ROZHOVOR | Českým domácnostem klesá životní standard, krizové scénáře se ale nenaplnily, říká sociolog Martin Buchtík

Válka na Ukrajině, která je zmiňována jako jeden z důležitých faktorů současné energetické a inflační krize, zuří již dvanáct měsíců. Když se ohlédneme, máte pocit, že se naplnily spíše pesimistické, či naopak optimističtější prognózy vývoje, které se před rokem objevovaly v souvislosti s možnými dopady konfliktu na českou společnost? 

Naplňují se spíše ty optimističtější prognózy, respektive můžeme říct, že jsme se zcela vyhnuli krizovým scénářům, které byly pro různé oblasti zmiňovány. Ať už se bavíme o absorpční kapacitě země, o schopnosti českého školství – především základních škol – přijmout děti z Ukrajiny, o obavách z růstu nezaměstnanosti, tedy že ukrajinští uprchlíci vytlačí dosavadní pracovníky, o rizicích větších sporů či zavlečení nemocí, nic z toho se nenaplnilo. Po konci té, řekněme, heroické fáze, která trvala přibližně prvních osm až deset týdnů, došlo k jistému poklesu podpory přijímání ukrajinských uprchlíků, ale stále zůstává ve společnosti nadpoloviční. A to se přibližně od konce května, začátku června loňského roku nemění.  

Zároveň zůstává stabilní postoj vlády. Zůstal stabilní i během prezidentské kampaně. Poměrně stabilní zůstávají i nálady veřejnosti v EU. To je důležité, jelikož před zimou se hovořilo o tom, že o podpoře Ukrajiny bude rozhodovat právě veřejnost v jednotlivých státech EU, zejména ve státech, kde se měly, nebo mají konat volby, jako například v Itálii. Zároveň z geopolitického kontextu je zjevné, že země jako Česká republika, která předsedala EU, nebo velmi aktivní Polsko a také pobaltské státy, získaly poměrně solidní iniciativu na poli evropské sedmadvacítky a do značné míry spoluurčují to, jak bude vypadat pomoc Ukrajině. 

A podíváme-li se na, řekněme ekonomickou rovinu?  

Pokud se podíváme spíše na ekonomický a energetický kontext, v tuto chvíli také můžeme říct, že krizové scénáře se nenaplnily. Řada domácností se potýká s problémy, ale nedochází k tomu, že lidé musí hromadně opouštět bydlení, protože nemají na základní splátky. Rozhodně části společnosti klesá životní standard, nicméně nedošlo například k tomu, že by lidé nemohli vůbec topit. Pravdou je, že byli v topení výrazně úspornější než třeba před třemi lety, ale nedochází k tomu, že by lidé doopravdy neměli na jídlo, respektive ne v masovém měřítku. To je důležité protože, pokud se bavíme o věcech, které mohou skutečně rozkolísat společnost, jde o jevy, které by musely najednou zasáhnou řádově statisíce lidí. Mluvíme o problémech jako ztráta bydlení nebo neschopnost obstarat si potraviny mimo potravinové banky.  

Zároveň nedošly zásoby plynu, což bylo veliké riziko. Nedošlo ani k nárůstu organizované radikalizace části společnosti. Nevznikla nějaká politická síla, v širokém slova smyslu, která by změnila kurz směřování České republiky nebo měla šanci vstoupit v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Zatím nejsou náznaky, že by tady byla podobná síla, která by byla schopná dlouhodobé, systematické organizace a měla financování, které by jí umožnilo postavit novou politickou stranu.     

Zaměřme se ještě na sociální dopady událostí uplynulých dvanácti měsíců. Patříte k zastáncům tvrzení, že sociální nůžky se rozevírají dlouhodobě, nejen během velkých krizí, ale že tyto krize daný proces urychlují. V jaké míře podle Vás tedy akcelerovalo rozevírání sociálních nůžek v české společnosti? 

Když obecně mluvíme o dlouhodobém rozevírání sociálních nůžek, tak tím nemyslíme jen ekonomickou situaci, ale i životní styl nebo třeba vzdělávací dráhy dětí z různých rodin. Je třeba rozlišit dlouhodobou část, která se projevuje po generace. Dochází ke kumulaci majetku, odlišným strategiím rodičů z hlediska vzdělávání svých dětí, k jinému životnímu stylu, v důsledku čehož se různé skupiny obyvatel mají čím dál tím méně kde potkávat. Problém tedy není v tom, že by tito lidé žili různým životním stylem, to je pro demokratickou společnost přirozené a správné. Když všichni žijí stejně, žijí stejně špatně, jak jsme si zatím v dějinách empiricky potvrdili. Třeba to jednou bude jinak, ale možná je to jen naivní utopie. 

Co se týká krátkodobé situace, vidíme, že dopad na různé skupiny obyvatel je různý. Je jiný pro skupinu lidí v důchodovém věku nebo u rodin s malými dětmi. Platí však, že deset procent domácností bylo ve velkých problémech již před ruskou agresí nebo před inflační krizí, která by nás zřejmě doběhla tak jako tak. Dalších deset či patnáct procent se do těchto problémů více či méně dostává. V tomhle ohledu je třeba říct, že pokud se díváme na data statistického úřadu za několik posledních let, v průměru klesly reálné příjmy domácností o sedm procentních bodů. Ale u lidí, kteří spadají do pětiny domácností s nejnižšími příjmy, reálný příjem klesl skoro o osmnáct, dvacet procent. Dopad na různé skupiny je tedy opravu jiný a je těžké srovnávat průměrem, protože průměr je číslo možná zajímavé pro mezinárodní srovnání, ale v České republice je nicneříkající. Vidíme, že lidé s vysokými příjmy si udrželi reálný příjem na stejné úrovni. Ale lidé s nízkými příjmy, v prekérních zaměstnáních, to znamená například pracující na dohody o provedení práce, na malé úvazky, kumulující malé úvazky – a zaměstnavatelé se často zbavují právě těchto v uvozovkách brigádníků, protože je to administrativně nejjednodušší a zároveň si většinou chce udržet dlouhodobou pracovní sílu –, ti se mají v tomto ohledu opravdu jinak. 

Zároveň je třeba říct, že díky valorizaci důchodů relativně nejméně poklesla životní úroveň lidem ve starobním důchodu. Nicméně nelze ani říct, že by jim rostla. Valorizace udržela reálné příjmy důchodců, kteří jsou často odkázáni právě na starobní důchod. Je těžké si představit, že někdo, komu je pětasedmdesát, osmdesát let, si půjde přivydělávat jako pokrývač na střeše, to pravděpodobně nikdy nenastane.       

Posunul bych se k fenoménu chudoby. Opakovaně jste v rozhovorech upozorňoval, že pocit chudoby je do značné míry relativní a individuální. Jak velká část tuzemské společnosti nyní, tři roky od začátku pandemie a po více než roce trvání energetické krizi doprovázené v českém kontextu bezprecedentní inflací, zažívá pocit života v chudobě, bez ohledu na to, zda spadá pod hranici příjmové chudoby?    

Jsou dvě různé odpovědi. Pocit života v chudobě bude zažívat zhruba dvacet procent domácností, přičemž před pandemií to bylo přibližně deset procent. Ale pocit chudnutí, který má velký dopad na naši psychickou pohodu, zažívá mnohem více domácností. Vidíme, že pocitu chudnutí a ekonomické situace, ve které se cítíme nekomfortně, zažívá i poměrně široká skupina lidí, kteří mají relativně vysoké příjmy, ale často mají nějaké půjčky, typicky hypotéky. Nepočítali s tím, že by jejich příjmy klesaly. A ony nominálně neklesají, ale rostou jejich výdaje a tyto příjmy ztrácejí na hodnotě. Čili, objevují se nové skupiny lidí, které zažívají pocit chudnutí, který se se reálně projevuje v nějaké změně životního stylu a to vytváří diskomfort. V české společnosti se cítíme nebohatí. Proto, když se mluví o střední třídě, de facto do ní musíme zahrnout v širokém slova smyslu skoro pětasedmdesát, osmdesát procent populace.  

Relativní chudnutí je ale důležité pro vysvětlování nálad veřejnosti. Jinými slovy, pokud mám pocit že chudnu z relativně vysoké životní úrovně, pak se to bude pravděpodobně projevovat třeba i v mém volebním chování. U něj je to složitější, protože zde je důležitá i emotivní stránka věci. Krátká odbočka – v Česká republice je to tak, že podpora politickým stranám se výrazně nemění, a to zejména z důvodu, že pro část lidí, kteří volili koaliční strany, je nepřípustné volit ANO nebo SPD. To je pro ně emotivně a hodnotově natolik nepřípustné, že ani naštvanost na stávající strany, které jsou u moci, je netlačí k volbě někoho jiného. 

Zastavme se ještě u pocitu diskomfortu. V polovině loňského roku jste predikoval, že s nějakou formou diskomfortu se bude v důsledku inflace potýkat přibližně každý třetí obyvatel Česka. Nakolik se toto potvrdilo? 

S nějakou formou diskomfortu se potýká více lidí. Je otázkou, jak je velký. Pokud se bavíme o skutečném snížení životní úrovně, pak by to odpovídalo té třetině lidí. Nicméně musíme si říct, že snížení životní úrovně u lidí, kteří měli třeba na dvě zahraniční dovolené ročně, znamená, že pojedou jen na jednu a navíc najdou úspory jinde. Typicky vidíme, že v roce 2019 dle své deklarace nedostatečně vytápělo části domu či bytu dvacet procent lidí, tak teď je to šedesát procent. Takže ano, diskomfort na každodenní úrovni, třeba v podobě tepla, je značný a myslím si, že predikce byla v tomto relativně přesná. Z pohledu třetiny domácností výrazně poklesl životní standard, ale hodně těchto domácností na tom nebylo dobře už dříve a nyní jsou na tom ještě hůř. Jenom to v datech a médiích nevidíme, respektive v médiích to vidíme jako jednotlivé příběhy, které nám spíše zatemňují schopnost porozumět té situaci jako celku. 

Vrátil by se k lépe situované části obyvatelstva, o které jste hovořil. Loni jste naznačoval, že tito lidé se díky kombinaci razantního zdražení energií a úrokových sazeb u hypotečních úvěrů sice neocitnou přímo v chudobě, ale budou nuceni poměrně výrazně změnit svůj dosavadní životní styl. Je nyní jasněji, v jaké míře k tomu došlo? 

Bavíme se o segmentu české populace o velikosti asi patnáct procent. Asi šestnáct procent těch, kteří mají hypotéku, se v září loňského roku obávalo, že ji nebudou moci splácet. Zároveň hypoteční trh je specifický v tom, že fixace hypoték jsou poměrně vysoké. S mírnou nadsázkou, hypoteční trh ve smyslu nových hypoték připomínal v posledním roce turismus za covidu. Jde o věc, která neexistuje. A fixace hypoték se do makrodat, které máme k dispozici, budou propisovat průběžně během několika let, protože hypotéky jsou fixovány na pět, osm let. Zároveň platí, že bankovní domy nemají nejmenší zájem vyhánět lidi z bydlení. Je pro ně výrazně výhodnější přenastavit splátky, třeba prodloužit splatnost, než aby vyháněly lidi z jejich domovů. To je pro banky nevýhodné, protože jednak budou pod tlakem negativní image a PR – že vyhánějí lidi z domu – a jednak nebudou vědět co s těmi nemovitostmi udělat. Takže ten problém je velmi složitě sledovatelný, bude rozhodně dlouhodobější a rozložený do více let, protože se ho snaží řešit už bankovní domy.  

Nyní k politickému rozměru tématu, o němž se bavíme. V loňském roce, ale například i během letošní prezidentské kampaně často zaznívala kritika na adresu vládní koalice, že nepřichází s dostatečnými protiopatřeními proti bezprecedentnímu zdražování. Vláda se nakonec k některým krokům odhodlala, tím hlavním bylo zřejmě zastropování ceny energií. Existují již nějaká konkrétnější sociologická data, nakolik byla tato vládní pomoc účinná? 

Vládní pomoc byla účinná určitě pro zklidnění situace, která byla na podzim velmi rozjitřená, a její postupné uklidňování. Je třeba zároveň dodat, že řada lidí nemá přehled, co třeba zastropování cen energií znamená pro jejich domácnost. K uklidnění došlo ve smyslu, že ceny nebudou růst do nekonečna, že ale proti roku 2020 budou třeba dražší, což je prostě fakt. Vláda není kritizovaná za to, že by uvolnila málo peněz, ale za to, že ta pomoc je neefektivní a pomalá, že vláda nereaguje dostatečně rychle. Samozřejmě si můžeme klást rétorickou otázku, jestli by jiná vláda fungovala lépe. Ze zkušenosti z minulých let si můžeme analyticky odpovědět, že pravděpodobně ne, ale to není to, co srovnáváme. Veřejnost takto neuvažuje. Každopádně to, že nedošlo k žádnému masivnímu propouštění, k nárůstu nezaměstnanosti nad rámec pravidelných sezónních výkyvů ve stavebnictví, zemědělství či pohostinství, nám umožňuje říct, že vláda je vlastně v tomto smyslu úspěšná, byť ji nikdo z řad veřejnosti nepochválí. Rozhodně můžeme říct, že se vláda dokázala vyhnout krizovým scénářům, které mohly nastat a byly reálné.  

Na druhé straně, když se podíváme na ekonomickou situaci České republiky, z nových dat Eurobarometru, což je výzkum, který probíhá paralelně ve všech dvaceti sedmi zemích EU, vidíme, že jsme na předních příčkách v pocitu, že situace naší domácnosti se zhoršuje. Naše inflace je šestá nejvyšší v celé EU. Je zajímavé, že postihuje nejvíce pobaltské státy, nás, Slovensko a Maďarsko. Čili jde o specifický rámec inflace, navíc v každém z těchto států probíhá trochu jinak. Je třeba říct, že Maďarsko je na tom dvakrát hůř než my. Takže situace je relativní, odpovídá i našemu regionu a jeho míře závislosti na fosilních palivech z Ruska a možná i napojení malé části ekonomiky na Rusko.    

Na závěr, v současnosti zažíváme druhou velkou ekonomickou krizi v rozmezí patnácti let, přestože v principu jsou značně odlišné, navíc v případě té aktuální nejde o ukončený proces. Podíváme-li se ale na jejich dopady na českou společnost, v čem vidíte hlavní rozdíly mezi krizí současnou a tou, která vypukla v roce 2008? 

Je asi předčasné hodnotit dopady současné krize. To by bylo na rozhovor zhruba za tři roky. Ale pokud se na to podíváme v poločase, tak hlavní rozdíly jsou zřejmé. Zaprvé, krize v roce 2010 byla globální, celoevropská. A data o té současné neukazují, že by byla celoevropská, je velmi specifická pro náš region, jak už jsem zmínil před chvílí. Zadruhé, v té předchozí krizi docházelo k výraznému růstu nezaměstnanosti a dlouhodobé stagnaci. O ní se právě můžeme bavit za delší dobu, zda nastane i nyní, ale teď k nárůstu nezaměstnanosti nedochází. Krize je tažena inflační spirálou, takže má dopad na trochu jiný segment populace, zpravidla nedochází k tak velkým propadům u jednotlivých domácností, které by přicházely o příjem. Zároveň byla doteď valorizacemi důchodů pokryta skupina lidí v důchodovém věku. Tím pádem vidíme dopad na všechny části společnosti, který ale není zase tak velký. Není úplně devastující, jako právě pro skupinu lidí, kteří třeba přišli o živobytí a jsou dlouhodoběji nezaměstnaní.  

Zároveň tato krize není zatím provázena reformami, které by ubíraly na sociálních jistotách občanů. Vláda sice není moc populární, ale je stabilní, jak počtem poslanců, tak svým směřováním. Není zde žádný destabilizující prvek, jaký jsme mohli vidět například v letech 2012 a 2013, což byly Věci veřejné, které se různě rozpadaly a nerozpadaly. Také podíváme-li se na Slovensko, situace je tam dalekosáhle složitější. V tomto ohledu je pravděpodobnější, že tou situací projdeme jako společnosti snáze. Opět ale opakuji, že těžko předjímat všechny konsekvence, které mohou nastat, jak v geopolitickém rozměru, tedy ruské agresi na Ukrajině, tak i v ekonomickém rozměru, kde se prognózy různých bankovních domů a České národní banky mírně rozcházejí. Také uvidíme, jaký vliv bude mít třeba snaha dostat do Evropy zpět produkci strategických výrobků, jako jsou léčiva nebo čipy.