ROZHOVOR | Nevidím žádný realistický scénář, v němž by Hamás souhlasil s odzbrojením. Netanjahu čelí politickému zúčtování, varuje Salem

Co podle vás současné příměří skutečně znamená – začátek nové politické fáze, nebo jen taktickou pauzu? Vidíte u obou stran známky ochoty změnit strategii, nebo spíše snahu získat čas a přeskupit síly?

Upřímně řečeno, nejsem příliš optimistický. První fáze dohody – propuštění rukojmích a vězňů, příměří, izraelské stažení do poloviny pásma Gazy – může skutečně proběhnout. Je zřejmé, že Netanjahu chce získat rukojmí zpět, Trump potřebuje vyhlásit vítězství, a dohoda tak představuje významný politický úspěch, který uzavírá určitou etapu války.

Ale dál už jsem velmi skeptický. Nevidím žádný realistický scénář, v němž by Hamás souhlasil s odzbrojením. To je mimořádně nepravděpodobné. Uvidíme, zda nás v tomto ohledu překvapí. Stejně tak nevěřím, že by Netanjahu měl zájem vpustit do Gazy mezinárodní síly, které by omezily svobodu izraelských operací. A už vůbec si nemyslím, že má chuť zahajovat politický proces, který by mohl vést k tlaku na jednání o Západním břehu a k normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií – to by si vyžádalo další ústupky, na které není připraven.

Netanjahu podle mého názoru uvažuje velmi krátkodobě. Čelí hrozícímu politickému zúčtování v příštích volbách, nejpozději v listopadu, a snaží se udržet svou současnou koalici. Očekávám tedy, že první fáze bude fungovat – rukojmí budou propuštěni, příměří bude dodrženo –, ale ve druhé fázi se proces zadrhne. Skutečný pokrok směrem k odzbrojení nenastane. Izrael může tvrdit, že nedostal zpět všechny ostatky svých lidí, a tím oddálit další kroky.

Nevěřím, že by se brzy podařilo nasadit mezinárodní stabilizační síly. Izrael je podle mě spokojen s pokračováním konfliktu nízké intenzity v Gaze – nemusí činit žádné zásadní ústupky, a totéž platí i pro Hamás. Ten propustí rukojmí, a tím sníží vojenský tlak, aniž by musel zásadně měnit svou pozici.

To je ta pesimistická varianta. Ta optimističtější – a ne zcela vyloučená – závisí na Donaldu Trumpovi. Pokud dokáže udržet vysoký tlak, může se podařit přejít do druhé fáze: přimět Hamas, aby alespoň částečně odzbrojil, a Izrael, aby akceptoval mezinárodní stabilizační síly. Klíčové je, zda Trump projeví skutečné odhodlání věnovat se tomuto tématu. Riziko je zřejmé: že dnes v Šarm aš-Šajchu prohlásí vítězství, oznámí mír a odejde řešit jiné věci. A pak se Izrael i Hamas jednoduše vrátí ke svým starým vzorcům chování.

Hamás zůstal po roce bojů funkční, alespoň symbolicky. Jak vysvětlujete jeho schopnost udržet se jako relevantní aktér? A co to vypovídá o stavu palestinské politiky i o limitech izraelské vojenské strategie?

Palestinská politika je očividně v hluboké krizi. Palestinská samospráva a hnutí Fatah, které kdysi vsadily na mírový proces s Izraelem, dnes v Netanjahuově vládě nemají žádného skutečného partnera. Tato izraelská vláda neusiluje o řešení ve formě dvou států, nemá zájem o mírový proces a nechce silnou palestinskou samosprávu. Naopak – dlouhodobě podporovala rozdělení palestinské politiky, mimo jiné i tím, že nepřímo posilovala Hamás.

V důsledku absence politické cesty se ozbrojený odpor, jaký představuje Hamás, začíná jevit jako jediná strategie, která Palestincům přináší nějaké výsledky – i když těmi výsledky je dnes především katastrofa a devastace. To jen potvrzuje hlubokou dysfunkčnost palestinské politiky: z velké části vnucenou a systematicky podkopávanou Izraelem, ale zároveň udržovanou vnitřní stagnací, korupcí a neschopností současného vedení. Mahmúd Abbás je starý, politicky vyčerpaný a jeho autorita je minimální. Chybí jakýkoli skutečný vnitřní proces, který by Palestincům umožnil svou politiku obnovit a sjednotit.

V této situaci se tak zdá, že Hamás z izraelské strategie jednostranného vojenského přístupu těží – odpovídá na ni stejným způsobem: dalšími zbraněmi a pokračováním ozbrojeného odporu.

Do jaké míry se Izrael ocitl v pasti vlastní doktríny – schopný ničit, ale neschopný nahradit? Může po tomto příměří vůbec dosáhnout cíle „zničení Hamásu“, aniž by riskoval další politické a morální oslabení?

Je Izrael uvězněn ve vlastní doktríně? Myslím, že mnoho Izraelců by na tuto otázku odpovědělo kladně. Pro Benjamina Netanjahua je však hlavním cílem udržet se u moci. Obává se, že pokud by válka skutečně skončila, musel by čelit zúčtování – odpovědnosti za události 7. října a za všechno, co po nich následovalo. Zdá se tedy, že potřebuje pokračovat ve válce, aby si zachoval svou pozici.

Ministři Smotrich a Ben Gvir se přitom o samotnou válku nezajímají. Jejich cílem je anexe Západního břehu. Nechtějí uznat žádnou palestinskou samosprávu, nikomu nevěří – a především chtějí tu zemi. Pro různé frakce uvnitř izraelské vlády tato takzvaná strategie může dávat smysl, ale pro Izrael jako celek podle mnoha Izraelců nefunguje.

Tato válka už mohla být dávno u konce. Rukojmí mohli být pravděpodobně propuštěni už před rokem a půl. Místo toho se konflikt protahuje – do značné míry kvůli politickým zájmům Netanjahua, Smotrycha a Ben Gvira – a vše nasvědčuje tomu, že jen tak neskončí. Rukojmí se sice pravděpodobně vrátí, ale válka bude pokračovat, možná s nižší intenzitou, ovšem bez skutečného řešení.

Jak současné příměří proměňuje regionální dynamiku – zejména vztahy mezi Izraelem, Egyptem, Katarem a Íránem? Posiluje tyto státy jako zprostředkovatele stability, nebo spíš jako garanty trvalého napětí a status quo?

Návrat rukojmích bezpochyby snižuje intenzitu konfliktu v Gaze, což je pozitivní zpráva především pro Egypt a Jordánsko – země, které jsou situaci nejblíže. Katar i Egypt mohou oprávněně tvrdit, že sehrály klíčovou a konstruktivní roli jako hlavní zprostředkovatelé. Spojené státy jejich úsilí oceňují, zejména v kontextu vztahů s Íránem.

Pokud by příměří vydrželo – a zejména pokud by se celý plán rozvíjel příznivě, včetně nasazení mezinárodní stabilizační síly v Gaze, rekonstrukce území a obnovení mírového procesu s Palestinci –, mohlo by to otevřít cestu k normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. Takový vývoj by, pokud by se skutečně naplnil, vedl k výrazné izolaci Íránu. Ten by už jen obtížně mohl tvrdit, že prostřednictvím Hútíjů, Hizballáhu či Hamásu „brání Palestince“, pokud by Palestinci sami dosahovali pokroku politickou cestou.

Naopak, pokud půjde pouze o dohodu o rukojmích a válka bude pokračovat, Írán, Hizballáh i Hútíové si zachovají možnost tvrdit, že stojí „na správné straně historie“, že chrání Palestince a čelí izraelské agresi.

Nemyslím si, že současný vývoj bude mít dramatický dopad na celkové napětí v regionu nebo na potenciál budoucích izraelských útoků. To bude záviset především na tom, jaké kroky podnikne Írán ve vztahu ke svému jadernému programu. Izrael i Spojené státy situaci pečlivě sledují a Izrael dal jasně najevo, že je připraven znovu zasáhnout, pokud by Írán podnikl kroky směrem k jadernému zbrojení. Celkově tedy zůstává situace mimořádně napjatá a křehká.

Příměří bylo dosaženo především pod přímým tlakem Spojených států a osobně prezidenta Donalda Trumpa. Co to vypovídá o aktuální americké strategii na Blízkém východě? Jde o návrat k otevřenému, silově-transakčnímu přístupu, nebo o snahu definovat nový rámec amerického vlivu po letech váhavé politiky a diplomatického ústupu?

Spojené státy nesou zásadní podíl na současné situaci. Po desetiletí poskytovaly Izraeli rozsáhlou finanční, vojenskou i diplomatickou podporu, chránily ho v Radě bezpečnosti OSN a systematicky bránily jakýmkoli mezinárodním právním krokům vůči němu. Tato ochrana Izrael nejen povzbudila, ale i prakticky umožnila pokračovat v politice nelegálního osidlování na Západním břehu, čímž byla fakticky pohřbena možnost dvoustátního řešení. Izrael se tak ocitl v pozici, kdy o něm ani nemusí jednat – a to především díky americké podpoře.

Trump sice po útocích na Katar zasáhl, aby válku zastavil, ale v jistém smyslu to přišlo příliš pozdě a v příliš omezené podobě. Základní linie americké politiky zůstává silně proizraelská, což jen posiluje nejradikálnější síly v izraelské politice a zároveň oslabuje ty umírněné.

Navíc je zahraniční politika Donalda Trumpa značně nevyrovnaná. Je nestabilní, do značné míry závislá na jeho momentálních dojmech a osobních rozhodnutích. Viděli jsme to i v jeho přístupu k Izraeli a Gaze – několikrát během krátké doby zásadně změnil postoj, takže nikdo nemůže mít jistotu, zda skutečně setrvá u svého nejnovějšího plánu.

Jeho záměry na Blízkém východě však samy o sobě nejsou špatné. Trump usiluje o normalizaci vztahů mezi Izraelem a arabskými státy, zejména se Saúdskou Arábií, což by nutně vyžadovalo otevření cesty k palestinskému státu – a to by byl pozitivní krok. Chce rovněž dosáhnout dohody s Íránem, která by řešila jadernou otázku a přinesla alespoň částečnou normalizaci vztahů. To by mohlo být velmi přínosné, pokud by Írán změnil přístup ke svému jadernému programu i k milicím, které v regionu podporuje.

Trump tedy ve své podstatě chce dosáhnout věcí, které by mohly vést k pozitivním výsledkům. Problémem je jeho způsob řízení zahraniční politiky – chaotický, nepředvídatelný a bez záruky konzistence, což zpochybňuje, zda tyto cíle dokáže skutečně naplnit.

Jaké strukturální změny může toto příměří vyvolat – v regionální rovnováze sil, v postoji arabských států k Izraeli a v samotném pojetí palestinské otázky v mezinárodní politice?

Dlouhodobé dopady na region budou záviset na tom, který ze dvou scénářů se naplní.

Prvním, pesimističtějším – a zřejmě realističtějším – scénářem je, že dojde k propuštění rukojmích i palestinských vězňů, ale tím celý proces v podstatě skončí. Gaza zůstane bez skutečné vlády a jednání o její budoucnosti se potáhnou celé měsíce. Izrael bude tvrdit, že Hamás nebyl odzbrojen, a proto musí zůstat vojensky přítomen, což povede k prodlužování současného stavu. Skutečná změna by mohla nastat pouze tehdy, pokud by Netanjahuova vláda byla v roce 2026 nahrazena jiným kabinetem s premiérem, který by se odhodlal k jiné strategii – ale to je v tuto chvíli zcela nejisté.

Druhým, optimistickým scénářem je, že se podaří uskutečnit všechny pozitivní kroky: stabilizovat situaci v Gaze, obnovit mírový proces, zapojit Saúdskou Arábii a posílit regionální spolupráci. To by přineslo úlevu Egyptu i Jordánsku, otevřelo Palestincům cestu k reálné správě vlastního území a zároveň by to vyvinulo tlak na Írán, aby začal skutečně vyjednávat – protože by přišel o možnost využívat „palestinskou kartu“ tak, jako dosud.

To jsou dnes dvě hlavní varianty vývoje. Která z nich převáží, závisí především na politické vůli – v Izraeli, ve Spojených státech i v arabských státech.