KOMENTÁŘ | Šest hřebíků do rakve. Rusové bojují o Záporožskou elektrárnu, mnohdy ani neznají pravdu o Černobylu

V dubnu roku 1986 se prakticky nikdo neobával nebezpečí, které nestabilní stav reaktoru jaderné elektrárny v Černobylu představoval. V plánu bylo experimentovat s možnostmi, které reaktor má. Ihned po experimentu došlo k jeho plánovanému odstavení za účelem údržby. Velice rychle se přehřál a během několika desítek minut byla tragédie na světě.

U černobylské havárie se naplno projevila schopnost, profesionalita a obětavost personálu elektrárny a následně záchranných sborů. Tito všichni se zasloužili o záchranu množství lidských životů. Z valné většiny pak zemřeli.

Jakmile ale vybuchne jaderný reaktor o takové síle jako tento, je potřeba učinit opatření v daleko rozsáhlejší oblasti než v pár městech okolo něj. Nad Evropu se tehdy vznesl radioaktivní mrak ohrožující zdraví a životy lidí především na Ukrajině, v Bělorusku, Rusku, ale také v pobaltských zemích a na severu kontinentu.

Sovětské elity se snažily událost utajit. Tehdejší generální tajemník sovětské komunistické strany, nedávno zesnulý Michail Gorbačov, o tragédii přes tři týdny mlčel. První důkazy o havárii ani nepřišly od sovětských zdrojů.

Pracovníci forsmarkské jaderné elektrárny ve Švédsku, více než tisíc kilometrů od Černobylu, nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. V Česku byl největší radioaktivní spad kvůli vydatnému dešti zaznamenán na Jesenicku a v Novohradských a Orlických horách.

Sovětští činitelé započali evakuaci lidí až 36 hodin po explozi reaktoru. Celkem bylo až do roku 2000 přesunuto na 350 tisíc lidí z okruhu třiceti kilometrů od místa havárie.

Toto je jen lehké nastínění toho, co se může stát, když selže lidský faktor při práci s extrémně citlivou a zároveň nebezpečnou technologií. O této události vznikla také velice autentická minisérie na HBO. Za předplatné to tedy stálo.

Jaderná bezpečnost Ukrajiny a Evropy je v kritickém ohrožení

V uplynulých dnech dorazila do Záporožské jaderné elektrárny inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Je zapotřebí zjistit, jestli nehrozí podobná tragédie jako v Černobylu před 36 lety.

Po tom, co se stalo v roce 1986, by měly jaderné elektrárny působit jako místo, na kterém se nesmí bojovat. A to je jen velmi kulantně řečeno. Ostřelování v oblasti jaderné elektrárny je extrémně nebezpečné.

To ale ruští vojáci často nevědí. Neinformovanost totiž v komunistickém bloku nefungovala pouze ve směru zevnitř ven. Nešlo jen o snahu udržet si své jméno supervelmoci ve světě. KSSS tehdy byla na sklonku sil a tragédie jako Černobyl by obyvatele zneklidnila a pobouřila. Gorbačov to moc dobře věděl a běžný lid neinformoval.

Proto teď ruští vojáci nasazují své životy nejen proti ukrajinské armádě, ale také proti něčemu mnohem horšímu – štěpícímu se uranu. Bojovali v radioaktivním areálu černobylské jaderné elektrárny a provádějí bezprecedentní útoky proti Záporožské jaderné elektrárně.

Na základě utajování informací můžou zemřít zcela zbytečně. Jaderná elektrárna, ať už jde o jakoukoli, musí být výlučnou zónou, ve které se zkrátka bojovat nesmí za žádných okolností. Inspekce MAAE přitom našla známky fyzického narušení bezpečnosti během pouhých pár hodin.

Šest bloků připravených k explozi

Zaměstnanci jaderných elektráren jsou vysoce kvalifikovaní a zkušení. Vědí, že k práci s radioaktivním materiálem je potřeba opatrnost a profesionalita. Bez hlubokých znalostí v oboru, ve kterém pracují, by logicky jaderné elektrárny existovat nemohly. Záporožská jaderná elektrárna má 6 bloků, což ji dělá největší elektrárnou tohoto typu v Evropě. Pro srovnání – Temelín má 2 obdobně výkonné bloky, Dukovany 4, ale dvojnásobně slabší.

Mezi tímto člověkem a vojákem, ať už z povolání nebo čerstvě mobilizovaným, je zjevný rozdíl. Voják nemůže vědět, jak se elektrárna obsluhuje. Navíc Rusové si v Černobylu počínali opravdu nezkušeně, jako by zde radioaktivita nikdy nebyla. Pokud bylo třeba vykopat zákop – vykopali si ho, pokud bylo třeba projet pásovým vozidlem – neváhali a využívali místních radioaktivních cest. U okupantů bychom marně hledali jakékoli ochranné pomůcky. Zkrátka šli na smrt.

Při používání základních lidských práv, které platí i pro vojáky, by měli velitelé, potažmo i stát, myslet na vhodné podmínky a vybavení svých jednotek. Je jasné, že ve válečném stavu je to obtížnější. Zásobovací trasy bývají narušovány nepřítelem nebo je zásobování nedostatečné, jako v ruském případě. Nařízením útoků na jadernou elektrárnu naznačuje ignoraci jakékoli morálky a empatie ze strany velení. Ruské velení bere své vojáky jako stroje.

Ženevské konvence šly stranou

Již po první světové válce bylo jasné, že i válka potřebuje svá pravidla. Samozřejmě je obtížné taková pravidla dodržovat. Jde o porážku nepřítele, a čím větší léčka nebo krutější techniky, tím větší šance na vítězství existuje. Proto ve 30. letech vznikly tzv. Ženevské konvence.

Na jejich základě došlo k odsouzení agresivní války, zákazu chemických a biologických zbraní, nebo například určuje, jak má být postaráno o raněné a že je potřeba k nim přistupovat s respektem. Po druhé světové válce začal boj proti šíření zbraní hromadného ničení. Ten postupem času přinášel ovoce. Byly položeny základy jaderné bezpečnosti ve světě.

Ostřelování či boje o Záporožskou jadernou elektrárnu představují bezprecedentní ignoraci a narušení jakýchkoli zásad mezinárodního práva a řádu ze strany Ruska. Putinovi evidentně nezáleží na jaderné bezpečnosti a životech desetitisíců lidí v okolí elektrárny. To dokazuje už jím vyvolaná invaze na Ukrajinu.

Pokud někdy Ukrajinci Rusko porazí, jistě Putina a válečné zločince s ním spojené nečeká nic jednoduchého. Velká část světa bude chtít tyto osoby dostat za mříže. Mezinárodní soudní tribunál v Haagu se s nimi jistě mazat nebude, a Putin dost možná stráví zbytek života ve vězení. Trest mu bude hrozit za porušení Ženevských konvencí, narušení jaderné bezpečnosti, spuštění agresivní útočné války a v neposlední řadě také schvalování a konání zločinu genocidy.