutěžil na olympijských hrách v Barceloně.

Od doby svého vzniku roku 1991 SNS opustily dvě země. Jako první se rozhodla odejít Gruzie, jejíž činitelé v čele s prezidentem Michailem Saakašvilim Společenství opustili po ruské invazi roku 2009. Roku 2018 SNS opustila také Ukrajina v souvislosti s anexí Krymu z roku 2014.

Tento systém fungoval v rámci možností dobře. Existovala zóna volného obchodu SNS, ale také Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti nebo Eurasijský ekonomický svaz. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti má usilovat o posilování míru, mezinárodní a regionální bezpečnosti. Článek 4 je založen na podobném principu jako článek o vzájemné obraně v rámci NATO.

Čína předčila Rusko díky reformám

Rusko se i v čele s dosavadním prezidentem Vladimirem Putinem snažilo o zachování vlivu země v mezinárodním prostoru, což se mu do jisté míry dařilo. Po vzpamatování ekonomiky prohlubovalo vztahy s Čínou a dalšími zeměmi v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci. Mělo také výsadní postavení v rámci G8, kdy se přidalo k dosavadním sedmi nejvyspělejším ekonomikám světa. Tuto pozici ale po anexi Krymu ztratilo.

Rozpoutání horké fáze války na Ukrajině však Putinův režim může stát jeho další satelitní státy. Například čínská diplomacie se ke konfliktu od začátku stavěla neutrálně. Nebylo úplně jasné, kam ruský diktátor těmito kroky míří, ani jestli boje potrvají tři dny nebo rok. Číňané si nemohli dovolit neuváženě ztratit tak důležitého partnera „jen“ na základě boje, který se jich ani vzdáleně netýká. Komunistická velmoc začíná až teď vysílat alespoň o trochu jasnější signály.

Zástupci Číny a Indie dali před pár dny na Valném shromáždění OSN najevo, že si přejí ukončení konfliktu mírovou cestou. Jako prioritu vnímají mírové rozhovory a takové kroky, které k tomuto řešení povedou. Dá se jen předjímat, jak se postaví k momentální vyhrocené situaci, kdy Vladimir Putin rozhodl o anexi Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luhanské oblasti. Jeho další kroky jsou nejisté, ale podle mnoha expertů jsou ve hře minimálně taktické jaderné zbraně.

Čína je v oblasti mezinárodních vztahů známá spíše svým diplomatickým přístupem. Vede politiku tzv. harmonického světa. Rozšiřuje svůj vliv a moc pomocí ekonomické síly, nikoliv hrubé. Všeobecně je to vůči ruskému a americkému šíření vlivu velký rozdíl, který se očividně vyplácí.

Čínská lidová republika teď může sebevědomě zasahovat do mezinárodní scény. Co do kvantity, má nejpočetnější armádu na světě, kterou zřejmě neváhá použít. Také toho by se měl Vladimir Putin obávat při svých dalších krocích. Nezvládá totiž ani daleko menší zemi, Ukrajinu, a velmoc jako Čína by pro něj byla doslovným hřebíkem do rakve.

Velmoci soupeří i o střední Asii

Například Kazachstán je dlouhodobě pod velkým tlakem. Sousedí s oběma tzv. velmocemi. Čína na něj může dobře uplatňovat svou ekonomickou moc, Rusko zase hrubou sílu. Ostatně s Ruskem ho dělí hranice dlouhá přes 7600 kilometrů, což je třikrát více než rusko-ukrajinská hranice. Obyvatel má ale dvakrát méně než Ukrajina. Pro Putina by to byl teoreticky snazší cíl, nebýt kazašské obrovské rozlohy (zhruba 35krát Česká republika) a nehostinných přírodních podmínek.

Pokud srovnáme armády Kazachstánu a Číny (Rusku se záměrně vyhýbám kvůli momentální situaci), tak co do počtu aktivního vojenského personálu, Kazachstán má k dispozici 45 tisíc profesionálních vojáků, zatímco Čína až 2 miliony. Další části armády snad ani nemá smysl počítat, Čína předčí Kazachstán úplně v každém ohledu, mnohdy až o 1000 %. Ano, slovy jeden tisíc procent. Největší vnitrozemský stát světa je také potenciálně zajímavým ekonomickým cílem. Jeho ropné rezervy překonávají Čínu o více než čtyři miliardy barelů, konkrétně Astana vlastní 30 miliard barelů ropy v ověřených zásobách. Všechna data vycházejí ze serveru Globalfirepower.com, který vývoj armád světa sleduje.

Všechno toto by mělo hrát zásadní roli v rozhodování ruského prezidenta, jaké kroky učiní dále. Astana již není pod taktovkou Moskvy a velice dobře se může rozhodnout pro odstřižení. Úřady prezidenta Tokajeva již zakázaly používání ruského platebního systému Mir, který měl působit jako náhražka Visa a Mastercard.

Putinovi se nyní systém satelitů začíná hroutit. Je pro něj daleko složitější udržet mír mezi těmito státy. Nedávné napětí mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem vyústilo v horký konflikt. Putin obě země vyzval k ukončení střelby, na víc se ale nezmohl. Nebylo to v jeho moci. Intervence v těchto horských končinách by ruskou armádu vyčerpala ještě více, než už vyčerpaná a ochuzená o techniku je.

Život v neustálém tlaku

Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie řeší jiné problémy. Již při pohledu na mapu tohoto regionu někteří mohou pocítit náznak úzkosti. Všechny tři zakavkazské země jsou vetlačeny mezi Turecko, Írán a Rusko. Tři mocné země, které mají mezi sebou ani ne tak přátelské vztahy, jako spíš status quo. Pokud by někdy došlo ke konfrontaci některých z nich, jistě padnou za oběť tyto „drobné“ země jako první.  Nejsou ani tak drobné, Gruzie a Ázerbájdžán jsou podobně rozlehlé jako Česká republika, druhá jmenovaná dokonce o deset tisíc čtverečních kilometrů větší.

Není ani překvapující, že se mezi nimi občas vyskytne konflikt. Obzvlášť Ázerbájdžán s Arménií mezi sebou často řeší konflikty ne právě mírovou cestou. Nicméně je to ne nepodobný případ - Moskva už zkrátka nedisponuje takovou silou, aby zasáhla.

Unie Ruska a Běloruska jenom v ústech politiků

Vztahy Běloruska a Ruska jsou na úplně jiné úrovni. Alexander Lukašenko dokonce dokáže pohrozit společným vojenským postupem proti Ukrajině po boku Ruska. Není zřejmé, zda by to pro Ukrajinu znamenalo tak velkou tragédii. Běloruská armáda totiž není ta z nejvyspělejších. Přesto ale nemůžeme Bělorusům křivdit, početně nás armáda Minsku překonává ve většině aspektů, v tancích dokonce šestinásobně. Je však otázkou dohadů, zda to není dědictví Sovětského svazu. Modernizace na německé Leopardy a podobné zde totiž nepřipadá v úvahu.

Smlouvy o svazovém státu Ruska a Běloruska, jinak zvaném Unie či Svaz Ruska a Běloruska, podepsali současný běloruský prezident Alexander Lukašenko a ruský prezident Boris Jelcin v letech 1995–1999. Hrozila tedy tehdy Bělorusku ztráta suverenity? Na běloruské webové stránce Soyuz.by se v těchto dnech psalo o detailech spolupráce v rámci „Unie“ Běloruska a Ruska. Samotná stránka má popisek „Informačně-analytický portál Unijního státu“.

Nic kromě vyjádření státního tajemníka této Unie Dmitrije Mezentseva o „plánovaném horizontu pro tvorbu úkolů do budoucna“ nebo „analýze toho, co jsme povinni a schopni udělat nejen jako odpověď na výzvy doby a bezprecedentní tlak na sankce, protože rozumíme úkolům naší aliance“ na tomto webu nenajdete.

Zdánlivě se jeví, že tato bělorusko-ruská unie má své orgány a instituce. Evidentně silně dezinformační web Soyuz.by hovoří o Radě ministrů a státním tajemníkovi. Z těchto stránek vyplývá silná vzájemná náklonnost obou zemí. Nicméně se dá počítat s tím, že Putin je schopen Bělorusy využít ve svůj prospěch. Ať už jde o poskytnutí území Běloruska k útoku na Ukrajinu, nebo přímé zapojení menší ze zemí do války. Minsk má totiž výhodnou pozici vůči Kyjevu, ale také teoreticky dobrý přístup směrem na Lvov podél hranic s Polskem.

Strategická pozice Pobaltí

Litva, Estonsko a Lotyšsko. Tyto země prakticky ihned po rozpadu Sovětského svazu směřovaly k evropské integraci a zapojení do NATO. Všechny tři země v roce 2004 simultánně vstoupily do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Do EU zavítaly dokonce ve stejný rok jako Česká republika. Zpravodajský web Euractiv referenda o vstupu pobaltských republik do Evropské unie z roku 1999 popsal jako „konec cesty“.

EU samotná k nim podle tohoto webu přistupovala jako k jednotnému celku. V podstatě stejně je tomu i dnes. Všechny tři země přímo sousedí s Ruskou federací a jejich rozloha a populace jim neumožňuje samostatnou obranu. V očích Vladimira Putina to může být snadná kořist. Naštěstí za těmito drobnými zeměmi stojí celé NATO a EU. Všechny pobaltské státy zaznamenávají rychlý vývoj už po dekády, kdy bez diktatury svého východního souseda dokázaly využít svůj potenciál.

Nemůžu opomenout, že NATO i EU ochotně využívají jejich strategického umístění. Kromě Finska totiž v přímém sousedství s Ruskem bylo jen Polsko, které sdílí hranice „pouze“ s Kaliningradskou oblastí. Delší hranice s ruským medvědem neznamenají zas takovou nevýhodu. Kaliningradská oblast je díky členství Litvy celá obklopená zeměmi aliance a unie. To z ruské exklávy činí strategický bod pro vyjednávání v opravdu krizových situacích, jelikož by ji námořní blokáda úplně odřízla od přístupu k hlavní části Ruska.