ROZHOVOR | Před 20 lety Češi odhlasovali vstup do EU. Byla tehdy přístavem, který neměl stinné stránky, poukazuje politoložka Pitrová

Hlasování o vstupu České republiky do EU bylo vůbec prvním celoplošným referendem na našem území od vzniku republiky v roce 1918. Z toho lze mimo jiné vyčíst to, že klíčové politické síly v devadesátých letech a na počátku let nultých chovaly k plebiscitům obecně velmi rezervovaný postoj. Na jeho konání v otázce přístupu do EU přesto panovala shoda napříč politickým spektrem. V čem spatřujete hlavní důvody?  

Rezervovaný postoj je myslím na místě. Jsme republika postavená na principu zastupitelské demokracie. Referenda by měla být vyhrazena na skutečně mimořádné události. Nechci, aby to vyznělo jako výraz nedůvěry vůči spoluobčanům, ale musíme si uvědomit, že posoudit důsledky vstupu do EU je poměrně kvalifikované rozhodnutí. Teoreticky to znamená minimálně přečíst v dané době platné primární právo, což jsou stovky článků. Můžeme namítnout, že je možná nečetli ani naši zákonodárci. V každém případě znalosti unijních reálií zvyšují odolnost vůči manipulacím typu „renegociujeme podmínky vstupu“, „uděláme referendum o Euru“ a podobně. A tyto manipulace se samozřejmě postupně vynořily a většina veřejnosti si s těmito neférovými sliby neumí poradit. Pro mě bylo rozhodnutí uspořádat referendum o vstupu spíše symbolický moment. Impuls k obratu myšlení a k přijetí západních hodnot. Upozornění, kam jsme po revoluci došli a kam chceme patřit.  

Výsledek, tedy souhlas s přistoupením, nebyl ve své době brán jako překvapivý. Podle některých dobových komentářů dokonce otázka nezněla, zda bude výsledkem ano, či ne, ale v jaké míře ano převáží. Domníváte se, že se v tomto směru konalo referendum v příhodnou dobu, kdy EU nebyla v očích tuzemské veřejnosti vnímána jako zdroj potenciálních problémů, jak tomu bylo během následujících krizí, ať už dluhové či migrační?  

Bezesporu ano. EU byla tehdy v uvozovkách přístavem, který neměl stinné stránky. O migrační krizi jsme netušili, dluhové potíže Řecka nás teprve čekaly. Všechny země uvnitř EU sdílely stejné vize, tedy „zlaté časy“. Tu dobu, kdy budeme hlasovat, jsme si ale nevybrali. Byla nám dána jako důsledek poměrně dlouhého čekání na vstup. Připomeňme si, že jsme asociační dohodu podepsali už v roce 1991. Rozhodně bychom rádi vstoupili, a tudíž i hlasovali, daleko dříve. Mezi tehdejší patnáctkou se musel dojednat kompromis, koho pustíme do EU, musely se najít prostředky na rozšíření o tolik zemí a přijmout dohoda o institucionálním nastavení. A to trvalo.  

S ohledem na následující vývoj se 77,33 % pro vstup může jevit jako zřetelný souhlas. Přesto byl nižší než v řadě okolních zemí, které do EU vstupovaly souběžně s Českou republikou. Například na Slovensku dopadlo referendum daleko jednoznačněji, pro vstup se vyslovilo 92,5 % voličů, kteří se k hlasování dostavili. Čemu přičítat takový rozdíl mezi dvěma státy bývalé federace?   

Velmi zajímavá otázka, ale upřímně nevím, jak to vysvětlit. Výjimka potvrzující pravidlo? Na pomyslné pro západní ose se Slovensko pohybuje velmi nestandardně. Je to země jak říkáte s bývalou vysokou podporou členství, člen eurozóny a Schengenu. Přitom dle Eurobarometru v roce 2021 považovalo členství v EU za dobrou věc jen 39 % Slováků. Byl to v rámci EU nejhorší výsledek. A to bylo před válkou na Ukrajině. Co teprve dnešní nestabilita Slovenska, které je masivně postiženo mnohými proruskými narativy.      

Nakolik určují byla pro výsledek skutečnost, že vstup nakonec podpořily všechny parlamentní strany s výjimkou komunistů, včetně do značné míry euroskeptické ODS? 

Pro ODS byla podpora vstupu veliký oříšek. A problém pro ni ani nyní nezmizel. Byl to Václav Klaus, kdo podal v roce 1996 oficiální žádost o členství v EU a kdo současně blokoval Lisabonskou smlouvu v roce 2009 do posledního momentu, navíc poměrně trapným způsobem. Vzpomeňme si na jeho žádost o výjimku z charty, která by byla zcela legitimní, pokud by ji nepodal příliš pozdě. Domnívám se, že postoj všech politických stran odrážel fakt, že pro zemi našeho geopolitického postavení a ekonomické provázanosti nebyla a není alternativa k členství v EU. Otázka „euroskepticsmu“ v České republice by se tak dle mého názoru neměla vést v rétorice zda Czexit, ale spíše o tom co akceptovat, a o čem a s kým a jak v EU vyjednávat.   

Zatímco o výsledku se příliš nepochybovalo, neznámou byla účast. Pro platnost referenda nebyla stanovena žádná hranice. Odráželo to obavy, že se nepodaří k urnám dostat dostatečný počet voličů, přestože šlo o otázku zcela zásadního významu? Jak v tomto směru hodnotit účast 55,2 %, která byla třetí nejnižší z deseti referend v zemích, které do EU vstoupily v roce 2004? 

Referendum nemá u nás tradici, a mimo to, když se podíváme obecně na volební účast v naší zemi, myslím, že to odpovídá naší přirozené povaze. Ve volbách do poslanecké sněmovny v červnu roku 2002 byla účast 58 %, do Senátu v roce 2004 jen 29 % v prvním kole, v historicky prvních evropských volbách 2004 opět jen 29 %. Skutečně si myslíme, že EU zajímá naše voliče více než řízení státu? Možná zvítězil při vyhlášení referenda pragmatismus, o kterém hovoříte. Pro mě osobně je ale tento výsledek dobrý. Ostatně jsou země, které v souvislosti s EU referenda tradičně nepoužívají a myslíme si, že jsou nedemokratické?  

Jak s odstupem dvaceti let hodnotíte vyváženost a argumentaci státní kampaň, která referendu předcházela? Ve své době se stávala i terčem kritiky. Byla sice prezentována jako informační a osvětová, nicméně analýzy a průzkumy veřejného mínění, které si nechávalo zpracovávat ministerstvo zahraničních věcí a coby její organizátor jim následně přizpůsobovalo obsah, spíše ukazují, že se jednalo o kampaň přesvědčovací. Souhlasila byste s takovým hodnocením? 

Obávám se, že stát nikdy nemůže prohlásit, že vede přesvědčovací kampaň. Vždy se musí minimálně pokusit o kampaň informační. Jak jsem ale již naznačila výše, podle mě jde o agendu velice odbornou a vždy, když ji chceme diskutovat nevhodně ji zploštíme na triviality typu volné cestování. Ne, že bych podceňovala význam vnitřního trhu, ale v EU jde daleko o víc. Jde o hodnoty, nastavení pravidel a míru ochrany jednotlivých skupin. Myslím, že to pěkné výdobytky našeho členství jsou vidět například při ochraně spotřebitele. Ale bohužel rychle zapomínáme a nepřipouštíme si, že to co si běžně užíváme, jsme nevymysleli my, ale jde o důsledek implementace evropských pravidel.  

Osobně věřím v sílu příběhů v reklamě a PR a uměla bych si představit také převedení judikátů jako benefitů členství. Judikáty jsou vlastně příběhy, které se mohou stát jakémukoliv občanovi či firmě. Momenty, kdy se jejich práv paradoxně nezastal jejich národní stát, ale právě nadřazená entita, kterou byla EU. Třeba se toho někdy někdo v kampani chopí.     

Průzkum, který v květnu provedl institut Europeum ve spolupráci s agenturou STEM, naznačil, že v případě referenda o vystoupení z EU by pro setrvání nyní hlasovalo 63 % oprávněných voličů. Postavíme-li toto číslo vedle výsledků referenda z roku 2003, odpovídá podle Vás skutečné míře propadu podpory členství v Unii za uplynulé dvě desetiletí, nebo jde o aktuální údaj, který je velmi fluidní?    

Nevím, zda se dá srovnávat podpora organizace v klidných časech a dnes, kdy je EU pod tlakem událostí a řada z nás je bombardována dezinformacemi každý den. A mnohé se týkají zahraniční politiky a právě EU. V roce 2003 jsme nebyli terčem ruských trollích farem, naše babičky nebyly zahlceny takovým objemem řetězových mailů a sociální sítě neútočily denně na naše city. Způsob komunikace se zásadně změnil, a já se proto tohoto srovnání bojím. V každém případě se musíme unijní agendu naučit komunikovat, protože zanedlouho se Česká republika stane čistým plátcem do rozpočtu. Jednoduchá linka - jsme tam, protože čerpáme - přestane platit, a navíc v náročném prostředí dnešní mediální masáže. Převést výhody členství na peníze bylo velmi jednoduché, současně ale velmi krátkozraké. Snad se dnes význam členství v EU a NATO podaří ocenit právě díky válce (na Ukrajině, pozn. redaktora), kterou rozpoutalo Rusko. Doufám, že oceníme, že jsme členové organizací, kde se férově hlasuje, a kde řešení silou neexistuje.