KOMENTÁŘ: Výročí srpnové okupace na pozadí války na Ukrajině

Je velmi pravděpodobné, že značná část tuzemských politiků, novinářů i do médií přizvaných odborníků a analytiků bude činit paralely mezi operací Dunaj a aktuální válkou na východ od našich hranic. Současný ruský prezident Vladimir Putin bude srovnáván s tehdejším nejvyšším představitelem sovětských komunistů Leonidem Brežněvem, dnešní Rusko se Sovětským svazem, srpen 1968 s únorem 2022.

Podobná rovnítka budou kladena spíše na základě povrchních obecností a vyhrocených emocí než hlubších analýz. Jistě, v obou případech došlo k pokusu cizí mocnosti násilím ovlivnit vývoj země ve svém sousedství, v obou případech se o vojenské akci rozhodlo v moskevském Kremlu na bázi pocitu velmocenské nadřazenosti i přesvědčení, že v případě potřeby lze bez výraznějších následků degradovat platné mezinárodní smlouvy na cár popsaného papíru. Ve většině aspektů však srovnání obsazení Československa před čtyřiapadesáti lety s probíhající agresí vůči Ukrajině neobstojí.

Mohli bychom dlouho polemizovat, zda je vhodné ztotožňovat putinovské Rusko se Sovětským svazem jen na základě obecně autoritářského stylu vlády a agresivní politiky vůči sousedním zemím, která v krajním případě zahrnuje i nasazení vojenské síly. Omezím se zde na lakonické konstatování, že dnešní Rusko je prakticky ve všech klíčových směrech výrazně slabší, než byl poválečný Sovětský svaz. Opačná tvrzení v zásadě podléhají obrazu, který se dlouhé roky snaží intenzivně vytvářet ruská propaganda.

V cílech, okolnostech i východiscích zásahu v Československu a útoku na Ukrajinu nenajdeme mnoho analogického, stejně jako ve vztazích, které panovaly mezi napadeným a agresorem. A pokud připomeneme, že operace Dunaj nepřinesla ani zdaleka takové krveprolití jako současné boje na východě Evropy, nebude to projevem neúcty k přibližně třinácti desítkám civilních obětí srpnových událostí a relativizací zmařených lidských životů, ale pojmenováním bolestivé reality. Argument, že tomu tak bylo především kvůli (vcelku racionální) absenci aktivního odporu okupantům ze strany československých ozbrojených složek, přitom jen dále tlumí svody k hledání krkolomných paralel.

Rovnítko rovněž nesnese reakce okolního světa a především západních zemí. Pakliže většina klíčových západních politiků brala vojenské potlačení reformního procesu v Československu jako pověstnou „dopravní nehodu“  na cestě k détente, neboli snaze o uvolnění napětí mezi tehdejšími studenoválečnými bloky, letošní odpověď Západu na agresi vůči Ukrajině je razantnější, než Kreml očekával. Z důvodů, jejichž rozbor by vydal na samostatnou knihu, se Západ v roce 1968 omezil na verbální protesty a poskytnutí útočiště uprchlíkům, zatímco dnes vidíme i tvrdé protiruské sankce a nezanedbatelnou pomoc bránící se ukrajinské armádě.

Dvě dílčí podobnosti se přesto nabízejí, byť jejich platnost prověří až delší časový úsek. Předně, Sovětský svaz v roce 1968 vojenskou akcí proti československým reformistům ztratil kredit v očích mnoha svých dosavadních zahraničních stoupenců a sympatizantů rekrutujících se především z řad komunistického hnutí a obecně radikálněji orientované levice. Zhroutil se propagandistický, ale mnohými přijímaný obraz supervelmoci, která je na rozdíl od krvavou vietnamskou válku vedoucích Spojených států skutečně oddaná míru. Podobná situace se může opakovat nyní. Zbytky jakékoliv relevance ztratil narativ, který stavěl Rusko do ostrého protikladu k západním vojenským intervencím z post-studenoválečného období.

Zadruhé, srpnové dny zakořenily v české kolektivní paměti tak hluboce, protože přinesly vzácný moment celospolečenské sounáležitosti a sdílenou zkušenost pokoření i odporu (třebaže neozbrojeného) vůči jasně definovatelnému nepříteli, brežněvovskému Sovětskému svazu. Šlo také o moment, který o 180 stupňů otočil vnímání tehdejšího východního souseda v očích obyvatelstva. Z osvoboditele a garanta bezpečnosti země se stal přes noc agresor. V populaci zavládly antiruské nálady, pro něž do té doby chyběla historická zkušenost. I kvůli 21. srpnu 1968 je dnes česká společnost vůči dění na Ukrajině poměrně vnímavá a současný Putinův postup odsoudili i někteří tuzemští politici, kteří dlouhodobě zastávali vůči Kremlu vstřícnější postoje.

Podobný efekt může nastat na Ukrajině. Lze předpokládat, že u velké části ukrajinského obyvatelstva se válka Ruskem stane podobně důležitým, ne-li ještě důležitějším prvkem kolektivní paměti. V budoucnu by mohla tvořit zásadní stavební kámen národní identity Ukrajinců, který zastíní jazykové a kulturní aspekty. Stejně jako Brežněvova "bratrská pomoc" nepřitáhla obyvatele Československa zpět do náruče sovětského socialismu, Putinova válka sotva začlení obyvatelstvo Ukrajiny do ruské pospolitosti.        

Autor je historik.