Před 25 lety, 22. května 1998, byla ve dvou referendech, které proběhly v Irsku a Severním Irsku, schválena Velkopáteční dohoda. Jejím cílem bylo ukončit období nazývané Troubles, neboli násilný konflikt v Severním Irsku mezi katolickými zastánci sjednocení Irska a protestantskými stoupenci setrvání v unii s Velkou Británií. Dohoda si vyžádala obrovské nasazení všech zúčastněných stran, připomíná v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jan Váška z Institutu mezinárodních studií FSV Univerzity Karlovy v Praze. Odborník na moderní britské dějiny podotýká, že po uzavření dohody sice nastalo nejlepší období v dějinách Severního Irska, přesto však v regionu začínají sílit protesty a kritika dohody ze strany radikálnější části unionisté komunity.
Cesta k Velkopáteční dohodě, která v zásadě ukončila tři desetiletí násilností v Severním Irsku, byla komplikovaná. Zahrnovala mimo jiné několik příměří, která však zpravidla přerušil krvavý incident. Jaké byly hlavní faktory, které nakonec v dubnu 1998 umožnily uzavření míru?
Ten seznam faktorů, které se v danou chvíli protnuly a umožnily podpis této historické dohody, je dlouhý – únava z bezvýchodnosti konfliktu, hospodářské i sociální stagnace Severního Irska. Nacionalisté, a to i čelní představitelé Sinn Féin jako Gerry Adams, si už dlouho uvědomovali, že ozbrojenou konfrontací svých cílů nemohou dosáhnout. Zásadní příležitost pak přinesla změna vlády v Británii, kdy volby v roce 1997 vynesly po 18 letech v opozici do čela země labouristy vedené Tony Blairem.
Je nutné připomenout, že vážné mírové rozhovory už probíhaly na sklonku konzervativní vlády, kdy byl britským premiérem John Major, především během dlouhého příměří s IRA (Irská republikánská armáda, pozn. redaktora) v letech 1994 až 1996. Dosáhnout skutečného průlomu ale tehdy ještě nebylo možné. Menšinová konzervativní vláda v parlamentu závisela na hlasech severoirských unionistů a vzpomínky na události osmdesátých let, například smrt republikánských hladovkářů v čele s Bobby Sandsem v roce 1981 nebo vražedný bombový útok IRA na výroční konferenci konzervativců v roce 1984, byla ještě příliš živá.
Ovšem dohody by nebylo možné dosáhnout bez obrovského nasazení vyjednavačů všech stran. Vedle zmíněných Blaira a Adamse především ministryně pro Severní Irsko Mo Mowlamové, irského Taoiseacha Bertieho Aherna, předáků umírněných severoirských stran Davida Trimbla a Johna Huma a v neposlední řadě amerických prostředníků v čele se senátorem Georgem Mitchellem.
Jedním z klíčových principů Velkopáteční dohody je obnovená samosprávu Severního Irska v rámci Spojeného království, a to na základě „sdílení moci“ mezi republikány a unionisty. Můžete přiblížit, jak byla v uplynulém čtvrtstoletí tato politická dohoda mezi dříve nesmiřitelnými tábory v praxi naplňována?
Severní Irsko spravuje – v rozsahu pravomocí přenesených po schválení Velkopáteční dohody na regionální exekutivu a shromáždění – koaliční vláda složená rovným dílem ze zástupců obou komunit, tedy většinových unionistů-protestantů a menšinových nacionalistů-katolíků. Politologové toto uspořádání nazývají konsociačním systémem; jeho podstatou je, že pro důležitá rozhodnutí je potřeba získat většinovou podporu obou komunit a díky systému pojistek nemůžou unionisté nacionalisty ve Stormontu (severoirském parlamentu, pozn. redaktora) přehlasovat. Toto sdílení moci je v severoirském kontextu novinkou. Do roku 1972 v Ulsteru zcela dominovali unionisté a katolická menšina byla marginalizována, poté bylo až do ustavení samosprávných orgánů v roce 1999 Severní Irsko spravováno přímo z Londýna.
Osud samosprávy na počátku vlastně visel na vlásku. Několik měsíců po ratifikaci Velkopáteční dohody zorganizovala jedna z odštěpených frakcí IRA, která si říkala Skutečná (Real) IRA a dohodu neakceptovala, bombový útok ve městě Omagh. Ten si vyžádal 29 mrtvých a silně otřásl křehkou důvěrou mezi severoirskými smluvními stranami. K ustavení samosprávy nakonec došlo až se zpožděním na sklonku roku 1999. Od počátku tvořily koalici čtyři politické strany: za unionistickou komunitu umírněnější UUP a radikálnější DUP, za nacionalistickou komunitu umírněná SDLP a radikálnější Sinn Féin. Obě nesmiřitelnější strany přitom měly historické vazby na paramilitární skupiny zodpovědné za nekončící spirálu násilí během období Troubles. Váznoucí odzbrojování těchto polovojenských skupin bylo jedním z hlavních důvodů kolapsu severoirské exekutivy v roce 2002, po kterém byla na dlouhých pět let obnovena přímá správa.
Znovu byla severoirská samospráva ustavena až po dokončení odzbrojení IRA. Dvě hlavní loajalistické organizace pak odzbrojily do roku 2010. V mezidobí se nejsilnějšími stranami v rámci obou komunit staly DUP a Sinn Féin. Tak je tomu dosud, ovšem v posledních letech výrazně posílila pátá a poslední z hlavních severoirských stran, liberální Aliance. Ta zastupuje voliče, kteří se neidentifikují ani s jednou z obou historických komunit. V letech 2017 až 2020 a znovu po regionálních volbách v roce 2022 ovšem koaliční vláda opět nefungovala, z velké části vinou unionistické strany, která před obnovením samosprávy požadovala po britské vládě odstoupení od severoirského protokolu sjednaného mezi Londýnem a Evropskou unií, nebo alespoň jeho zásadní revizi.
Velkopáteční dohoda byla podrobena hned dvojímu referendu. V Irsku se obyvatelstvo mělo vyjádřit k souvisejícímu ústavnímu dodatku, obyvatelé Severního Irska měli schválit dohodu tamních politických stran. Při více než osmdesátiprocentní účasti ji podpořilo ji přes 71 % voličů. V jaké atmosféře se plebiscit konal a kdo představoval hlavní odpůrce přijetí dohody? Šlo pouze o severoirské konzervativce?
Dobová atmosféra byla směs nadšení, velkých očekávání, ale i obav z budoucnosti – samozřejmě podle toho, kde jste sami stáli. Ano, k odpůrcům dohody patřili především konzervativní unionisté. Mezi nacionalisty měla téměř stoprocentní podporu, jen hrstka skalních republikánů snad vnímala nevraživě to, že dohoda opět potvrdila svrchovanost Spojeného království nad územím severních hrabství. Ale unionistů pro ni hlasovalo méně než 60 %. Řada z nich hlavně kvůli nedůvěře v to, že IRA skutečně odzbrojí. Proti dohodě zpočátku byla, jako jediná z větších politických stran, radikálnější unionistická DUP, jinak jen několik okrajových formací.
V Irsku skončilo referendum ještě jednoznačněji. Velkopáteční dohodu v něm podpořilo přes 94 % voličů, kteří se k hlasování dostavili. V čem hledat příčiny tak jednoznačného konsensu?
Při pohledu z jihu přinášela Velkopáteční dohoda naději na normalizaci bezpečnostní situace na ostrově, ale i na hospodářské oživení, zejména v pohraničních oblastech. Irská republika byla na mezivládní úrovni rovným účastníkem jednání, bylo ustaveno několik celoirských politických institucí a celý proces se jevil vytvářet rámec pro možné budoucí znovusjednocení ostrova. Zejména v tom, že se britská vláda zavázala, pokud jde o budoucí status Severního Irska, respektovat vůli většiny jeho obyvatel. Přesto i zde více než 80 tisíc voličů hlasovalo proti dohodě. Šlo především o přívržence jihoirské větve Sinn Féin. Ta proti Velkopáteční dohodě vystupovala kvůli související změně irské ústavy, kterou se Republika vzdala nároku na území Ulsteru.
O Velkopáteční dohodě, respektive o možném prolomení jejího ustanovení, které zakládá víceméně volný pohyb přes hranici mezi Irskem a Severním Irskem, se hodně mluvilo v souvislosti s brexitem a přípravou Spojeného království na odchod z Evropské unie. Podařilo se nakonec problém vyřešit způsobem, který nevytváří podněty k zásadnímu růstu napětí v oblasti?
Brexit – přesněji jeho extrémně tvrdá podoba, kterou britská konzervativní vláda zvolila – vytvořil enormní tlak na integritu Spojeného království. Vzpomeňme si na politický vývoj ve Skotsku. V ekonomickém smyslu Severní Irsko vydělil ze zbytku Británie. Ulsteru se přitom paradoxně v posledních letech, zejména díky zachování obchodu s Republikou, dařilo hospodářsky lépe než zbytku Británie. Uvnitř unionistické komunity toto vydělení spolu s mírným nárůstem podpory myšlenky znovusjednocení Irska, který ukazují některé průzkumy z posledních let, postupující a z jejího pohledu nepříznivou demografickou změnou, historickým vítězstvím Sinn Féin v loňských regionálních volbách a samozřejmě odůvodněným pocitem zrady jejích životních zájmů ze strany vlády Borise Johnsona vedlo v poslední době ke zřetelné radikalizaci a neklidu. Proto Severní Irsko v posledních letech zažívalo protesty, jakým už odvyklo. Hlavní unionistická strana DUP tak například dosud odmítala akceptovat takzvaný Windsorský rámec, britsko-unijní dohodu, která má za cíl odstranit dosavadní problémy v pohybu zboží mezi Británií a Ulsterem. Uvidíme, zda se něco změní po místních volbách, které v Severním Irsku proběhly minulý týden.
V čem spatřovat hlavní důvody, že pětadvacet let od uzavření a schválení Velkopáteční dohody nezachvátila Severní Irsko žádná nová vlna výraznějších násilností?
Poslední čtvrtstoletí bylo podle všech měřítek nejlepším obdobím v moderních dějinách Severního Irska. Politické a společenské uspořádání bylo spravedlivější než kdykoli předtím, násilí takřka utichlo. Přestože došlo k obětem na životech, počítají se v jednotkách, což je velký rozdíl oproti asi tří a půl tisícům mrtvých během předchozích tří dekád. Největší paramilitární organizace odzbrojily, britští vojáci se postupně stahovali, katolíci získali odpovídající zastoupení v policejním sboru. Země zažívala bouřlivý ekonomický rozvoj, přicházely investice, rostl počet obyvatel. Vyrostla nová generace, pro kterou je násilí období Troubles o málo víc než vzpomínkou předků, po které zůstaly jen belfastské murály.
A především nový systém samosprávy, který dával oběma komunitám spravedlivý podíl na správě věcí veřejných, přes všechny výhrady – a s velkou výjimkou období obnovené přímé správy v letech 2002 až 2007 – fungoval. Mnozí radikálové jako například někdejší velitel IRA a pozdější severoirský vicepremiér Martin McGuinness se stali jeho oddanými stoupenci a společenská podpora násilným skupinám a jejich pohrobkům se rozdrolila.
Je tedy s odstupem pětadvaceti let Velkopáteční dohoda v jednotlivých segmentech severoirské společnosti v zásadě respektována, nebo sílí hlasy, které její principy zpochybňují a kritizují?
Z perspektivy vnějších hráčů – Evropské unie, Spojených států a Irské republiky – dohoda nadále představuje základní, nedotknutelný rámec pro fungování Severního Irska. Totéž platí i pro současnou britskou konzervativní vládu, nejspíše ale ne všechny konzervativní poslance. Někteří z nich považují závazky plynoucí z dohody, například setrvání pod jurisdikcí Evropského soudu pro lidská práva, za příliš svazující a bránící dosažení v uvozovkách dokonalého brexitu. Jednoznačně Velkopáteční dohodu podporují severoirští nacionalisté i stále rostoucí segment těch obyvatel Severního Irska, kteří se neidentifikují s ani jednou z obou politicko-náboženských komunit.
Od brexitu ale sílí kritika dohody ze stany radikálnějších proudů v rámci unionistické komunity. Z jejich pohledu je vlastně prostředkem jak Severní Irsko postupně vydělit ze Spojeného království a posilovat jeho spojení s Republikou (Irskem, pozn. redaktora). Před několika měsíci byl zveřejněný průzkum, podle kterého s Velkopáteční dohodou nesouhlasila už nadpoloviční většina unionistů, a například lídr nejradikálnější unionistické strany TUV Jim Allister se v dubnu odmítl vůbec zúčastnit státního banketu, který k výročí podepsání dohody uspořádal britský premiér Rishi Sunak. Toto sílící zpochybňování Velkopáteční dohody ukazuje, že přes utichnutí sektářského násilí konflikt v Severním Irsku zatím zdaleka nebyl s konečnou platností vyřešen.
Související
Česko by mohlo v boji o záchranu klimatu dělat víc. EU vytváří vyšší a ambiciózní cíle, říká analytička pro EZ
Obyvatelům Pacifiku už jde o přežití, svět si na klimatických konferencích nastavuje zrcadlo, říká analytička pro EZ
rozhovor , Jan Váška (politolog) , Severní Irsko , irsko , Velká Británie , Sinn Féin (irská nacionalistická strana) , ira , historie
Aktuálně se děje
před 1 hodinou
Rodinný konflikt v Plzni skončil vraždou a pokusem o další. Případ není uzavřen
před 2 hodinami
ANO válcuje českou politiku i podle dalšího průzkumu. Sahá po vlastní většině
před 3 hodinami
Obrana proti balistickým střelám je extrémně obtížná. Rusko se snaží Západ zastrašit, říká Drmola
před 4 hodinami
Putin přiznal, že Rusko na Ukrajině otestovalo novou raketu. Válka se mění v globální konflikt, varoval
před 4 hodinami
Mír, ale za jakou cenu? Ukrajinci, kteří utekli ze země, promluvili
před 5 hodinami
Klimatická dohoda padla. Summit COP29 přinesl jen zklamání a hořkou pachuť
před 5 hodinami
Vadí vám Trump? Prodáme vám dům za dolar, vyzývá italská vesnice Američany
před 6 hodinami
Útok balistickou střelou na Ukrajině: Západ zpochybnil použití ICBM, internetem kolují nové záběry
před 7 hodinami
Svět řeší podivnou ruskou tiskovku. Neříkejte nic o útoku balistickou střelou, nařídil někdo Zacharovové
před 7 hodinami
Generální ředitel WHO skončil v nemocnici
před 8 hodinami
27 milionů obyvatel na místě, které je zabíjí. Jak se žije v nejznečištěnějším městě na světě?
před 8 hodinami
Rusko jedinou střelou zahodilo všechny snahy ze studené války. Západ nesmí polevit
před 8 hodinami
Rusko je ochotné jednat o míru na Ukrajině. Když se splní jeho požadavky
před 9 hodinami
Netanjahu podle OSN zdecimoval Pásmo Gazy. Absurdní, brání se zatykači
před 10 hodinami
EU se připravuje na obchodní válku. Podle ekonoma Kuchaře Trumpova cla pocítí hlavně Američané
před 10 hodinami
ICC vydal zatykače na Netanjahua a Gallanta
před 10 hodinami
Nástup Trumpa znervózňuje všechny. Kyjev i Moskva se snaží získat výhodu ve válce, než převezme úřad
před 11 hodinami
Rusko vypálením ICBM vyslalo signál, že má technologie a je ochotné je použít, řekl Kraus pro EZ
před 11 hodinami
Polsko je naším prioritním cílem, prohlásila Zacharovová
před 11 hodinami
Nové varování meteorologů. Sněhu bude až 15 centimetrů, zesílí i vítr
Na Moravě a ve Slezsku může napadnout ještě o pár centimetrů více, než se původně předpokládalo. Vyplývá to z nejnovějšího znění výstrahy, v němž Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) upřesnil její časovou a územní platnost. Meteorologové zároveň přidali varování před silným větrem.
Zdroj: Jan Hrabě