ROZHOVOR | Pohraniční stráž začala před 70 lety hlídat zadrátovanou zemi. Někteří využili služby k útěku na Západ, říká historik

Režim si jich považoval, představoval pro něj elitu. K Pohraniční stráži, která svůj den slavila právě 11. července, většinou rukovali prověření vojáci, jejichž rodiny byly loajální ke komunistickému systému. Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů ale upozorňuje, že se kádrové požadavky nikdy nepodařilo stoprocentně naplnit a s jejich naplňováním byly problémy. Stávalo se, že vojáci byli dokonce odvoláváni už z přijímače, protože Vojenská kontrarozvědka, která brance po nástupu do základní vojenské služby znovu prověřovala, dodatečně zjistila nějaký škraloup. "Nejhorší případy se posílaly k armádě, branci, kteří byli ponecháni u Pohraniční stráže, nesměli jít k útvarům prvního sledu, to znamená k pohraničním rotám, ale zůstali na brigádách a praporech jako řidiči, ženisté, spojaři, a podobně."

Autor studie "Zběhové od Pohraničí stráže v letech 1985-1989", která vyšla v knize „Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945 až 1989“ vyvrací představu, že každý, kdo narukoval k Pohraniční stráži, byl vrahem, když složka střílela po prchajících. „O vojácích, kteří stříleli, toho moc nevíme. Někteří údajně spáchali sebevraždu, jiní prý mají dodnes psychické problémy.  Faktem je, že se těmto lidem moc nikdo nevěnoval. Bývalý režim z nich udělal hrdiny, jak se skutečně cítili, ho ale vůbec nezajímalo. Hlavní vinu na těchto událostech nese KSČ, která celý stát řídila i ovládala.  Mladí kluci, kteří sloužili u PS, byli jen kolečky, nejnižšími články celého systému,“ říká historik, podle něhož na hranicích přišlo o život kolem 280 lidí toužících po svobodě. „Číslo ještě není konečné.“

Na hranicích podle Svobody často při službě umírali vojáci základní služby, i když nešli do žádné akce. O životy přišli kvůli přísnému zabezpečení železné opony. „Hrozbou byla minová pole. Někdy mina explodovala sama od sebe a zasáhla vojáka, anebo na ni nechtěně šlápl. Tragédie způsobovala i elektřina, která vedla dráty.“ Odborník na dějiny bezpečnostního aparátu připomíná, že na státní hranici fungoval skutečně propracovaný systém, díky němuž byla řada lidí zadržena ještě před tím, než se vůbec dostala k samotným hranicím. Libor Svoboda v rozhovoru pro EuroZprávy.cz vzpomíná i na konflikty pohraničníků s německými a rakouskými složkami či US Army. Vždy ale nešlo jen o napětí. „Rakušané a Němci často dávali ke kamenům plechovky s pivy a porno časopisy. Podle jejich svědectví okamžitě vše zmizelo.“

TRAKTORISTU ZABILA MINA, ELEKTŘINA RUINOVALA EKONOMIKU

Pane doktore Svobodo, co podle vás vedlo komunistický režim, že přesně před 70 lety 11. července 1951 Národní shromáždění schválilo zákon číslo 69/1951 Sb. O ochraně státních hranic, který ji svěřil do působnosti Pohraniční stráže a vybavil složku pravomocemi vojska i bezpečnostních orgánů? Mohla ve zmíněném rozhodnutí hrát roli i statistika, kdy za období z let 1948 až 1951 se emigrace povedla více než polovině z 20 450 osob, které se o útěk pokusily?

Trochu bych váš dotaz upřesnil. V době schválení zákona již Pohraniční stráž existovala. Oficiálně a prakticky fungovala již od 1. ledna 1951. Zmíněné datum i oni sami vnímali jako důležitý předěl v organizaci ostrahy státní hranice. Způsob a organizace střežení státní hranice do konce roku 1950 označovali jako starou sestavu, kterou od nového roku 1951 vystřídala nová. Přípravy na ni, tedy na vznik Pohraniční stráže, tak jak fungovala do pádu komunistického režimu, intenzívně probíhaly již od roku 1950.  Schválený zákon tak jen legislativně a formálně potvrdil to, co již několik měsíců existovalo. Pohraniční stráž vznikla v jednom z nejtemnějších období naší moderní historie, v době kdy Československo ve velkém přetvářelo nebo nově budovalo své státní a společenské instituce, hospodářství. Vše se řídilo podle sovětského vzoru a Pohraniční stráž je toho typickým příkladem. Byla vybudována podle sovětského vzoru, samozřejmě s určitým přihlédnutím k místním, tedy československým zvláštnostem, což se týkalo celého systému ostrahy státních hranic, jako byly ploty, zakázaná pásma, a podobně.

Důvodů, proč se doslova zadrátovala země, bylo několik. Jak už jste uvedl, po Únoru 1948 docházelo k hromadnému exodu lidí, kteří nesouhlasili s novým režimem. A to se nové vládnoucí garnituře přirozeně nelíbilo, a tak bylo nutné odchodům do zahraničí zabránit. Možnost emigrovat přes zelenou hranici byla krátce po převratu relativně jednoduchá, protože za tehdejších počtů, i když byly stále navyšovány, nebylo zkrátka možné hranice neprodyšně uzavřít. Vedení bezpečnostních složek si toho bylo vědomo a situace na hranicích hodnotilo jako kritickou. V roce 1949 se například při inspekční prohlídce zjistilo, že dvacetikilometrový úsek v Českém lese střežila jedna dvojčlenná hlídka. Dalším impulsem byli agenti-chodci, nebo chcete-li kurýři, kteří přecházeli z Rakouska a americké okupační zóny Německa do Československa, kteří podnikali různé akce proti komunistickému režimu. Vedle nich působili v pohraničí i převaděčské skupiny a samotní převaděči. A jako poslední příčinu bych zmínil dobovou atmosféru tuhých padesátých let, vždyť jsme měli nejzápadnější hranici z celého socialistického bloku.

Ke skutečnosti, aby se hranice staly nepropustné, podle Paměti národa zřejmě přispěla i známá kauza Babice, při níž byli pozdě večer 2. července 1951 zastřeleni tři komunističtí funkcionáři místního národního výboru. Babické vraždy se totiž staly důležitým argumentem v rámci komunistické ideologie a obrazu nebezpečného nepřítele imperialistů. Například jimi bylo argumentováno v parlamentu při schvalování zákona o ochraně státních hranic 11. července 1951. „Dosavadním šetřením bylo zjištěno, že v čele teroristické bandy byl agent západních imperialistů (Ladislav Malý), který byl vycvičen v Bavorsku a nedávno dopraven na naše území, aby v žoldu nepřátel republiky vraždami a teroristickými akty rozvracel pokojnou práci našeho venkovského lidu a usiloval o návrat velkostatkářů, fabrikantů a bankéřů.“ Souzníte s uvedeným názorem?

Nikde v archivních pramenech jsem nezachytil, že by Babice přispěly k neprodyšnosti hranic, k událostem v této obci došlo 2. července 1951 a to již nový systém na hranicích fungoval. Pravdou ale je, že Babice a podobné případy režim využíval, aby zavedená opatření na státních hranicích ospravedlnil a ideologicky zdůvodnil.  Případ Babic byl v těchto souvislostech explicitně uváděn například během velkého procesu s agenty-chodci, který proběhl v lednu 1952.  

Kterak byla zajištěna ochrana československých hranic po Únoru 1948 až do právě už zmíněného 11. července 1951? Je nutné připomenout, že už 23. února 1948 omezili komunisté vycestování zavedením takzvané výjezdní doložky, bez níž nemohli lidé překročit hranice, ačkoli měli platný cestovní pas. Vydávala ji StB, která tak bránila nepohodlným osobám opustit republiku.

Do konce roku 1948 hranici střežily dvě složky. A to původní Finanční stráž, která vznikla už v roce 1842, a po zániku Rakouska-Uherska nově vzniklá československá republika tento sbor převzala. Spadala pod ministerstvo financí a ke konci roku 1948 byla zrušena. Režim v této době prováděl rozsáhlou přestavbou celého bezpečnostního aparátu, rušil vše, co bylo spojeno s předúnorovým obdobím či první republikou a zakládal vlastní útvary, které obsazoval svými lidmi.  Od roku 1945 sloužili na při ostraze státní hranice i příslušníci nově založeného Pohotovostního pluku 1 NB (národní bezpečnosti). V roce 1946 byl pluk reorganizován a vznikl útvar SNB 9600 Praha, který byl nejvyšší nadřízenou složkou útvarů SNB, které střežily hranice. Mezi Finanční stráží a příslušníky pohraničních útvarů SNB panovala velká rivalita. Příslušníci SNB, mezi kterými bylo velké množství členů KSČ, osočovali finančníky ze shovívavosti vůči německému obyvatelstvu, a podobně. Vedle Finanční stráže a SNB se na ostraze státních hranic nárazově podílela i armáda. Nejvíce v roce 1945, vojáci československé armády vypomáhali SNB i v letech 1948-1950. V souvislosti s poúnorovými změnami vznikla v roce 1949 Pohraniční stráž SNB.

V souvislosti s vybudováním železné opony musela být v blízkosti hranic zbourána řada obcí, anebo objektů, aby neposkytovaly úkryt takzvaným narušitelům. Dochovaly se v archivech nějaké informace o protestech původních obyvatel, kteří se bouřili proti násilnému stěhování do vnitrozemí?

Osobně jsem na žádné větší protesty nenarazil. Nedá se asi říci, že by to nikomu nevadilo. Spíše vše lidé brali jako fakt. To, že se někdo bouřil, skutečně vyloučit ale nemůžeme. Je totiž nutné si uvědomit, že pohraničí bylo po odsunu Němců v roce 1945 zcela prázdné a muselo být znovu osídleno. Lidé, kteří sem po válce přišli a za pár let museli kvůli budování železné opony odtud zase odejít, neměli k těmto místům téměř žádný vztah, nebo jen minimální.  Proto stěhování do vnitrozemí tolik obyvatelům nevadilo. Navíc ještě před Únorem 1948 bylo rozhodnuto, že některé bývalé německé osady ležící poblíž hranic nebudou osídleny. Takovým příkladem je například bývala vesnice Romava na Jindřichohradecku, která po odchodu Němců zůstala prázdná.

Můžete přiblížit zabezpečení hranice?

Když se řekne železná opona, tak si pravděpodobně každý představí ženijně technické zabezpečení, to znamená nekonečný plot s dráty, symbolem neprodyšné hranice. Součástí ostrahy byly i další prvky jako závory, železní ježci, pozorovatelny, signální stěny, světlice, a tak dále. Velmi zjednodušeně. Základem systému bylo, že se narušitel při pokusu o překonání zátarasu dotkl signálního zabezpečení, které způsobilo zkrat a na rotě se dozvěděli, v jakých místech k narušení došlo.

V roce 1951 se začalo s budováním drátěných zátarasů a plotu, do kterého bylo pouštěno vysoké napětí. O něco později se začalo s pokládáním minových polí. S obojím ale byly velké problémy. Minová pole se se defintivně zrušila v roce 1957, protože ohrožovala samotné pohraničníky a všechny, kteří se pohybovali v jejich blízkosti. Docházelo k úmrtím i těžkým zraněním kvůli jejich samovolným výbuchům. Umíralo i civilní obyvatelstvo, například zemědělci, kteří měli propustku do hraničního pásma. K tragickému případu došlo počátkem padesátých let na Chebsku, kde traktorista omylem nacouval do minového pole a vyletěl do povětří. Miny samovolně vybuchovaly, zejména po napadnutí většího množství sněhu a působily obrovské škody a hospodářské ztráty na lesní zvěři.

Problémy byly i s elektřinou. Počty vojáků, kteří zahynuli nešťastnou náhodou při kontaktu s dráty vysokého napětí v drátěném zátarasu, bohužel dosud přesně neznáme. Podle mého odhadu jde o desítky osob. Jen v prostoru Novohradských hor zahynuli během první poloviny padesátých let čtyři vojáci PS včetně jednoho důstojníka. V roce 1959 zahynul při otevírání vrat v drátěném zátarasu voják na rotě Romava, nedaleko Nové Bystřice. Na Volarské brigádě PS probíjel v zimě ve sněhu elektrický proud z drátů a zasáhl hlídku PS se psem. Psa usmrtil, vojáka těžce zranil. Obrovský počet obětí elektrických drátů byl mezi osobami, které se pokoušeli utéct z Československa. 

Kromě tragédií elektřina vyžadovala i obrovské ekonomické náklady. Její spotřeba byla neúnosná. Časté byly problémy s dodavateli, kteří odmítali dodávat. Patálie byly v zimě, kdy vodiče namrzaly, potíže způsobovala i lesní zvěří. Právě z těchto důvodů nebyla elektřina zapojena neustále. Někdy běžela jen několik hodin. Mimo jiné i kvůli protestům sousedních států byla elektřina z „drátů“ vypnuta k 31. 12. 1965.

NEZNÁMÉ OSOBY UDÁVALI AUTOBUSÁCI I ŽELEZNIČÁŘI

Co se dělo, když takzvaný narušitel způsobil zkrat?

Na rotě se okamžitě rozblikalo na panelu světlo, které ukazovalo na místo zkratu. Ihned k němu vyjela poplachová hlídka se psem a řidičem. Lidé, kteří chtěli utéci na Západ, měli mnohdy časový náskok, ale často jej kvůli neznalosti terénu ztratili. Zabloudili, anebo se dokonce nechtěně vrátili. Byli pod enormním stresem. A kdo překonal dráty, neměl zdaleka ještě vyhráno. Území Rakouska, či NSR totiž bylo mnohdy vzdáleno ještě kilometr a půl.

Strážci hranice měli rozkaz střílet po každém, kdo by chtěl bez souhlasu státu odejít na Západ. Jiří Barteček, který ze služby utekl a usadil se v Kalifornii, prohlásil pro web ČT 24: „Řekli, jak by někdo utíkal, že máme zařvat stůj, ruce vzhůru, a jakmile by nezastavil, tak střelit do vzduchu. Jak by nezastavil, tak pálit po něm,“ popisoval rozkazy. Evidujete případy, kdy vojáci po člověku, který utíkal, úmyslně mířili vedle, aby jej neusmrtili?

Konkrétní případ neznám, ale vím, že většina vojáků se děsila, aby nemusela zbraň na člověka použít. A to platilo vždy, jak v tuhých padesátých letech či za normalizace. Ve společnosti panuje chybný názor, že kdo sloužil u Pohraniční stráže, byl automaticky vrahem. Jejich náplň vůbec neobhajuji, ale hlavním zlem byl komunistický režim, který devatenáctileté kluky na hranici poslal. A nikdo z nich nemohl ovlivnit, že u ní skončí. Konečné slovo měla vždy vojenská odvodová komise. Nakonec Pohraniční stráží za jednačtyřicet let totality prošlo odhadem asi sto dvacet tisíc vojáků, kteří k ní jako záklaďáci narukovali.  Dodnes z různých diskuzních fór, na nichž jsou aktivní, je patrné, že mnozí vzpomínají hlavně na kamarádství, které při službě navázali a podílejí se o zážitky. Nemá smysl jim to vyčítat. Sám jsem byl na vojně a jejich družení rozumím. Přeci jen, jednalo se o 2, někdy i déle, roky života.  Spíše jim podle mého soudu vadí ono zjednodušování typu pohraničník-vrah, pohraničník-podporovatel komunismu.   Ano, vyskytují se na nich i jedinci, kteří službu adorují. I mezi nimi jsou ale rozdíly. Někteří jsou na službu u PS hrdí, znám ale i takové, kteří se za ní stydí.

Co se týče střelby, co jsem měl možnost hovořit s bývalými pohraničníky, nikdo neřekl, že by si přál střílet.  Mám známého, který v sedmdesátých letech sloužil na čáře. Protože byl jeho kolega pozvaný na svatbu, prohodil si s ním službu. Během oné prohozené služby došlo k incidentu, při kterém byl zastřelen člověk. Dodnes je můj známý vděčný, že si službu vyměnil.

Je také pravdou, že toho o vojácích, kteří stříleli, moc nevíme. Někteří údajně spáchali sebevraždu, jiní prý mají dodnes psychické problémy. Známé jsou případy, které se dostaly k soudu, a tam to nepůsobí, že by se pachatelé nějak hroutili. Ovšem já jsem s nimi nemluvil, nevím, co se jim ve skutečnosti honilo hlavou, jak se s tím sami nakonec vypořádali a nakolik to poznamenalo jejich další život. Každý jsme jiný a zabít člověka je krajní věc. Faktem je, že se těmto lidem moc nikdo nevěnoval. Bývalý režim z nich udělal hrdiny, jak se skutečně cítili, ho ale vůbec nezajímalo. Po roce 1989 se pozornost, logicky a také dle mého soudu správně, zaměřila na jejich oběti a ne na střelce.  Nechci obhajovat ty, kdo stříleli. I proto, že ve většině případů střelci porušili tehdejší zákony i vlastní předpisy PS a trest si opravdu, pokud se po roce 1989 dostali před soud, zasloužili. Střelbu na hranicích se však snažím brát z širšího pohledu, jako důsledek politiky komunistického režimu, který uzavřel celou zem, a na lidi, kteří se s tím nechtěli smířit a pokoušeli se utéct, nechal střílet vojáky. Hlavní vinu na těchto událostech nese KSČ, která celý stát řídila a ovládala, a její vedoucí představitelé, kteří za dění na hranicích nesli plnou zodpovědnost. Mladí kluci, kteří sloužili u PS, byli jen kolečky, nejnižšími články celého systému. Na hranicích přišlo o život kolem 280 lidí toužících po svobodě. Číslo ještě není konečné, stále se mohou odhalovat nové případy.“

Pohraničník z povolání Jaroslav Jakub Sviták dokonce pro Paměť národa tvrdil, že převedl několik lidí přes hranici. Historikové mu podle Českého rozhlasu Plus ale nevěří, napadají ho ze lží. Jaký je na Svitáka váš pohled?

Tvrzení pana Svitáka je naprostým nesmyslem a lží. Zřejmě chtěl být zajímavý. Bohužel svým vyprávěním poškodil Paměť národa a všechny historiky, kteří se historií železné opony zabývají. Nerozumím, proč si vyfabuloval rozsápání Poláka psy, nic takového se nikdy nestalo. Pramenů z této doby máme k dispozici hodně a v archivech a spisech nic takového není. Pan Sviták zřejmě zapomněl, že se dochovaly spisy i dobová hlášení. Z dochovaných materiálů je čitelné, že měl problémy s kázní, byl nespolehlivý, a proto nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole.

Jak byli vojáci pro ostrahu vybaveni?

Samozřejmě museli být ozbrojeni, ať už samopalem, nebo ve starším období, puškou. Většina hlídek v terénu měla k dispozici vycvičeného psa. Aby splynuli s prostředím, měli maskáče, a v zimě, kdy byl sníh, sloužili v bílé kombinéze, aby rovněž nevyčnívali. V sedmdesátých a osmdesátých letech sloužili v běžných uniformách, ne v maskáčích. K jejich výbavě v zimním období rovněž patřily lyže.

V terénu operovali i takzvaní pátrači. Za úkol měli monitorovat podezřelé osoby, které přijížděli do příhraničí. Kdo měl oprávnění na tuto pozici nastoupit?

Jednalo se o vojáky základní služby, kteří hlídkovou službu vykonávali v civilním oblečení. Pohybovali se například ve vlacích v příhraničí, na vlakových a autobusových nádražích, v místech, kde mohli potkat podezřelé osoby. Když viděli někoho podezřelého, spojili se s rotou, případně dotyčnou osobu perlustrovali a zadrželi. Již v padesátých letech vznikli Pomocníci Pohraniční stráže (PPS), kteří hlásili PS pohyb všech neznámých a podezřelých osob v hraničním pásmu nebo v jeho blízkosti. V některých případech měli s PS i společné hlídky. Vojenská kontrarozvědka (VKR) u PS měla vybudované agenturní sítě, které v podstatě plnily stejné úkoly. Spolupracovníci VKR podávali zprávy o podezřelých osobách, o lidech, kteří se zajímali o poměry na státní hranici, apod. Spolupracovníci VKR se rekrutovali často z řidičů autobusů či pracovníků drah, železničáři, pracovníků státních statků, rybářů, zaměstnanců lesů. Jednalo se o skutečně propracovaný systém, díky němuž byla řada lidí zadržena ještě před tím, než se vůbec dostala k samotným hranicím.

S OHLÍDÁNÍM KÁDROVACÍCH PARAMETRŮ BYL PROBLÉM

Proč vlastně pohraničníci spadali pod ministerstvo vnitra a nikoli pod obranu?

Ochranu hranic mělo vždy v gesci ministerstvo vnitra. Za první republiky jako Finanční stráž spadala pod ministerstvo financí. Jedinou výjimkou bylo období v letech 1966 až 1972, kdy PS spadala po ministerstvo národní obrany. Proč k tomu došlo, nevíme.

Zaznamenal jste nějaký závažný konflikt mezi pohraničníky a německými či rakouskými orgány, anebo dokonce s US Army? Údajně Němci s oblibou dávali k hraničním kamenům erotické časopisy a pak si vojáky při jejich prohlížení natáčeli a fotili. Dokumenty pak posílali na útvar.

Incidenty se opravdu odehrávaly. Občas se stalo, že američtí vojáci sloužící v Německu přejeli džípem do Československa a byli zadrženi, na druhé straně došlo i k odvlečení vojáka PS do Bavorska. To byly spíše takové vzájemné provokace. Úmyslně i omylem přecházeli Němci a Rakušané, stejně jako členové Pohraniční stráže na cizí území. Případy, kdy vojáci PS překročili státní hranice a ještě na cizím území pronásledovali "narušitele" nebyly nijak výjimečné. Celkem běžně k nim docházelo v padesátých letech, například vojenského zběha Brosche neúspěšně pronásledovali na německém území více než kilometr do vnitrozemí a neváhali na cizím území použít i zbraně. Na počátku ledna roku 1952 byl na rakouském území chycen a zpátky do Československa odvlečen těžce zraněný četař PS Alois Jeřábek. Později byl popraven. Jinak Rakušané a Němci skutečně dávali ke kamenům plechovky s pivy a porno časopisy. Podle jejich svědectví vše okamžitě zmizelo. Nedovedu však říci, zda by si československé pohraničníky natáčeli a dokumenty posílali jejich velitelům. S tím jsem se nikdy nesetkal.

Kdo vlastně k pohraničníkům rukoval? Jednalo se výhradně o rodiny, jejichž příslušníci byli členy KSČ?

Snaha byla, ovšem na počátku prověřování politické spolehlivosti neprobíhalo tak, jak by si vedení ministerstva i PS přálo. Důvodem byl i fakt, že k PS narukovalo velké množství osob i nováčků, personálně ji navíc v roce 1951 vypomohla armáda a tam již prověřování vůbec neměli pod kontrolou. Cílem bylo naplnit kapacity. V pozdějších letech se kádrování měnilo. Lze říci, že se proces výběru a prověřování branců k PS během let zdokonaloval a precizoval. Nikdy však nebyl zcela bez chyb a do PS se relativně často dostávali i lidé, kteří politicky stanoveným kritériím nevyhovovali. S kádrováním zkrátka byly problémy.

Hlavním a zásadním požadavkem bylo, aby budoucí pohraničník pocházel z politicky uvědomělého prostředí, tedy aby někdo z rodiny či on sám byl členem KSČ. Podle směrnice z roku 1982 nesměl mít branec žádného příbuzného, který by se aktivně účastnil obrodného procesu v roce 1968. Bylo vyloučeno, aby měl někoho v zahraničí, anebo udržovat s někým takovým kontakty. Uchazeč o službu na hranicích musel mít čistý trestní rejstřík, nesměl být ani podmínečně odsouzen. Musel pocházet z naprosto bezproblémové rodiny, a to jak politicky, tak i po stránce bezúhonnosti všech jejích členů. Jestli měl někdo otce, kdo seděl za vraždu, anebo za zpronevěru, tak mu Pohraniční stráž byla zapovězena. Ovšem tyto parametry se nikdy nepodařilo stoprocentně naplnit.  Stávalo se, že vojáci byli dokonce odvoláváni už z přijímače, protože vojenská kontrarozvědka, která brance po nástupu do základní vojenské služby znovu prověřovala, dodatečně zjistila nějaký škraloup. "Nejhorší" případy se posílaly k armádě, branci, kteří byli ponecháni u PS, nesměli jít k útvarům prvního sledu, to znamená k pohraničním rotám, ale zůstali na brigádách a praporech jako řidiči, ženisté, spojaři, a podobně. Docházelo k paradoxním situacím. V prvním sledu byl nedostatek lidí, zatímco na brigádách bylo přeplněno. Někdy se ale politicky nespolehlivé jedince odhalit nepodařilo.

MAZÁCI NOVÁČKŮM NEVĚŘILI, MUSELI JÍT PŘED NIMI

Všichni ale nebyli uvědomělí, mnozí věrnost k systému jen předstírali. Vy jste autorem studie „Zběhové od Pohraničí stráže v letech 1985-1989", která vyšla v knize „Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945 až 1989“ a v ní jste zmapoval, že od Pohraniční stráže zběhlo na Západ 384 vojáků. Paradoxní je, že hned v roce 1951, kdy vznikla PS, uteklo nejvíce uniformovaných mužů, a to v počtu 85. Čím si takový exodus vysvětlujete?  

Vysoká statistika útěků v prvním roce působení Pohraniční stráže nemile překvapila její velitele i vedení KSČ, jak vyplývá z archivních materiálů. Časté zběhnutí bylo způsobeno už zmíněným nedostatkem personálních kapacit v jejím samotném začátku. Nedocházelo tedy k podrobnému kádrování. V úvodu padesátých let dezertovali například nábožensky založení pohraničníci nebo vojáci z rodin takzvaných kulaků a podobně. Nejčastěji emigrovali vojáci prvních ročníků, tedy nováčci v úvodním roce služby. K útěku je kromě víry vedl nesouhlas s režimem, touha po svobodě, ale i rodinné neshody. Prvoročákem, který zběhl, byl už  zmiňovaný a vámi citovaný Jiří Barteček. Vojáci druhého ročníku nabírali směr Západ hlavně v době, kdy jim hrozil nějaký kázeňský trest. Existuje případ ze Sušické brigády, kdy hlídka ignorovala službu, šla místo ní do hospody, kde na ni narazil velitel, a řekl jim, že půjdou sedět. Na nic nečekali a utekli.

Měl jste jako historik možnost mluvit s některým ze zběhů a pokud ano, co se s nimi dělo, když německým, anebo rakouským orgánům oznámili, že dezertovali a žádají o politický azyl? Byli například odděleni od běžných emigrantů?

Doposud se mně nepodařilo nikoho kontaktovat. Ale jakmile vojáci utekli, přihlásili se tamním úřadům a žádali, aby jim byl udělen politický azyl. V padesátých letech v Německu končili u Američanů. Vždy následoval výslech, který vedl někdo, kdo uměl česky. Buď to byli českoslovenští uprchlíci, kteří vstoupili do služeb německých, rakouských nebo bezpečnostních služeb, anebo policista či zpravodajec, který češtinu ovládal. Při takzvaném vytěžování orgány pokaždé zajímalo, jak rota funguje, kolik má členů, kdo jsou její velitelé, či jaké typy zbraní se užívají. Otázky se týkaly i zabezpečení hranice. Po výslechu končili jako ostatní civilisté v utečeneckých táborech, v Rakousku se jednalo například o Traiskirchen. Někdy ale bylo zběhům nabídnuto místo ve zpravodajských západních službách. Je nutné ale také zmínit, že některé útěky mohly být fingované a československé zpravodajské služby tímto způsobem vysílaly za hranice svoje agenty, kteří měli za hranicemi plnit svoje úkoly. Že by VKR nebo rozvědka takto vysílala za hranice vojáky PS, jsem nezaznamenal, což ovšem neznamená, že k tomu nedošlo, ale celkem dost takovýchto přechodů byl provedeno s vojáky, kteří sloužili v armádě. Pro úplnost je třeba uvézt, že tyto operace se většinou prováděly v součinnosti s Pohraniční stráží.

Kolik pohraničníků uteklo nejvíce najednou?

Vícenásobné zběhnutí, během kterého uteklo více vojáků, bylo bráno jako mimořádný problém. Ve zhruba dvaceti případech došlo ke zběhnutí dvou pohraničníků, dvakrát uprchli čtyři vojáci. Největší skupina dezertérů měla šest členů, kteří sloužili u PS roty Rozvadov. K útěku došlo v roce 1952. Jak jsem již uvedl, nejvíce uprchlo pohraničníků, kteří sloužili prvním rokem. Někteří pohraničníci mně vyprávěli, že měli z těchto důvodů od nováčků určitý odstup. Na některých rotách prý když sloužil druhoročák s nováčkem, tak musel jít vždy před mazákem, protože ten jej neznal a nevěděl, co od něho může čekat, například, zda nechce náhodou utéct.

POSLEDNÍ ZBĚH DEZERTOVAL TĚSNĚ PŘED REVOLUCÍ

Co se stalo s vojákem, jemuž z hlídky utekl kolega, jak byl potrestán? Na druhou stranu i velitelé byli proti emigracím bezmocní. Koneckonců na operativní schůzi k útěkům pohraničníků na Západ, která se konala na ministerstvu vnitra v únoru 1989, bylo konstatováno, že když si některý pohraničník zamane utéct, tak tomu téměř nelze zabránit.

Samozřejmě platilo, že každé zběhnutí bylo obrovským malérem. Následovalo vždy přísné i důkladné šetření, a to jestli voják po zběhovi střílel a zda mu skutečně v dezerci nemohl zabránit. Zejména v padesátých letech se někdy stávalo, že takový nešťastník skončil před prokurátorem, někdy i ve vězení. Je zajímavé, že v sedmdesátých a osmdesátých letech jsem nenašel případ, že by voják, jemuž uprchl kolega, skončil před soudem. Někteří ovšem byli potrestáni kázeňským trestem. Aby se co nejvíce v dezerci zabránilo, byly počátkem osmdesátých let zrušeny jednočlenné hlídky, které přeběhnutí na Západ usnadňovaly.

Jak probíhalo šetření, když vojáci nedokázali v proryvu prchajícímu zabránit?

Mému kamarádovi, který sloužil v Hatích u Znojma jako psovod, utekl na Silvestra 1988 do Rakouska Polák. Vyšetřovalo se, zda jej mohl doběhnout, proč nestřílel a těsně po novém roce přijela za tímto účelem komise z brigády, před kterou se celý případ rekonstruoval. Měl štěstí, protože se zjistilo, že neměl šanci prchajícího Poláka dostihnout. Nebylo to pro něho nic příjemného.

Kdo podle vašich záznamů zběhl krátce před Sametovou revolucí jako poslední a vrátil se zpět do vlasti po pádu režimu?

Posledním dezertérem se stal Erik Guman, který od roty v Českých Velenicích dezertoval 3. října 1989, tedy měsíc a půl před převratem. O jeho dalším osudu nemám žádné další informace. Od již bohužel zesnulého vojenského historika Ivo Pejčocha vím, že někteří pohraničníci, kteří zběhli na Západ, se po převratu vrátili. Jinak úplně prvním zběhem po vzniku takzvané nové sestavy byl vojín Ludovít Hodas z útvaru PS Bučina na Šumavě, který dezertoval 9. ledna 1951.

Evidujete i případy, kdy se dezertéři ještě za totality rozhodli dobrovolně pro opakovaný život v nesvobodném Československu?

Ano, takových případů je několik. Například v roce 1969 zběhl voják, aby se o pět let později vrátil. Jako důvod vyšetřujícím orgánům uvedl, že mu v exilu zemřela manželka a navíc ještě přišel o práci. K těmto případům docházelo zejména v šedesátých letech. Všichni skončili před soudem a nejmenším trestem bylo odnětí svobody na dva roky nepodmíněně. Těžko říci, jestli si uvědomovali, co je po návratu čeká.

Mgr. Libor Svoboda, Ph.D. (*1970), historik

Vystudoval historii a etnologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 2006 získal doktorát z obecných dějin. V letech 2002-2009 působil jako odborný asistent na Univerzitě obrany v Brně vojenské a moderní dějiny a politologii. Od roku 2003 do současné doby přednáší externě na FF MU, přednášel také na Fakultě sociálních studií MU a na Pedagogické fakultě téže univerzity. Od roku 2009 působí na Ústavu pro studium totalitních režimů jako historik. Odborně se zaměřuje na dějiny východní Evropy ve 20. století a dějiny komunistického režimu v Československu. Je spoluautorem a editorem několika knižních publikací a kolektivních monografií. Například Varšavská smlouva 1969-1985.

Ve druhé části rozhovoru s Liborem Svobodou z Ústavu pro studium totalitních, který vyjde v pondělí 12. července, se dočtete, zda byl voják, který zneškodnil svého kolegu pokaždé na rotě považován za hrdinu, jak moc jej šokuje akce proti osmnáctiletému studentovi Hartmutu Tautzovi, na něhož pohraničníci v roce 1986 vypustili psy, jaká největší hodnost dezertovala, jestli se domnívá, že bude obžalován bývalý tajemník Ústředního výboru KSČ a ideolog strany dvaadevadesátiletý Jan Fojtík a je podle něj pro společnost prohrou, že nikdo z komunistických pohlavárů nebyl za zvěrstva na železné oponě odsouzen.