ROZHOVOR | Jsme stále "bratia"? Odborník pro EZ popsal, proč ani politici nedokáží rozkmotřit Čechy a Slováky

V současnosti je docela běžné, že Slováci odcházejí do Česka, ale ve vašem spolku jsou Češi, kteří se naopak usadili na Slovensku. Jaké jsou jejich příběhy a jak se české komunitě na Slovensku daří uchovávat svoji kulturu a identitu?

Hned na úvod musím zklamat vaše představy. Za prvé náš spolek není zdaleka jediný, podobných je na Slovensku několik, a kromě nich existují ještě další krajanská sdružení, takže pohled některého z krajanů je vždy jen subjektivní a pokud někdo tvrdí, že zastupuje všechny české krajany na Slovenku, je to podvodník, protože takový mandát mu zkrátka nikdo nemohl dát. 

Za druhé, v našich spolcích nejsou pouze Češi, kteří se na Slovensku – jak říkáte – usadili. Jsou tu i krajané, kteří se už na Slovensku narodili, zejména v meziválečném období, do českých rodin, neboť jak je známo po vzniku ČSR přicházeli pomoci rozvoji Slovenska tisíce českých odborníků nejen ze zemí Koruny české, ale například i z Vídně nebo později se přemístili z Podkarpatské Rusi. Dále jsou to děti ze smíšených rodin, které se na Slovensku narodily, ale přesto si udržují stále silnou vazbu na rodiště svých rodičů. 

A v neposlední řadě jsou našimi členy i Slovenky a Slováci, jak my říkáme – naši sympatizanti. Takže většina našich spolků neeviduje, k jaké národnosti se kdo hlásí nebo jaké má občanství. Pro vaši informaci, v posledním sčítání lidu se na Slovensku k české národnosti přihlásilo necelých třicet tisíc obyvatel, ale kolik z nich má české občanství nebo jsou tu jen krátkodobě, to nikdo neví. 

Navíc jsou poměrně rozptýleni po celém území Slovenska, takže na rozdíl od jiných národnostních menšin nevytvářejí ucelenou komunitu na konkrétním území. Přitom podle reálných odhadů se v našich krajanských sdruženích pohybuje jen okolo půl tisíce osob. Osud každé z nich je jedinečný na to, abych vám předestřel nějaký unifikovaný příběh, na jaký se ptáte. 

A k poslední části vaší otázky, krajanské spolky vznikly krátce po rozdělení federace hlavně z důvodu, že lidé se potřebovali vzájemně poradit, jak řešit vzniklé problémy, o nichž se do té doby nikdo nestaral. Postupem času si je většinou každý sám nějak vyřešil a spolky se začaly stále více orientovat na společenské a kulturní aktivity jako jsou přednášky, besedy, výstavy, koncerty a podobně s cílem udržovat si vztah k rodnému jazyku, v rámci možností propagovat českou kulturu a tradice. 

Jak jste vnímali rozpad Československa a jeho dopad na česko-slovenské vztahy v souvislosti s obdobím ovlivněným diskursem slovenského nacionalismu v 90. letech? Ovlivnilo to vnímaní Čechů žijících na Slovensku?

Asi je zbytečné připomínat, že absolutní většina Čechů na Slovensku byla proti rozdělení. Alespoň doposud jsem nepotkal nikoho, kdo by z toho byl nadšen, pokud později nepodlehl politické propagandě, že díky rozdělení jsou naše vztahy lepší než kdykoli předtím. I to si dnes myslí stále méně a méně lidí. 

Samotný Nový rok 1993 byl víceméně jen emociálním zklamáním, až postupně krajané zjistili, že ujištění politiků o tom, že občanů se rozdělení nijak nedotkne, platilo jen pro Čechy v Čechách a Slováky na Slovensku, nikoli pro ty, kdo byli ať už rodinně, pracovně nebo jinak propojeni v obou zemích. Právě ti najednou začali zjišťovat, co všechno přes nové hranice zkrátka nefunguje – pojistky, spoření, důchody, zdravotní péče pro rodinné příslušníky ze druhé země a tak dále. Na to všechno nikdo nemyslel a řešilo se to postupně a hodně dlouho. V podstatě se dá říct, že hlavní část problémů se dořešila až v rámci přístupové unifikace pravidel před vstupem obou zemí do EU v roce 2004. 

A k tomu „diskursu“. Tehdy mezi námi žili i lidé, kteří si přímo nebo z vyprávění rodičů pamatovali „vyhánění“ Čechů v roce 1938–1939, tak co myslíte, že prožívali? Ale řeknu vám to osobně: v každém národě se najde blbec. I mně překvapilo, když se mí kolegové a přátelé najednou začali rozdělovat na ty, kdo se ke mně choval jako předtím, a na ty, kdo se najednou začal jízlivě ptát: „A ty si ještě tu?“ Ale nač se vracet do minulosti. Myslíte, že od té doby je už různá více či méně zjevná xenofobie minulostí? Mám pocit, že si jen občas měníme terče.

Je tradicí, že nově zvoleni premiéři a prezidenti na Slovensku směřují v rámci své první zahraniční cesty právě do Česka, a to samé platí i opačně. Jsou právě tito zdánlivě „nenápadná“ gesta důvodem, proč i po více než 30 letech vztahy Slováků a Čechů zůstávají na nadstandardní úrovni? 

Takzvané „nadstandardní“ vztahy jsme vždy přijímali s úsměvem, protože realita tomu zpravidla neodpovídala. Vztahy většiny Čechů a Slováků zůstávají – bez ohledu na politiky, kteří jsou právě u koryta – výjimečně dobré díky společné historii, blízké kultuře a tradicím. Je to něco, co nám tady zanechali naši rodiče a prarodiče, a většina populace na obou březích Moravy si toho váží a nechce se toho vzdát. A to neovlivní ani to, zda si ministři dají pohár valtického nebo topoľčianského. Mimochodem, nedávno jsem cosi četl v českých médiích o nadstandardních vztazích s Polskem a na Slovensku s Maďarskem. Nedevalvují sami politici tuto frázi?

Vztahy mezi Českem a Slovenskem se minulý rok staly předmětům diskuse, když česká strana odložila mezivládní konzultace kvůli nesouhlasu s kroky slovenské vlády v oblasti zahraniční politiky, zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Mají právě tyto politické rozdíly potenciál způsobit „zrezivění“ vzájemných vztahů mezi Českem a Slovenskem?

Myslím, že jsem na to právě odpověděl.

Nedávná zahraniční cesta slovenského premiéra Roberta Fica do Moskvy sklidila kritiku i ze strany českého ministra zahraničí. Jak vnímáte současné zahraničně-politické směřování Slovenska?

Ještě jednou připomenu, že mohu uvést pouze vlastní názor, nikoli za celou českou komunitu. Myslím, že zakladatelé našeho spolku byli velice prozíraví, když do stanov uvedli, že jde o apolitický spolek. Už tehdy byly názory v mnohém vyhroceny, protože mezi nimi byli sympatizanti křesťanských demokratů, ale i například ODS, kteří si donekonečna vyčítali „Kdo za to může!“ (za rozpad republiky, pozn. red.). 

V neposlední řadě mezi námi byli i takzvané staré struktury, dále zelení, socdemáci a další. Takže v té vyhrocené situaci by asi žádný spolek tehdy vzniknout nemohl. Jsme však demokraté, a proto respektujeme, koho si Slováci nebo Češi a Moravané vyberou ve svých volbách, protože jsme si vědomi, že při našem počtu to ovlivnit nedokážeme. 

Takže nepochybuji, že někdo z našich řad určitě chodí na současná protivládní shromáždění, ale i že jsou mezi námi i podporovatelé této vlády, ale je to jejich osobní věc. Úlohou krajanského spolku není obohatit politické spektrum o další partaj, ale vytvářet vhodné podmínky pro rozvoj krajanské činnosti za každých podmínek a za jakékoli vlády, ať se nám líbí či nikoli. 

Jaké jsou podle vás vyhlídky česko-slovenských vztahů do budoucna?

Řečeno slovy klasika (úryvek z písně Martina od Karla Kryla, pozn. red.): „Na politickém barometru setrvalá níže, a dokud trvá, svět se nezmění!“