ROZHOVOR | Sociolog o úspěchu AfD: Je děsivé si jen připustit, že by se z okrajové strany vygenerovala jasně totalitní a fašistická strana

Co se podle vás obecně změnilo v německé společnosti? Stranu AfD volilo vysoké procento voličů a jde o překvapivou podporu krajní pravice, která má v německé historii velice temný podtext.

Německo, míněno Spolková republika Německo, se v celé poválečné historii chovalo jako ryze demokratický stát, cítící silnou zodpovědnost a odpovídající pokoru za devastaci Evropy a utrpení Druhé světové války. Obdivuhodně rychle se vyrovnalo s integrací s NDR a s obrovským humanistickým étosem na svém území přivítalo statisíce uprchlíků z válčících či zbídačených zemí. 

Především obě tyto události však nelítostně postupně odkryly svoji „odvrácenou tvář“ – ve stále přetrvávajících ekonomických a kulturních rozdílech obou zemí a především pak, v nesmírných obtížích integrace migrantů ve vysoce demokratické zemi životních příležitostí postavených na osobním odhodlání k tvrdé práci, kulturní přizpůsobivosti a respektu k právnímu systému hostitelské země. 

 Právě tato obtížně řešitelná situace, současně sužující i jiné, nejen evropské země, přináší části osobně frustrované společnosti zpochybňování politiky establishmentu, hledání viníků a nalézání zástupných problémů. Těch se v očekávání příležitosti získání politického vlivu a uchopení moci nejen v Německu zmocňují hlasatelé rychlých a rasantních řešení a zásadních změn ve fungování společnosti. Obdobně, jak se postupně zmocňovaly frustrovaných mas lidí v Německu síly nacismu a fašismu v poválečných dvacátých a třicátých letech.

Alternativa pro Německo se zformovala v roce 2013 v rámci dobově silně vyhrocených diskuzí týkajících se odmítání snahy o záchranu zadlužených zemí Evropské unie jako bylo v té době především Řecko. Odmítá myšlenku organizační, ekonomické a politické jednoty Evropy a stále silněji akcentuje xenofobní rétoriku zejména vůči migrantům. Na rozdíl od nacistů navíc inklinují k totalitním autoritářských metodám Putinovského Ruska.

Alternativa pro Německo získala popularitu především díky svým negativním postojům vůči migraci. Požaduje uzavření hranic Evropské unie a důslednou kontrolu, striktní deportace neúspěšných žadatelů o azyl a plnou integraci až asimilaci přijatých cizinců. Na evropské úrovni sdílí politickou skupinu s francouzskou krajně pravicovou Národní frontou či rakouskými krajně pravicovými Svobodnými. 

V současnosti stojí velmi blízko praktikám vlády Donalda Trumpa a mají přímou a otevřenou podporu viceprezidenta Vanceho. Tedy signály, na které je nutno ze strany demokratické Evropy bezodkladně reagovat. Především jednotným důsledným sebevědomím postojem, Ten zřejmě bude v USA respektován pouze jasně znějícím hlasem zdravě sebevědomého evropského lídra.

V podstatě neexistuje šance, že někdo s AfD bude vládnout, přesto jde o jasný signál budoucího směřování Německa, pokud se něco nezmění. Myslíte, že AfD může mít do budoucna podobnou podporu jako Hitlerova NSDAP?

Je přímo děsivé, byť jen připustit, že z poměrně okrajové strany, přinejmenším z pohledu ostatních evropských států, by se vygenerovala jasně totalitní, národovecká, antidemokratická, fašistické strana. Voličský potenciál AfD zahrnuje zhruba 20 % populace, obecně i v jiných zemích, zahrnuje především skupiny vinící ze své osobní frustrace populisty implantovaného nepřítele, na kterého je třeba zaměřit svůj hněv. Zde jsou to migranti, evropské regulace, společná měna, multikulturní koexistence. 

NSDAP v počátcích přitahovala zejména válkou zdecimovanou nekvalifikovanou pracovní sílu a až v období ekonomického rozvoje a zejména počátečních válečných úspěchů fascinoval Hitler a jeho strana i střední vrstvy a podnikatele větřící ve válečné expanzi karierní příležitost či osobní prospěch. Současní neofašisté jsou v jiné společenské konstelaci, musíme však připustit, že jejich koketování se vzdálenými totalitními velmocemi může jejich pozici nebezpečně posílit.

Německo usiluje o odpuštění už od konce druhé světové války. Měli bychom mu ale odpustit, když si značná část populace volí politiky popírající holocaust a podporující SS?

Demokratické Německo se celou svoji 80letou poválečnou historií dokázalo poměrně rychle překlenout poválečnou bídu v rychlý ekonomický růst, kterému šel ruku v ruce i proces upevňování demokratických, a navíc antimilitaristických principů fungování společnosti. V mnoha ohledech vykazovalo silné upřímně míněné znaky zahanbení nad hrůzami, které nejen evropským národům způsobilo a odpovídající pokoru zajišťující životaschopnost tohoto étosu po celá dlouhá desetiletí.

Spolková republika Německo za cenu vlastních ekonomických obětí zvládla i sjednocení s totalitou zasaženou NDR a v dobré víře vyšla vstříc masivní vlně migrantů z chudobou či válkou rozvrácených zemí. Právě posledně jmenovaná skutečnost se však postupně obrací ve vnitřní i vnější kritiku, když nejen pro Německo, ale i zbytek západní Evropy emigranti představují zejména kulturní, ale i v poslední době i bezpečnostním probléme či dokonce hrozbou. 

To je jako závažná situace umocňováno právě ochotou a schopností neonacistů zneužít teto nesporně vážné téma k získávání podpory hodnotově rozkolísaných voličů. Nejen v tomto ohledu Německo je a bude vystaveno tvrdé zkoušce odolnosti občanů vůči krajním vábničkám populistických manipulátorů. Ostatně jde o téma, které je žel bohu velmi aktuální i v naší zemi. 

Je podle vás správné, že se tradiční německé strany rozhodly vybudovat „firewall“ proti spolupráci s AfD? Není to přesně to, co jí pomohlo? Tedy možnost vést kampaň o vlastním utlačování a podobně. 

Obecně platí, že jakékoli ústupky či nedůsledné postoje vůči totalitním či dokonce neonacistickým praktikám se středně a dlouhodobě trestá oslabením demokratických principů fungování společnosti. Jsou však specifické situace, kdy kupříkladu hlasování o zpřísnění postojů k migrantům právě v Německu umožní i díky hlasům AfD krok k efektivnějšímu řešení této vysoce naléhavé problematiky. Co této straně ovšem může pomoci, je možná vysoce účelová protievropská podpora ze strany Trumpa, Vanceho či samozvaného idola prostoduchých mas Elona Muska.

Téma německých voleb má obrovské přesahy snad úplně všude, ten nejzásadnější se ale týká Trumpovy administrativy. Pomohl podle vás tlak od Trumpa, Muska a Vanceho, aby AfD zažila takovýto úspěch?

Významnou roli v generování pozice německých neonacistů bude nesporně hrát průběh a výsledky „her“ týkajících se možností a mezí „řešení“ agresivní válečné agrese Ruska na Ukrajině. Pokud se podaří Trumpovi a jeho týmu vytvořit dojem skvělého vyjednavače, stratéga a mírotvorce, pak AfD svým kreditem již neskrývanými sympatiemi s fašistickým Ruskem posílí. Zejména mezi přesvědčenými vyznavači této politické orientace. Další příznivce snad přímo nad rámec současného stavu asi nezíská; věřme, že demokratické jádro německé společnosti a stále vnímaný pocit lídra Evropy je toho garantem.

Jak si vykládat slova Vance o evropských lídrech, kteří nenaslouchají voličům? Není to náhodou jeho šéf, kdo teď přivolává na Američany ekonomickou, bezpečnostní, a dokonce i humanitární krizi?

Vanceho „prezentace“ před evropskými lídry a o evropských lídrech je výrazem politické kultury, na které nejen nejsme zvyklí, ale nejsme (nebyli jsme?) na ni prostě vůbec připraveni. Čelný představitel země, kolébky demokracie, dlouhodobý spojenec a podporovatel Evropy, nás školí o demokracii, které je v daném okamžiku právě v USA pošlapávána! Je to názor, zastrašování či projev okouzlení nově získané osobní moci bez odpovídající odpovědnosti? To jistě lépe ukáže čas. Jedno bychom si však měli vzít k srdci: Pohrdání evropskými vůdci by mělo bezodkladně iniciovat delegování skutečně důvěryhodného, smělého a na případný střet s odlišnou kulturou jednání připraveného, evropského lídra.

Potřebovala by podle vás Evropa jednoho silného lídra podobného formátu (silově, ne ideologicky) jako je Trump? Je možné, aby se na tomto Evropa národů shodla?

Ve světle dynamiky vztahů Evropy a USA se domnívám, že toto téma se postupně stane pro existenci evropské integrace tématem klíčovým. Žijeme ve světě, kde v čele velkých států a národnostních celků zaujímají stále pevnější pozici „silní lídři“. Platí to nejen o autoritářských či vyloženě nedemokratických diktátorských režimech jako je Rusko, Severní Korea či Čína, ale jsme aktuálně konfrontováni i s explozí moci a silového vlivu totalitních praktik v „kolébce demokracie“, Spojených státech amerických. 

Zde jsme, nedostatečně připraveni, svědky zneužití dosud plně funkčního prezidentského systému, kdy nedávno zvolený prezident Donald Trump za podpory své Republikánské strany dominující v obou komorách Kongresu neváhá atakovat dosud nedotknutelné postavení soudní moci. 

Americký prezident Trump již několikrát ukázal, že ideály demokracie mu nejsou vlastní. Na její podstatu zaútočil, zejména když odmítnul uznat výsledky voleb z roku 2020. Obava je tak na začátku jeho druhého mandátu na místě. Pohrdá osvědčenou zásadou, že „velikost demokracie v Americe nespočívá v tom, že je osvícenější než kterýkoli jiný národ, nýbrž ve schopnosti napravovat své chyby“. 

Donald Trump se navíc domnívá, že soudy by neměly omezovat výkon jeho moci, kdy již některá jejich rozhodnutí nerespektoval. Tím ohrožuje samotné fungování americké demokracie a princip právního státu. Dlouhodobě vychvalované a respektované ústavní kontroly v zemi selhávají. 

To jsou nesmírně důležité a nepřehlédnutelné signály, na které musí sebezáchovně Evropa jako celek reagovat. Ukazuje se, že i pohrdání viceprezidenta Vance „evropskými vůdci“ by mělo vést ke generování silného evropského lídra, který by byl rovnocenný partnerem při jednáních nejen s americkým prezidentem. 

Zde se nabízí dosud spíše opomíjená problematika smyslu a významu vrcholných orgánů Evropské unie: Evropské komise a Evropské rady. Prvně jmenovaná je svým praktickým zaměřením koncipován jako výkonný orgán Evropské unie, který iniciuje legislativu a má chránit zájmy EU a jejích občanů v otázkách, které nelze účinněji řešit na vnitrostátní úrovni, a to na základě konzultací s odborníky a veřejností. Jako taková svojí povahou nemá dostatek možností a respektu jednat v zásadních geopolitických otázkách. 

Evropská rada oproti tomu určuje hlavní politické směřování a priority unie. Jejími členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí EU, předseda Evropské rady a předseda Evropské komise. Právě na této platformě je možno hledat a nalézat jednotného silného lídra schopného rovnocenně jednat kupříkladu se „silovým“ Donaldem Trumpem. 

K tomu je však nezbytně zapotřebí, aby šlo o představitele ekonomicky a politicky silné země, jejíhož představitele by všechny členské země respektovali jako silného vůdce prosazující silnou a konkurenceschopnou Evropu. Výsledky voleb v Německu, nestabilní politická situace ve Francii, spíše lhostejné postoje Španělska a zejména dezintegrační postoje některých východoevropských zemí, však pro tento rázný krok aktuálně nedávají příliš silnou šanci.