ROZHOVOR | Existence samostatné Palestiny může zůstat jen na papíře. Koncept Velkého Izraele počítá i s Nilem a Eufratem, vysvětluje Taterová

Mezinárodní organizace hodnotí situaci v Pásmu Gazy jako tristní, potvrzený už je dokonce i hladomor. Proč ale izraelský vládní kabinet v čele s Benjaminem Netanjahuem tuto skutečnost zjevně ignoruje a pokračuje v invazi?

Současné vedení Izraele deklaruje jako svůj prioritní cíl celkovou eliminaci Hamásu, a to jak jejích členů, tak i celé rozsáhlé struktury této organizace. Je samozřejmě otázkou, jestli jakákoliv teroristická skupina může být zcela zlikvidována bojovými prostředky, protože ideologie žijí hlavně v myslích lidí, kteří jim věří. 

Netanjahu a část jeho ministrů v zásadě považují velkou část Palestinců za přímé či nepřímé podporovatele Hamásu, který si zvolili do svého čela v posledních parlamentních volbách v roce 2006, a od té doby proti němu ve větší míře otevřeně nevystoupili. Zároveň izraelská vláda dlouhodobě argumentuje, že hlavním viníkem humanitární krize v Gaze má být právě Hamás, který mezinárodní pomoc dlouhodobě rozkrádá, a ta se pak nedostává k palestinským civilistů, kteří v důsledku toho velmi strádají. 

Myslíte, že se na Netanjahuovi podepsaly ty téměř dva roky války? Myslím i jeho mentální stav, on v podstatě nemluví o ničem jiném, než že je třeba zničit Hamás a přivírá oči nad likvidací civilního obyvatelstva. 

Poslední dva roky byly pro izraelského premiéra Netanjahua bezpochyby politicky i osobně velmi náročné. Jeho mentální stav je samozřejmě těžké na dálku jakkoliv hodnotit, nicméně osobně bych v jeho politickém rozhodování viděla nejvíce ze všeho ryzí pragmatismus. Určitý machiavellismus je ostatně typický pro celé jeho působení ve vysoké politice. 

Stejně tak je pro něj již od 90. let charakteristická hluboká nedůvěra vůči mírovému procesu mezi Izraelem a Palestinci, který by měl vést ke vzniku samostatného Palestinského státu. V současnosti se Benjamin Netanjahu chce především udržet u moci v pozici premiéra židovského státu, a k tomu v parlamentu potřebuje podporu izraelské radikální pravice. 

Její vůdcové Itamar Ben Gvir a Itamar Smotrič přitom opakovaně prohlašují, že trvají na pokračování války nejen kvůli zničení Hamásu, ale i s výhledem na možné budoucí připojení území Pásma Gazy ke Státu Izrael, z jejich pohledu nejlépe bez Palestinců.

Skutečně je primárním cílem Izraele zničení Hamásu, nebo spíše obecná nenávist vůči palestinské věci?

To v tuto chvíli nelze říct zcela jednoznačně, protože jak izraelská politická reprezentace, tak bezpečnostní složky, tak i veřejnost jsou v přístupu k těmto otázkám dlouhodobě zásadně rozdělené. Zatímco se snahou zničit Hamás po tragických událostech masakrů ze 7. října 2023 souhlasí většina izraelské společnosti, rozhodně to neznamená, že by všichni Izraelci Palestince nenáviděli. 

Nepochybně v trvalý mír mezi oběma národy věří v tuhle chvíli mnohem nižší procento izraelské společnosti než před 7. říjnem 2023 – lidé byli šokováni zejména tím, jak někteří Palestinci tyto barbarské útoky veřejně oslavovali. 

Současně však tisíce Izraelců pravidelně demonstrují za ukončení války a nechtějí se dívat na záběry trpících palestinských civilistů. Kromě veřejných demonstrací v ulicích izraelských měst se v tomto smyslu v nedávné době vyjádřili i někteří rabíni, izraelští akademici a také část příslušníků izraelské armády.

Může být Pásmo Gazy pro Izrael vůbec nějakým přínosem, pokud se rozhodne k jeho okupaci, respektive plnému obsazení? Nemluvě o tom, že je zničené, samo o sobě má sotva pár set kilometrů čtverečních a v jeho současném stavu je obecně k ničemu.

Z materiálního hlediska ovládnutí Pásma Gazy skutečně zásadní výhody nepřináší. A to mimo jiné s ohledem na válkou způsobené škody, které téměř úplně zničily do té doby nepříliš vyspělý průmysl a zemědělství, byť případné rozsáhlé mezinárodní investice mohou umožnit této oblasti doslova vstát z popela během několika málo let. 

Skutečná hodnota této enklávy však spočívá v jejím strategickém a nábožensko-nacionalistickém významu. Vedle snahy do budoucna eliminovat další případné bezpečnostní hrozby ze strany Hamásu a dalších radikálních palestinských organizací, jde zejména o teritoriální aspirace vyplývající z konceptu tzv. Erec Jisrael neboli Velkého Izraele. 

Jedná se o poměrně extrémní interpretaci biblických textů preferovanou především izraelskou radikální pravicí vycházející z extrémistického učení rabína Meira Kahaneho ohledně Země zaslíbené. 

V tomto výkladu se má jednat o velké území rozkládající se mezi Nilem a Eufratem, které měl Bůh dát židovskému národu. Podle těchto radikálů se tak Stát Izrael má rozšířit nejen o Pásmo Gazy, ale též o Západní břeh a rozsáhlé oblasti v Jordánsku, Sýrii a Egyptě.

Co podle vás může mezinárodní společenství udělat, aby donutilo Izrael alespoň ke zmírnění operací v Pásmu Gazy? Přece nemůžeme zůstat jen u odsuzování, když zde hladoví stovky tisíc lidí. Samozřejmě, Izrael je jadernou zemí, ale tlak lze vyvinout i mnoha dalšími prostředky mimo hrubou sílu.

Mezinárodní společenství již Izrael částečně přimělo probíhající krizi v Gaze trochu zmírnit tím, že došlo alespoň k nějakému navýšení humanitární pomoci doručované do této oblasti, byť to pořád není v dostatečné míře. 

V posledních týdnech a měsících sice mezinárodně stoupá kritika kroků izraelské vlády, avšak konkrétní opatření zatím zůstala spíše v podobě návrhů typu vypovězení asociační dohody EU-Izrael, uvalení ekonomických sankcí na Izrael atd. Většina z toho však nemá reálnou naději na úspěch, protože židovský stát stále globálně podporují důležití spojenci. 

V Evropské unii je to vedle České republiky, Chorvatska a Maďarska tradičně Německo, přičemž tyto země ve většině případů zmírňují či přímo blokují proti-izraelsky laděné rezoluce. Stěžejním spojencem Izraele bezesporu zůstávají Spojené státy americké, které jej jako jediné mohou přímo ovlivňovat v přístupu k vedení války. 

Prezident Trump sice opakovaně prohlásil, že by si přál ukončení bojů na Blízkém východě, ale pravděpodobně půjde o mír za izraelských podmínek. Donald Trump je totiž dlouhodobě považován za velkého spojence a snad i osobního přítele Benjamina Netanjahua, kterému dává v Gaze de facto volné ruce.

Myslíte, že uznání samostatné Palestiny ze strany Francie a v brzké době také Austrálie nebo Kanady může pomoct s mírovým vyřešením konfliktu a následnému rozdělení na dva státy? Nebo jde jen o diplomatická gesta, která v konečném důsledku nepovedou vůbec nikam?

Jedná se především o symbolická diplomatická gesta. Palestinci sice díky tomu cítí mezinárodní podporu a vědí, že nejsou zapomenuti – což je velký rozdíl oproti dlouhodobě přehlíženým ozbrojeným konfliktům v zemích jako Jemen, Kongo či Súdán – ale v realitě jim to příliš hmatatelných benefitů nepřinese. 

Bez ukončení války v Gaze a následného komplexního mírového procesu mezi Izraelem a Palestinci s nejvyšší pravděpodobností zůstane existence Palestinského státu jen na papíře. S ohledem na současnou realitu jsou šance tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu v zásadě mizivé.

Může Palestina vůbec fungovat jako samostatný stát? Když se na to podíváme realisticky, politická situace je velmi špatná, o ekonomické raději nemluvě, zároveň Palestina nemá žádný monopol na násilí a nemá ani šanci udržet suverenitu jako takovou.

To je další související problém. I kdyby souhrou šťastných okolností válka v blízké době skončila a byl zahájen mírový proces, existence a zejména fungování suverénního Palestinského státu by s velkou pravděpodobností byla do budoucna velmi problematická a nejistá. 

Palestinci jsou dlouhodobě rozdělení, nemají jednotné vedení. Poslední volby se uskutečnily v roce 2006 a jejich výsledky vygradovaly v občanskou válku o moc mezi Hamásem a Fatáhem. Podobný scénář v podobě vypuknutí násilí by nepochybně se vší vážností hrozil i tentokrát. 

Druhým problematickým bodem je skutečnost, i kdyby vládu v Palestinském státě převzalo umírněnější hnutí Fatáh, tak neexistuje žádná záruka, že zde bude dobře vládnout v nejlepším zájmu místních lidí. Mnoho Palestinců Fatáh dlouhodobě kritizuje za korupci, klientelismus, špatné hospodaření a celkově neefektivní a nedemokratickou vládu. 

To je obecně nešvar většiny zemí Blízkého východu, kde demokracie a právní stát nemá historickou tradici, na kterou by bylo možné navázat.