ROZHOVOR | Gottwald v prezidentském křesle nebyl jen zloduch ani zlomený člověk, kterému se rozpadají ideály, říká historik Lóži

Klement Gottwald byl prezidentem necelých pět let, do své smrti v březnu 1953. Stal se prvním představitelem KSČ v čele státu, navíc krátce poté, co strana v únoru 1948 nastolila svou diktaturu, mocenský monopol. Tato konstelace může svádět k představě, že Gottwaldovo prezidentství se ve srovnání s předúnorovou dobou v mnohém lišilo. Nakolik Gottwald prezidentský úřad, jeho roli i vnímání ze strany populace proměnil? 

Zajímavý detail je, že Gottwald je první prezident, který zemřel v úřadě. To samo o sobě založilo nový trend. Přestože jeho zdraví bylo v terminálním období velice špatné, neobjevila se snaha, aby byl nahrazen. To jen zdůrazňuje postavení, které měl Gottwald uvnitř KSČ a vůbec na politické scéně té doby. O Gottwaldovi se také říká, že o prezidentskou funkci velice stál. Ze vzpomínek dobových aktérů ale vyplývá, že chtěl nechat co možná nejdéle v úřadu Edvarda Beneše, samozřejmě bez jakýchkoliv skutečných pravomocí. Pracoval s možností, že Beneš půjde na zdravotní dovolenou a zůstane jako ceremoniální postava, která bude dodávat legitimitu novému zřízení. Pro Gottwalda by to bylo výhodné, protože při Benešově absenci by veškeré jeho pravomoci přešly na Gottwalda coby předsedu vlády. Neříkám, že to byla jeho jasná strategie, ale z hlediska výkonné moci byl předseda vlády víc než prezident. 

Je dobré také zmínit, ve vztahu ke KSČ, že Gottwald přestal chodit po zvolení prezidentem na stranický sekretariát. Ústřední výbor strany se například setkával na Hradě. I zasedání dalších orgánů, jako byl generální či politický sekretariát, se Gottwald neúčastnil, nebo se chodilo za ním. Můžeme to vnímat jako projev vývoje jeho osobnosti či zdravotního stavu, zároveň je to ale způsob, který praktikoval například Stalin v Moskvě, kdy se čím dál více ignorovaly kolektivní instituce. Důležitější byla Gottwaldova ad hoc setkání s Rudolfem Slánským nebo později Alexejem Čepičkou. To znamená, že Gottwald proměnil nejen způsob výkonu prezidentské funkce, ale i chápaní toho, jak operuje mocensky nejdůležitější postava. 

To mě přivádí na další otázku. Vedle prezidentské funkce stál Gottwald také v čele KSČ, což v podmínkách nastupující etatizace strany byla nepochybně o poznání důležitější mocenská pozice. Do svého nástupu do prezidentského křesla stál také v čele vlády. Přesto, dá se říci, že Gottwald zasednutím na Hradě dále posílil svou autoritu, nebo ta byla mezi československými komunisty v té době téměř absolutní?     

Vnímání zvolení Gottwalda prezidentem má různé roviny. Například po odvolání Rudolfa Slánského ze stranických funkcí v roce 1951 komunističtí funkcionáři jako Václav Kopecký tvrdili, že nebylo dobře, když Gottwald odešel na Hrad a ztratil každodenní kontakt se stranou. Částečně to je pravda, protože prezidentská funkce obnáší mnoho ceremoniálních povinností, které ale nejsou zase až tak důležité z hlediska faktického výkonu moci. Typickým projevem bylo to, že po roce 1952 na to Gottwald pomyslně „kašlal“ a mnoho delegací přijímala jeho žena Marta. Důvody byly zdravotní, ale myslím, že Gottwaldovi už toto bylo také zkrátka jedno. 

To je jedna stránka, tedy povaha prezidentské funkce, kdy Gottwald odchází na Hrad. Druhou byl jeho zhoršující se zdravotní stav, důsledek neléčené syfilidy z mládí i jeho životosprávy. Gottwald proto vykazoval stále menší aktivitu. Ilustroval bych to na množství jeho řečnických projevů. Postupně jich bylo méně a méně. Jeho hvězdné řečnické období byly roky 1946 až 1948. Jako předseda vlády měl již epizody, kdy bylo poznat, že je pod vlivem alkoholu, ale byly to většinou stále silné projevy. Úplně jiná je situace pro roce 1951. V té době přednášel jen jeden až dva delší projevy ročně, zpravidla na zasedání ústředního výboru strany, občas za něj mluvil nebo jeho krátké projevy četl někdo jiný, konkrétně předseda vlády Antonín Zápotocký.  

Ale zpět k otázce. Samozřejmě nástup do prezidentské funkce Gottwaldovu moc posílil. Ať už to vezmeme ústavně, nebo z hlediska reputace, odkazu T. G. Masaryka. Prezidentská funkce měla specifickou povahu, která se spojila s obrovským kultem osobnosti Gottwalda. Ten se nebudoval až po únoru 1948, ale již v roce 1946 se ceremoniálně slavily jeho padesáté narozeniny, na čemž se ochotně podíleli i nekomunisté. I Hubert Ripka a Prokop Drtina dělali z Gottwalda velkého státníka. Už jen z toho důvodu, že v rámci KSČ daleko raději jednali s Gottwaldem než třeba s Antonínem Zápotockým. Vnímali jej tak, že s ním se dá nějak vyjít, domluvit.     

Jak sám naznačujete, existuje množství důkazů, že Gottwald byl ve své době u nezanedbatelné části československé populace populární, i když jednoznačná čísla odpovídající například dnešnímu hodnocení na základě průzkumů veřejného mínění k dispozici nemáme. Lze nicméně vysledovat hlavní zdroje této obliby a určit její míru?  

S odstupem je to obrovsky těžké. Naopak podle několik let staré ankety vyšel Gottwald jako nejhorší český politik ze všech. Reprezentuje komunismus a reprezentuje jej v té nejhorší podobě, jak je vnímán, tedy stalinismu, případně slovy historika Karla Kaplana zakladatelského období komunistického režimu. V tomto světle je náročné Gottwaldovu dobovou oblibu zpětně rekonstruovat.  

Dalším problémem je Gottwaldův kult, který se pěstoval v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ten nesnesl srovnání s dřívější dobou, ale to, že byl o Gottwaldovi natočen seriál a vznikla bankovka s jeho portrétem, znamenalo, že Gottwald byl nadále karta, kterou šlo hrát. Není to tak, že by postavy jako Gustáv Husák na Gottwaldově odkazu lpěly, ale vnímaly jej jako symbol, který může v jistých částech populace připomínat v uvozovkách slavnější časy. Při výročích jeho smrti a narození vycházely různé sborníky, v nichž lidé někdy i až po šedesáti, sedmdesáti letech vzpomínali na to, jaký třeba mladý Gottwald byl. Ty vzpomínky byly většinou nehodnotné, spíše folklórní, lidové. Vlastně jediné období, které bylo vůči Gottwaldovi a jeho odkazu kritické, představovaly šedesátá léta. V té době o něm knižně nevycházelo téměř vůbec nic, ani vzpomínky ani sborníky.  

V roce 1968 si pak část reformních komunistů kladla otázku, nakolik byl Gottwald donucen jít cestou, jakou šel, nakolik myslel vážně třeba slova o vlastní československé cestě k socialismu. Sám si myslím, že to pro něj program byl, i když bych tu cestu zpětně neidealizoval a neprezentoval jako cosi skvělého. Pořád obsahovala diktát stran Národní fronty a zákaz opozice.     

S tím jistě souvisejí i tvrdé represe, s nimiž je Gottwald coby čelní představitel úvodní fáze diktatury KSČ spojován. Nemířily jen proti jejím skutečným či domnělým odpůrcům, ale také proti loajálním komunistům. Je nesporné, že stál v čele komunistické vlády v jejím nejvíce represivním období. Nakolik byl Gottwald v tomto směru iniciátorem? Lišil se v tomto ohledu od stranických vůdců v dalších státech východního bloku na přelomu čtyřicátých a padesátých let? 

Pro Gottwalda byly represe padesátých let asi mírným překvapením. Zároveň je třeba říct, že ve straně byl od jejího založení. V polovině třicátých let, kdy v Sovětském svazu začínala vlna politických čistek, se nacházel v Moskvě. Lidé, které znal dlouhou dobu z Kominterny, zatím ještě nemizeli, ale atmosféra se už vyhrocovala. Občas se zdůrazňuje, že už v meziválečném období Gottwald zradil některé své blízké spolupracovníky, jako byl Josef Guttmann nebo Július Verčík. To je přehnané tvrzení, ale jistě tady můžeme vidět předzvěsti toho, jak se Gottwald choval později.  

Je třeba rozdělit, že existovala represe proti nekomunistům, ve které nemusel být Gottwald osobně aktivní, ale zároveň s ní neměl velký problém. Například myslím, že kdyby prosazoval, že Milada Horáková dostane milost v podobě doživotí místo trestu smrti, při jeho vlivu by ho to moc nestálo. Ale toto  pro něj nebylo důležité. Je otázka, nakolik stál o výrazně brutální kolektivizaci, stejně jako o budování rozsáhlé armády, jak požadoval Sovětský svaz. To byly věci, které mu nevyhovovaly, nezapadaly do jeho koncepce a zároveň omezovaly jeho reálné pravomoci. Nemusel být velký zastánce československé suverenity, aby mu vadily zásahy, kvůli kterým musel měnit své plány. 

Zaměříme-li se na vnitrostranickou úroveň, na vysoko postavené komunisty, tak tam se snažil mnohé represivní zásahy v rámci svých možností blokovat. Je doložitelné, že několik lidí zachránil, ať už ministra vnitra Václava Noska nebo Jaromíra Dolanského. Ti byli opakovaně zmiňováni ve vyšetřování StB. Evidentní jsou i jeho tahy, kdy se snažil alespoň částečně zachránit Vladimíra Clementise, nebo alespoň mírnit jeho ponížení. Avšak když zjistil, že zájem na jeho zatčení je silnější, upustil od toho. Konečně nechci rozebírat, nakolik byli Gottwald a Slánský přátelé a nakolik ho Gottwald takzvaně zradil. To není podstatné. Ale Gottwald rozhodně netoužil po tom, aby byl Slánský zatčen. Už jen z praktického hlediska, protože to narušilo vnitřní mechanismy, kdy on sám měl se Slánským rozdělenou práci. Slánsky byl spolu s Marií Švermovou hlavní organizátor, který budoval stranu jako masovou organizaci, která je mocensky naprosto zásadní. Se Slánským Gottwald mohl a pravděpodobně měl neshody, snad by i rád omezil jeho po dlouhou dobu velký vliv, úplně zničit ho ale už jen z pragmatických důvodů nechtěl. 

Gottwald rozhodně nechtěl velké procesy s komunisty. To není nic, co by z něj činilo v uvozovkách lidumila, ale tyto procesy pro něj představovaly praktický problém. Je doložený moment, kdy se po sesazení Slánského objevil v rukách StB dopis Velkému metaři (nabídka Slánskému na zprostředkování útěku do zahraničí pozn. redaktora) a Stalin najednou tlačil na Gottwalda, aby Slánský byl zatčen, byť mu nesdělil proč. Gottwald váhal, ale pak se dozvěděl o dopisu. Největší problém neměl s obsahem, ale s tím, že Stalin o dopisu věděl dříve než on a nebyl respektován mocenský řetězec. Druhým momentem je samotný proces se Slánským. Jednou z věcí, která ho doslova vytočila, byly zmínky o Ludvíku Svobodovi. Křičel na ministra bezpečnosti Karola Bacílka, že to je nepřijatelné, protože on o tom nic nevěděl a neschválil to. V publikovaném protokolu z procesu pak nejsou o Svobodovi již žádné zmínky. 

Máme tendenci Gottwalda v tomto období vnímat jako zlomeného člověka, kterému se rozpadají ideály, ale toto ukazuje, že nadále uvažoval v logice fungování moci a očekával zachovávání systémové hierarchie. Nesnášel, když ho někdo obcházel. Věděl, jak fungují pravidla hry, pohyboval se v tom prostředí koneckonců desítky let. Pokud se bavíme o tom, nakolik byl překvapen, ano, asi jej překvapovaly některé kroky. Ale existoval modus operandi, který měl Gottwald zvnitřněný, podobně jako další kominternovská elita, Maurice Thorez, Palmiro Togliatti a další. Šlo o specifickou zkušenost lidí, kteří se objevili ve dvacátých letech a slyšet o nich bylo až do let padesátých a šedesátých, kdy zemřeli, nebo byli odsunuti do ústraní.    

Posuňme se ke Gottwaldově osobnosti. Zaujalo mě Vaše tvrzení, které jste prezentoval v jednom rozhovoru, že mnoho lidí má pocit, že Gottwalda pomyslně „velice dobře zná“. Někteří si jej pojí – Vašimi slovy – s „mladým nadšeným soudruhem“, jiní s „venerickým alkoholikem žijícím ve strachu na Hradě“, další jej vnímají jako „masového vraha“. Jak Gottwalda pod těmito, řekněme, zjednodušujícími charakteristikami vnímáte vy, coby historik, který se jeho životní trajektorií dlouhodobě zabývá? 

Bavíme se o Gottwaldovi, ale platí to obecně. Máme dvě apriorní očekávání. První je to, že existuje nějaká sjednocující linka, kdy má člověk nějaký charakter a ten je stejný, když mu je dvacet i padesát. To je problém. Lidé se mění, vyvíjí, jsou v různých situacích. Takže jedna představa hotového Gottwalda, ať už jde o zlomeného alkoholika, cynika nebo nadšeného komunisty, sice zmiňuje vše, ale zároveň nic.  

A pak je zde představa, že výsledek zpětně ovlivňuje celý příběh. To je u Gottwalda zdůrazněno ještě tím, že cely důvod sbírání pramenů k jeho mládí byl vyvolán tím, že zastával vrcholné posty. Každý, kdo na něj vzpomínal, ať už šlo o různé jeho životní fáze, zpětně Gottwaldovi připisoval přirozené vůdcovské kvality. Takže se nikdy nedozvíme reálný obraz. A pak zde stojí další tendence, kdy se po nekritických oslavách začal Gottwald naopak shazovat. Čím špinavější historka o Gottwaldovi se v devadesátých letech objevila, tím byla přijímána lépe. Týkalo se to třeba jeho narození, že k němu nedošlo v domě, ale někde v poli nebo ve stodole, že ho otec odvezl spolu s matkou na trakaři jejím rodičům a podobně.  

Je otázka, zda pod všemi těmito nánosy dokážeme rekonstruovat člověka, když je problém s jeho vlastními dokumenty. Existuje jen pár dopisů, které psal z vojny a jsou autentické. Máme dochované některé rozhovory s ním, ale nejednou z druhého, třetího přepisu. Gottwald ve vzpomínkách ostatních působí téměř jako pomyslná strana před stranou, jako někdo, kdo jednal vždy správně. To vše doplněno o pár veselých historek. To je dost málo. 

Není žádným projevem nekritických sympatií přiznat, že Gottwald byl z pohledu svých cílů jako politik poměrně úspěšný. V čem spočívaly jeho silné stránky? 

Důležité je to, co bereme jako kritérium Gottwaldova úspěchu. Pokud vezmeme jako cíl uskutečnit socialismus nebo komunismus, někdo namítne, že tu skutečný socialismus, neřkuli komunismus nikdy nebyl. Část lidí naopak řekne, že tu komunismus byl, ale byla to strašlivá tragédie. Pak je taky možnost omezit poměřování Gottwaldova úspěchu na jeho osobní kariéru, jeho vlastní politický, kulturní, sociální kapitál, na to, jak se vypracoval.  

Byl nemanželské dítě z jihomoravského regionu, kde toto bylo bráno jako velké stigma. Rodilo se zde nejméně nemanželských dětí. A umíraly ještě častěji než děti manželské. Gottwald začal skutečně s málem, měl ale evidentně jisté schopnosti. Byl chytrý, měl nad poměry dobré výsledky ve škole, a to i v době, kdy se v Herolticích staral o hospodářská zvířata a mladší sourozence. Prezidenti Masaryk a Beneš byli také z chudých poměrů, jejich cesta vzhůru vedla skrze vzdělání. Gottwalda v dalším studiu nikdo nepodporoval, kariéru udělal v rámci KSČ. 

Díky čemu se Gottwald prosadil v komunistickém hnutí dvacátých let minulého století? 

Nesmíme mít představu, že po svém založení v roce 1921 byla strana nějak precizně funkční. Šlo o skupiny nadšenců zastřešených základní strukturou v ústředí v Praze, ale jednotlivé organizace dole v regionech často tvořilo pět, šest nadšených lidí, amatérů. V tomto prostředí se Gottwald etabloval. Navíc odjel na Slovensko, kde byla organizovanost a spolková činnost ještě menší než v českých zemích. Začínal v podstatě v ničem. Proto je poněkud komické si myslet, že Gottwald vstoupil do KSČ s vidinou velké kariéry.  

Jak se v KSČ vypracoval? Jistě byl inteligentní, měl ochotu se učit, měl píli i zájem číst Marxe a Lenina, což v dělnickém prostředí nebylo pravidlem. Pak to byla reprezentativnost. V KSČ byla spousta intelektuálů, kteří měli správné schopnosti pro výkon funkcí a znali teorii, ale nešlo o dělníky, chyběl jim proletářský étos, což bylo tehdy důležité. Tato požadovaná kritéria – kombinace kapacity a původu – strašně omezovala potenciální výběr lidí. Navíc Gottwald působil v té době na Slovensku a ve vedení KSČ byl potřeba reprezentant Slovenska, ideálně dělník. 

Gottwald také dokázal působit jako mediátor různých skupin. I ve vzpomínkách nekomunistických politiků na období po roce 1945 zůstává jako někdo, kdo vlastně nebyl tak úplně špatný, někdo, s kým se dalo dohodnout. Ano, je zde i obviňování, že Gottwald je podvedl, protože mu věřili a spoléhali na to, že bude stát proti hlavním komunistickým ideologům, jako byl Kopecký nebo Zápotocký.  

Podobně Gottwald jednal ve dvacátých letech. Mohl se opřít o slovenské komunisty a zároveň byl velice aktivní v okruhu studentské radikální levice. Je zajímavé, že právě Gottwald představoval jednu z mála osobnostních spojnic mezi těmito skupinami, mezi periferií a intelektuály. Měl schopnost spojovat proudy, které zdánlivě nic nespojovalo a dívaly se na sebe s nedůvěrou.     

Dá se tedy říci, že Gottwaldův vzestup byl více než projevem mimořádně dynamické doby plné zvratů, hlavně odrazem jeho schopností?  

Dynamická doba byla určitě faktor. Pak je zde ale druhá rovina. Kritici KSČ poukazují na to, že Gottwald v čele institucí je projevem jejich úpadku za komunistické diktatury, ne projevem jeho schopností. Proti tomu stavím otázku, zda není naopak těžší prosadit se v dynamických dobách? Pravdou zůstává, že Gottwaldovu pozici chtěla spousta lidí. Nemyslím, že je jen souhra náhod, že to vyšlo zrovna na Gottwalda. Samozřejmě jeho schopnosti nechci zveličovat, ale vezmeme-li si KSČ ve dvacátých a třicátých letech, je to strana s desítkami tisíc členů, stovkami malých a větších funkcionářů, a je to Gottwald, kdo se prosadí na nejvyšší post. To samé platí i pro celou politickou scénu po roce 1945. Jde o souběh doby i toho, že komunisté zrušili některá pravidla, která předtím platila. To je také důležité zmínit, ale je to jen jedna část. I když nesouhlasíme s hodnotami, které Gottwald reprezentuje, upírat mu schopnosti je spíš na škodu věci. Je paradoxní říkat, že komunisté byli všemocní, všichni se jich báli a zároveň byli strašně hloupí. V tom je jasný rozpor.      

Vaším cílem bylo zkoumat Gottwaldovu životní trajektorii komplexně, dívat se na Gottwalda jako člověka, nikoliv pouze komunistického politika. Sám jste se dříve nechal slyšet, že byl postavou výjimečnou, a to v dobrém i špatném. Částečně jste již odpověděl, ale lze vyzdvihnout hlavní zdroj jeho výjimečnosti? 

Pořád se musím vracet k jeho inteligenci a komunikačním, mediátorským schopnostem. To byl pro mě překvapivý faktor. Neříkám to s obdivem, ale chceme-li to zúžit, jeho výjimečnost spočívala v tom, že z tak mála, z minima, se dostal tak vysoko. Potom zde také byla jeho zahraniční aktivita, především v Komunistické internacionále. Obstát v tomto prostředí vyžadovalo kvality, ale i nekvality různého charakteru. Aspekt Kominterny mě na Gottwaldovi vždy velmi zajímal, byť se prakticky nedá rekonstruovat bez přístupu k sovětským archiváliím. Gottwald zde operoval na scéně, kterou můžeme mylně vnímat buďto jako nějakou démonickou sílu, nebo až komickou záležitost, a právě on by mohl být určitým klíčem, jak tomu více porozumět. Neexistoval žádný jiný komunistický funkcionář z Československa, který by byl v Kominterně tak dlouhodobě aktivní, snad jen Eugen Fried nebo Bohumír Šmeral. Ale Gottwald ze svojí činnosti a kontaktů zde jistě vytěžil nejvíce.