ROZHOVOR | Američané si před 15 lety vybrali Obamu. V úřadu se paradoxně musel chovat jako „bílý prezident“, uvádí Hornát

Svého protikandidáta, republikána Johna McCaina, porazil Barack Obama v listopadu 2008 o více než sedm procent hlasů. V čem zpětně spatřujete hlavní důvody jeho poměrně hladkého volebního vítězství?  

Myslím si, že i ve zpětném pohledu nespatříme jiné důvody, než kterých si všímali komentáři těsně po vítězství. Obama dokázal ve své osobnosti a politickém programu vyvolat dojem, že je jiným, novým typem politika a tudíž dokáže vyvolat v zemi změnu. Ovšem o jakou změnu se mělo jednat, bylo relativně vágní. Každý volič si v tomto očekávání představoval něco jiného. Někomu stačilo, že bude prvním černým prezidentem, někdo měl velká očekávání od jeho sociální politiky, někdo doufal v ukončení různých – a zejména rasových – nerovností, které sužují celou společnost, nejen menšiny. A pro někoho bylo jeho pojetí omezenějšího působení Spojených států v zahraničí vítaným protipólem Bushovy intervenční politiky. Ačkoliv se pohyboval v politické sféře značnou část svého profesního života, byl považován za autentického a upřímného politika. Síla jeho osobnosti a programu se projeví ještě víc, když si uvědomíme, že John McCain byl velmi silným protikandidátem, kterého by Republikánská strana brala „všemi deseti“ ve volbách v roce 2016.

Zmínil jste rasovou otázku, která ve Spojených státech byla a je ožehavým tématem. Skutečnost, že se prezidentem stal vůbec poprvé příslušník jiné etnické skupiny než bílé majority, vzbudila v mnohých enormní očekávání, že Obamovo prezidentství bude převratné. Nezdá se zpětným pohledem, že byla živená především euforií části Američanů, než aby stála na reálném základě?

Ta očekávání byla do jisté míry přirozená, ale Obama sám nikdy například nedeklaroval, že cílem jeho prezidentství bude posílení rasové spravedlnosti a rovnosti. Jeho zvolení jednoznačně vedlo k větší polarizaci americké společnosti, čehož si on i jeho tým byli vědomi od prvního dne, a tak neměl příliš velký manévrovací prostor, jak tato do jisté míry mylná očekávání prosazovat. Jednoduše řečeno, aby si udržel podporu u většiny společnosti a u Kongresu, musel se chovat jako „bílý prezident“. Části černých Američanů stačil ohromný úspěch, že byl zvolen prezident tmavé pleti, ale druhá část mu vlastně dodnes vytýká, že neudělal dost a že taková politická šance nemusí pro jejich menšinu přijít další desítky let. Obama ze své exekutivní funkce vytvořil různé programy, například na podporu mládeže v chudších či nefunkčních černošských komunitách – jako program My Brother’s Keeper –, ale aby prosadil nějakou větší a symbolickou iniciativu skrze Kongres, na to prostě neměl politický kapitál, a to navzdory širokému mandátu a hladkému vítězství ve volbách.    

Co tedy považujete za hlavní vnitropolitické úspěchy a naopak neúspěchy osmiletého pobytu Baracka Obamy v Oválné pracovně?

První vnitropolitický úspěch, který se vybaví ve vztahu k Obamovi, je rozhodně reforma systému zdravotního pojištění. Tehdy šlo o úspěch a do jisté míry rozšíření amerického sociálního státu. Do reformy Obamacare bylo ve Spojených státech až 40 milionů osob bez zdravotního pojištění, a ještě více s pojištěním, které pokrylo jen zlomek výdajů za návštěvu lékaře či pobyt v nemocnici. Až půl milionu amerických domácností vyhlásilo každý rok osobní bankrot poté, co jim přišel účet z nemocnice. Reforma měla řadu těchto věcí změnit, mimo jiné i to, že zdravotní pojištění bude povinné a federální vláda v tomto ohledu poskytne pojišťovnám určité záruky. Nyní jsou však různé provize Obamacare v rozkladu – zejména kvůli soustavným atakům ze stran republikánů – a úspěch této politiky záleží čistě na úhlu pohledu. Pro mnoho Američanů reforma sice přinesla větší přístup k zdravotním službám, ale těm, kteří už pojištění měli, zdražila měsíční splátky.

Podobná dvojsečnost je u Obamy vidět i například v politice vůči Rusku. Jedním z prvních zahraničněpolitických kroků jeho administrativy bylo vylepšit vztahy s Ruskem, podle oficiálních slov vztahy „resetovat“. Tomuto posunu byl dáván velký mediální důraz, tehdejší ministryně zahraničních věcí Clintonová se dokonce sešla se svým ruským protějškem Lavrovem a společně symbolicky zmáčkli tlačítko s nápisem „Reset“. Ačkoliv nemůžeme hodnotit, jak by se historie vyvíjela nebýt této snahy vylepšit vztahy s Ruskem, iniciativa rozhodně úspěšná nebyla a Moskva téměř bezbolestně v roce 2014 okupovala a přidružila si Krymský poloostrov.

Častý terčem zpětné kritiky bývá právě Obamova zahraniční politika. Vyjma Vámi zmíněné neschopnosti zabránit anexi Krymu se poukazuje například na to, že nedokázal zastavit krvavou občanskou válku v Sýrii nebo že během jeho mandátu vznikl samozvaný chalífát teroristické organizace Islámský stát. Vidíte v tomto světle naopak i nějaké výraznější úspěchy, kterých Obama dosáhl na mezinárodním poli?  

Ano, vidím. Obama věřil v multilateralismus. Věřil, že Spojené státy mají jednat a fungovat v rámci mezinárodních organizací a svou mezinárodní pozici budovat právě skrze existující systém mezinárodních norem a pravidel. Jeho administrativa dojednala jadernou dohodu s Íránem, díky které se na delší dobu zastavil vývoj vojenského jaderného programu země. Byla též velmi aktivní v oblasti environmentálních změn a podepsala se pod průlomovou pařížskou klimatickou dohodu v roce 2015. Říkám to i proto, že Česko je malá země a současný multilateralismus náš hlas na mezinárodní scéně amplifikuje a do jisté míry i chrání. Multilateralismus bychom měli podporovat a když tak činí i administrativa amerického prezidenta, je to z naší perspektivy „úspěch“. Trumpův postoj vůči multilateralismu byl například zcela opačný, a narušoval tím chod institucí, které jsou pro naši zemi vitální.

Ještě bych se vrátil k vnitřní politice. Jakou roli sehrálo Obamovo prezidentství v dalším vývoji Demokratické strany? Přispělo podstatněji k jejímu vnitřnímu štěpení, nebo dokázalo různorodé myšlenkové proudy alespoň částečně stmelovat?  

Můžeme říci, že Obamovo prezidenství mělo na Demokratickou stranu a její budoucí směrování menší vliv než Trumpovo prezidentství na stranu Republikánskou. Dnes se ve Spojených státech hovoří o „trumpismu“, jak jeho duch přetrvává v Republikánské straně a jak ji na jednu stranu štěpí a na druhou i stmeluje tím, že odkaz Trumpa představuje relativně jasný politický program. S termínem „obamismus“ se nesetkáme, a to samo o sobě ukazuje, že jeho poselství jakési nekonkrétní změny, se nematerializovala a že ani strana nenese jeho politický program významným způsobem dále. Je pravda, že od dob vládnutí Obamy se tvoří silnější krajně levicové křídlo v Demokratické straně, které do jisté míry navazuje na prosazení Obamacare a Obamovu pragmatickou zahraniční politiku, ale toto křídlo stranu příliš zatím neštěpí a ani nestmeluje. Je nutné dodat, že pokud mluvím o krajní levici ve Spojených státech, tak jde o „krajnost“ v americkém kontextu – to co Američané považuji za krajní levici, je u nás v kontinentální Evropě spíše levicový mainstream. 

Po Obamovi do prezidentského úřadu nastoupil extravagantní a kontroverzní Donald Trump, nyní je prezidentem Joe Biden, jehož mandát provází ekonomické problémy i velké mezinárodní krize. Jak je na tomto pozadí dnes ve Spojených státech vnímána Obamova éra? Dá se vůbec hovořit o nějakém převládajícím pohledu?   

Američané se možná shodnou na tom, že v období prezidenství Baracka Obamy se politická a společenská polarizace dostala na zcela novou úroveň. Je-li to příčina toho, jakým způsobem Obama v rámci svého mandátu vládl, nebo spíše aktivizací nacionalistických společensko-politických sil v reakci na volbu černého prezidenta, je otázka úhlu pohledu. 

Republikáni Obamovi vyčítali, že v důsledku ztráty demokratické většiny v Kongresu používal nadměrně výkonná rozhodnutí, kterými obcházel legislativce, a zneužíval tím exekutivní funkci a prosazoval svou levicovou agendu bez souhlasu zákonodárců. To podle nich vyvolalo zpětnou vlnu nevole vůči jeho prezidentství a větší snahu konzervativních voličů demokraty porazit, což vedlo k ostřejší rétorice a politizaci všech možných témat. 

Demokraté pak viděli vzedmutí krajní pravice v tomto období, například Tea Party či později Proud Boys, jako známku toho, že se americká společnost brání rasové spravedlnosti a progresu a začala vnímat tato hnutí jako extrém, který je potřeba zadržet či i vymýtit, jelikož představoval nebezpečí pro samotnou demokracii ve Spojených státech. V pojetí demokratů je tak polarizace způsobena krajní pravicí, která do politického diskurzu přinesla extrémní a morálně nepřijatelná stanoviska. Toto jsou samozřejmě politizované pohledy na příčiny polarizace, v odborné literatuře je geneze tohoto fenoménu ve Spojených státech popsána mnohem komplexněji.