ROZHOVOR | Šikana poškozuje psychické zdraví dítěte. Hrozí sebepoškozování nebo deprese, varuje psychoterapeutka

S čím se nejčastěji u dětí setkáváte? Především pro prvňáčky asi není jednoduchý přechod na místo, kde se od nich už čeká nějaká dávka zodpovědnosti.

Vím, že se ptáte na školu, ale nejzávažnější problémy, s kterými děti přicházejí, mají kořeny v rodině. Věk v tomto ohledu nehraje roli.

Je podle Vás pro děti či studenty složitější přechod z mateřské školy na základní, nebo až poté ten ze základní na střední školu?

Je to velmi individuální, to nelze zobecnit. Pro prvňáčky je těžké zvyknout si na nový režim spojený s nároky. Středoškoláci si zvykají na nový formát studia zahrnující odborné předměty a vyšší míru odpovědnosti. Studium na gymnáziu může být dost podobné tomu, co žáci znají ze základních škol, rozdíl je v nárocích. Velký stres mohou prožívat středoškoláci, kteří začnou bydlet na internátě a zcela tak změní prostředí, na které jsou zvyklí.

Co byste doporučila studentům, kteří se stanou obětí šikany, ať už fyzické či psychické?

Oboje může mít zásadní negativní dopady. Je důležité, aby se oběť měla na koho obrátit, aby byla vyslyšena. Dobrou cestou může být určitě kontaktování linky pomoci. Konzultace jsou zdarma. Pomohou dítěti zorientovat se v situaci a zvolit adekvátní řešení.

Co byste doporučila rodičům ve chvíli, kdy se dozví o tom, že je jejich dítě šikanované?

Dost možná totéž. Nejtěžší je sdělení vlastních dětí nezveličovat ani nezlehčovat. Každý případ šikany si žádá individuální přístup k řešení. Pokud máte důvěru k třídnímu učiteli či učitelce dítěte, spolupráce s ním může zásadně pomoci.

Co když ze strany rodičů cítí dítě ignoraci, ať už z jakéhokoli důvodu? Zkrátka že jeho problém „není důležitý“.

Pak zůstává na svůj problém samo, ztrácí s rodiči kontakt a oni s ním. V krajních případech může upadat do depresí, které mohou vyústit v sebepoškozování, nebo se mohou začít objevovat různé formy úzkosti. Hodně se taková situace podepisuje na sebedůvěře dítěte, protože jak ji má rozvíjet, když mu nevěří ani jeho nejbližší.

Jak pomáhá psychoterapeut šikanovanému dítěti?

Dětem především naslouchám. Společně se snažíme v situaci zorientovat. Už to vede k určitému zklidnění. Vhodné řešení vždy hledáme s ohledem na konkrétní situaci.

Cítíte v poslední době zhoršení situace? Po covidu, v souvislosti s nejistou situací ohledně financí a podobně…

Ano, i tyto problémy na děti dopadají, vzbuzují v nich obavy. Po covidu byl pro mnohé děti problémem opětovný nástup do školy. Odvykly sociálnímu kontaktu i školnímu ruchu, zvykly si na jiný režim. Je potřeba si uvědomit, že pro dítě jsou dva roky dlouhá doba, v poměru k tomu, co má v životě za sebou.

Dnešní situace je složitá a mnoho rodičů je zřejmě více ve stresu než jindy. Dítě by to ale odnášet nemělo. Co byste rodičům doporučila v tomto případě, kdy nedokážou rozdělit problémy své a svých dětí?

Nejdůležitější je mít sebereflexi. Vůbec si uvědomit, že nějaký problém mám a že jsem to já, kdo něco nezvládá. V takovém případě je naprosto namístě vyhledat odbornou podporu. Nejde o selhání - naopak. Strkat hlavu do písku je problém. Představa, že problém sám „vyšumí“, je naivní. Maximálně se přesune do jiné roviny, ale to je vše.

Poslední dobou se čím dál častěji hovoří o ADHD u dětí i dospělých. Mohla byste mi nějak stručně popsat, jak se tato porucha projevuje, jak se dá léčit, a jestli ji člověk může získat až v dospělém věku?

Tuto diagnózu může určit pouze psychiatr. Pokud máte pocit, že se vás týká, neváhejte jej navštívit. Možnosti řešení existují, nemusí to být zas tak komplikované. Osobně se ale setkávám s tím, že roztěkanost a podrážděnost dospělých může mít i spoustu dalších důvodů, příčinou nemusí vždy být ADHD. Právě proto je potřeba důsledná diferenciální diagnostika.