ROZHOVOR | Trauma z jomkipurské války dopadá na Izrael i po 50 letech, říká odborník

V jomkipurské válce čelil Izrael značné, až šestinásobné přesile syrských a egyptských vojsk, které navíc disponovaly na svou dobu moderní sovětskou výzbrojí. Izraelské ztráty přesáhly 2 500 vojáků, byly mnohem větší než v předchozí šestidenní válce. Někteří historici uvádějí, že situace vedla tehdejší premiérku Goldu Meirovou k úvahám o nasazení jaderných zbraní. Nakolik to skutečně hrozilo?

Odborná literatura, která tvrdí, že Golda Meirová uvažovala o nasazení jaderných zbraní, není podpořena důkazy. Část odborníků naznačuje, že došlo k jistým krokům přípravy k použití jaderných zbraní v úvodních fázích války, jelikož krize a hrozba, které Izrael čelil, byla veliká. Mělo jít o obranné a bezpečnostní opatření, nicméně neexistuje jasný důkaz. Naopak víme, že Golda Meirová odmítla Moše Dajana (ministra obrany, pozn. redaktora), který se ji podle jednoho z  výkladů snažil přimět k tomu, aby Izrael alespoň demonstroval své potenciální schopnosti coby prostředek odstrašení. Nesouhlasila, byla zcela proti něčemu takovému. 

Je třeba mít také na paměti, že arabské země, například Egypt pod Anvarem as Sádátem, dobře věděly, jakým arzenálem Izrael disponuje. A izraelští politici si uvědomovali, že pokud by učinili něco neuváženého, mohlo by to mít na Izrael zničující dopad, cena by byla příliš vysoká. Pokud jde o otázku jaderných zbraní, odborná literatura podle mě dobře ukazuje například to, že Izrael se nepokusil v tomto směru vyslat jakýkoliv signál Spojeným státům v rámci nátlaku, aby dosáhl dodávek amerických zbraní. Takže se domnívám, že bezprostřední riziko nasazení jaderných zbraní zde nebylo.  

Když jste zmínil Spojené státy, zasahování vnějších velmocí je pro blízkovýchodní konflikt typické. Jomkipurská válka proběhla na vrcholu détente, neboli uvolnění studenoválečného napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Jak se toto projevilo na průběhu a výsledku války?

Domnívám se, že studená válka měla význam, ale místní faktory byly zřejmě důležitější. Podívejme se na Sádátův Egypt. Jednoznačně se snažil o opětovný zisk Sinaje, bylo zde ponížení z toho, co se stalo v roce 1967. Sádát se obrátil na Izrael, chtěl jednat o vrácení Sinaje, ale izraelská vláda to nebrala vážně, nezabývala se tím. Zdá se, že Sádát nakonec neměl jinou možnost než zahájit překvapivý úder a nasadit vojenskou sílu. A pochopitelně i syrské zapojení bylo motivováno Golanskými výšinami, které země ztratila v šestidenní válce. Takže si myslím, že studenoválečný faktor byl sice důležitý, ale v jomkipurské válce samotné šlo především o prestiž a ponížení z šestidenní války z roku 1967, alespoň na straně arabských zemí. A co se týká Izraele a vlády Goldy Meirové, šlo o území, která Izrael dříve obsadil a Meirová se obávala, že jejich navrácení by mohlo zemi ohrozit. To vše byly lokální faktory. 

Je ale potřeba také zmínit, že Egypt se v době jomkipurské války vymaňoval ze sovětského orbitu a stále více se orientoval na Spojené státy, usiloval o jejich vstup coby mírového zprostředkovatele. Ve chvíli, kdy Izrael otočil průběh bojů a egyptská armáda se ocitla v pasti, ale Američanům rozhodně nevadilo, že izraelské jednotky pokračují v boji. To znamená, že Spojené státy měly páky na obou stranách. Je důležité nezapomínat, že jomkipurská válka nebyla důsledkem toho, co se dělo na globální scéně, přestože obě supervelmoci se v ní angažovaly. Na druhou stranu, Sovětský svaz neměl v této době s Izraelem ani diplomatické styky, takže Izrael bral na sovětské reakce mnohem menší ohled než bere dnes na reakce Ruska. 

Navíc i během détente bylo napětí mezi Sověty a Američany extrémně silné. Byla zde jaderná pohotovost, Spojené státy uvedly své jaderné síly do módu DEFCON 3, aby Sovětskému svazu demonstrovaly, že nebudou tolerovat zapojení sovětských vojsk či mírových sborů. To vše je součást problému, ale místní faktory i tak považuji za nejdůležitější.

Souhlasíte s názorem, že právě vyčerpání z jomkipurské války, která si vyžádala enormní zdroje, otevřela cestu k hledání urovnání dlouhodobého nepřátelství mezi Izraelem a Egyptem, které vyvrcholilo v září 1978 dohodami z Camp Davidu?

Ano. Cena, kterou zaplatil Izrael, byla tak vysoká, že jeho obyvatelstvo bylo svolné k jednání, pokud se rýsovala alespoň nějaká šance na průlom. Myslím, že bolest z jomkipurské války a cena za předchozí války měly nepochybně vliv. Takže jomkipurská válka skutečně vydláždila cestu k návratu Sinaje a mírovým dohodám s Egyptem o pět let později. Navíc Egypt získal zpět, řekněme, určitou důstojnost, přestože Izrael měl nakonec ve válce navrch. Usnadnilo to vyjednávání a Egypt s Izraelem uzavřely historický mír.

Můžeme se setkat s názorem, že z hlediska současných problémů v regionu byla nejdůležitějším vojenským arabsko-izraelským střetem šestidenní válka. Nezastiňuje podle Vás tento konflikt z roku 1967 význam jomkipurské války pro další vývoj na Blízkém východě?

Mám za to, že v Izraeli je o jomkipurské válce slyšet stále více. Nejsem si jistý, zda v samotném Izraeli platí to, že šestidenní válka zastiňuje válku jomkipurskou. V určitý moment to tak být mohlo, ale domnívám se, že se to mění. Navíc máme kulaté výročí, což přitahuje pozornost veřejnosti. Ano, důsledky šestidenní války, především izraelská okupace Západního břehu Jordánu, vytvářejí nepochybně velký problém, který Izrael společně s Palestinci musí vyřešit. Navíc Netanjahuova vláda nyní mluví o anexi Západního břehu, což bylo ještě před několika lety nemyslitelné. To je pochopitelně odkaz šestidenní války, ale na druhou stranu jomkipurská válka, jak jsem už řekl, přinesla například dohody z Camp Davidu.

Pak je zde také trauma, šok z nečekaného napadení, které vedou mnohé Izraelce k úvahám, zda neexistuje riziko jeho opakování. I dnes, padesát let poté, se hodně mluví o tom, zda je zde hrozba „druhé jomkipurské katastrofy“, dalšího nečekaného napadení. Diskutuje se o tom, že vláda Goldy Meirová měla k dispozici varování před útokem, nebrala ale zpravodajské informace vážně, nehodnotila je správně, podceňovala signály. To vše přináší otázku, zda k něčemu takovému nemůže dojít znovu. Proto si myslím, že alespoň ve veřejné debatě a mysli Izraelců je jomkipurská válka silně přítomná, přinejmenším stejně jako šestidenní válka.

To mě přivádí k poslední otázce. Jak je tedy jomkipurská válka vnímána v dnešní izraelské společnosti? Jaké převládají výklady a co se nejvíce připomíná, řekněme, v rámci kolektivní paměti?

Především levice činí paralely s tím, k čemu došlo před padesáti lety. Argumentuje, že Golda Meirová byla arogantní, tvrdohlavá, že existovala šance na mír s Araby, přinejmenším s Egyptem, ale pro Meirovou bylo důležitější podržet si obsazená území, že se dalo všemu předejít, pokud by nebyla tak krátkozraká; že Izrael byl „opilý mocí“, svým velkým vítězstvím v šestidenní válce, a tak ve své aroganci neviděl, co se na něj řítí. A tento výklad tvrdí, že to se opakuje dnes, že vláda Benjamina Netanjahua je arogantní, extrémní, že by neměla podepisovat dohodu o normalizaci vztahů se Saúdskou Arábii při ignorování Palestinců, protože se to Izraeli v budoucnu vrátí. To je pohled levice, který je ale nepochybně přítomný.

Další výklad tvrdí, že vnitřní rozvrat, který Netanjahuova vláda působí, může také zcela zásadně poškodit izraelskou bezpečnost, protože vede k nejednotě, malé soudržnosti, oslabuje ochotu vojenských rezervistů nastoupit do služby a že ve chvíli, kdy Netanjahu likviduje demokracii, slábne ochota obětovat se za Izrael. A to podle uvedeného výkladu může zemi poškodit, oslabit ji, pokud by došlo například na válku s Íránem či Hizballáhem. Zaznívají tak varování před možnou válkou na více frontách, obavy, že Izrael není připraven , že vnitřní polarizace může narušit schopnost země bojovat a že jej může potkat podobné překvapení jako v roce 1973. V tom se opět projevuje určité trauma, stín jomkipurské války.