ROZHOVOR | V pasti středních příjmů. Česko vyčerpalo potenciál dosavadního růstového modelu, upozorňuje Šitera

Nedávno jste publikoval text, v němž jste konstatoval, že Česká republika vyšla z koronavirové pandemie a následné energetické krize jako poražená ekonomika. Argumentujete mimo jiné údaji Eurostatu, podle kterých se tuzemsko propadlo ve statistice HDP na obyvatele z více než 93 % průměru Evropské unie v předcovidovém roce 2019 na necelých 91 % v roce loňském. Část postsocialistických zemí, ať už Polsko, Maďarsko, Slovinsko, ale také Rumunsko či Bulharsko, naopak v pověstném „dohánění Západu“ pokračuje. V čem podle Vás tví příčiny? 

Neexistuje jednolitý postsocialistický model ekonomické transformace, v jehož rámci tyto ekonomiky můžeme izolovaně srovnávat. Pokud budeme nicméně chtít mluvit o podobnostech, tak hospodářský model Česka stojí nejblíže Polsku, Maďarsku nebo Slovensku. Později tento model úspěšně převzalo Rumunsko. Tento model v jádru zhruba stojí na zpracovatelském, exportně orientovaném průmyslu a velkých bankách v zahraničním vlastnictví. Jeho základy jsou relativně spolehlivá infrastruktura, investičně přátelský stát, levná a kvalifikovaná pracovní síla nebo technologicky adaptivní, i když ne inovativní subdodavatelská firemní struktura pro nadnárodní koncerny.

Proč tedy nedávné krize zasáhly české hospodářství citelněji než jiné středo a východoevropské unijní země?

Jedna příčina českých problémů je strukturálně svázána s výše uvedeným modelem. Jde o takzvanou past středních příjmů, tedy zaseknutí se ve středové pozici mezi méně a více bohatými nebo rozvinutými ekonomikami. Česko v rámci zmíněného modelu vyčerpalo všechen růstový potenciál, proto do této pasti v evropské dělbě práce spadlo. Pro další posun bychom museli být již nejen technologicky adaptivní, ale inovativní sami o sobě, dále bychom museli začít dbát více na kvalifikovanost pracovní síly namísto její nízké ceny, nebo začít soustředěně budovat infrastrukturu a sítě pro získání zmíněné inovativnosti v digitálních a čistých technologiích. Náraz Česka do této pasti byl o to větší, protože se děje v době současných krizí. Naopak okolní ekonomiky, například nyní mediálně rezonující Polsko, ještě mají v různé míře prostor se v tomto modelu pohybovat, proto pro ně měly mimo jiné současné krize zatím menší dopad.

Další příčinou je absence promyšlené průmyslové nebo hospodářské strategie, která by si těchto strukturálních hrozeb byla vědoma a dlouhodobě je řešila. S tím je spojená také ochota budovat kapacity veřejných institucí, aby byly tuto hospodářskou strategii schopné soustředěně koordinovat. Takovou koordinaci nelze omezit na partnerství vlády s domácími firmami, ale aby opravdu fungovala, musí být ukotvena hlouběji ve společnosti skrz odbory, kraje, univerzity, nevládní organizace a další aktéry. Jak už jsem zmínil, podobná strategie by měla transparentně a soustředěně mobilizovat investice do školství a vědy a výzkumu, stejně jako stimulovat s tím propojený rozvoj domácích, soukromých i státem vlastněných firem.

Zmínil jste, že mediálně aktuálně hodně rezonuje polský úspěch, který stojí v jistém kontrastu s tuzemskou stagnací. Co za tím podle Vás stojí?

Je důvod, proč je Polsko nyní tak mediálně přitažlivým příkladem úspěchu. Na rozdíl od Česka totiž v polské ekonomické debatě dlouhodobě riziko pasti středních příjmů rezonovalo, přičemž právě státem usměrňovaná hospodářská strategie zde byla brána vážně jako jedno z jejích řešení. Například pro současného polského premiéra Mateusze Morawieckého to dosud bylo ústřední téma, jakkoli rétorika se i v jeho případě často liší od konkrétní praxe.

Jsou podle Vás důvody, proč se Česko s následky covidu a následného prudkého zdražení energií – po únoru 2022 navíc akcelerovaného ruským útokem na Ukrajinu – potýká z hospodářského hlediska hůře než některé srovnatelné ekonomiky, provázané? Nebo každá ze zmíněných krizí odhalila jiné ekonomické slabiny naší země?

Obě krize měly sice jiný charakter, ale provázaně odhalily strukturální slabiny českého exportního modelu. Koronavirová krize ukázala nevyrovnanou závislost našeho modelu na globální poptávce a stabilitě dodavatelských řetězců. Energetická krize ukázala jeho nevyrovnanou závislost na cenové konkurenceschopnosti, zde tedy závislost na nízkých cenách energií. Tato nevyrovnanost je navíc často zprostředkovaná. Odvíjí se totiž od stejné nevyváženosti exportního modelu Německa, jemuž je česká ekonomika subdodavatelsky de facto podřízená. Okolní středoevropské ekonomiky jsou na tom více či méně stejně a jde o dlouhodobý problém.

Sehrály větší roli i bezprostřední důvody?

Bezprostřední důvody v tomto krizovém úseku let 2020 a 2023 hledejme více doma. Hlavním slabinou naší ekonomiky je nyní špatné ekonomické vládnutí, respektive buď nekoncepční, nebo tržně ortodoxní protikrizové reakce obou vlád. Babišova vláda – nebo spíše neformální koalice ANO a ODS – zrušením superhrubé mzdy zvolila snížení příjmových daní jako svoji hlavní protikrizovou reakci. Fialova vláda pak volí jako protikrizovou politiku tupé škrty veřejných rozpočtů. Navrch koronavirové a energetické krize, které zůstaly bez strukturálního řešení, tak obě vlády přivodily české ekonomice de facto další dvě krize. Snížení daní nejprve destabilizovalo veřejné rozpočty, tupé škrty nyní brzdí hospodářské oživení a ohrožují dlouhodobé investice pro modernizaci české ekonomiky.

Pokud zároveň podkopáváte státní finance a škrtáte růst, pak riziko v české případě zatím nepravděpodobné dluhové krize neřešíte, ale zvyšujete. Výsledkem je, že Česko se podle Eurostatu momentálně proškrtalo z vládního dluhu na úrovni 37.7 % na HDP v mimořádném roce 2020 k 44.5 % v prvním čtvrtletí 2023. Naopak Polsko v průběhu krize bez škrtacích opatření vyrostlo z dluhu na úrovni 57.1 % na HDP v mimořádném roce 2020 k 48.1 % v prvním čtvrtletí 2023. Česká reakce na krizi bohužel demonstruje, že nám namísto promyšlené hospodářské strategie vládne jen líná tržní ortodoxie.

Ve zmíněném článku jste také připomněl, že politická reprezentace v postsocialistických zemích si po roce 1989 stanovila víceméně stejný cíl, a to dosažení západoevropské ekonomické úrovně a srovnatelného společenského blahobytu. Osobně si myslím, že sen o západní životní úrovni, třebaže ta je v dnešní době patrně obtížně zobecnitelná, zůstává minimálně v myslích nezanedbatelného množství obyvatel Česka poměrně zakořeněn. Domníváte se, že pandemie a energetická krize obnažily, nakolik tato vize naráží na praktické překážky, ať už ty domácího i širšího, řekněme evropského, ne-li globálního charakteru?

Takový cíl není samozřejmě vlastní jen postsocialistickým elitám. Podobné cíle si v různé podobě dávaly různé režimy ve střední a východní Evropě nejméně od pozdní industrializace ve druhé polovině devatenáctého století. Nakonec sociologické a historické studie ukazují, že uvažování pozdně socialistických elit – podnikových manažerů, úředních technokratů a různých expertů – se od těch postsocialistický výrazně nelišilo. Byli to ostatně stejní lidé. Toto postsocialistické „dohánění Západu“ bylo však nově přislíbeno v podmínkách rozjíždějící se tržní globalizace a vstupu do tržních struktur Evropské unie. Tyto podmínky jsme ve srovnání s předchozími koly evropské integrace nebo s ohledem na naši transformaci bez větších výhrad přijali. S nadsázkou se v odborné literatuře mluví o jakousi hyperintegraci naší části Evropy do těchto struktur.

Mohl byste to více přiblížit laické veřejnosti?

Důsledkem této hyperintegrace jsou překážky. První překážkou, která se v Česku diskutuje již kvůli důsledkům globální hospodářské krize na přelomu nultých a desátých let, je nadměrný odliv zisků do zahraničí. Tyto zisky chybí v ekonomice pro její další rozvoj, ať už ve formě soukromých reinvestic, nebo ve formě zdaněných investic vyhrazených na veřejné investice. Na tomto odlivu se přitom podílí nejen zahraniční koncerny, ale i domácí velkopodnikatelé, protože jejich majetkové struktury jsou často umístěny mimo Česko, například v Lucembursku, Nizozemsku nebo na Kypru.

Druhá překážka je strukturálně vlastní Evropské unii a souvisí s výše zmíněnou pastí středních příjmů. To takzvané „dohánění Západu“ totiž ideově pohání i agenda EU, která svým ekonomickým perifériím slibuje dohnání ekonomických center. Toho by ve zkratce měly dosáhnout úzkým propojením s těmito centry a strukturální adaptací na globální hospodářskou soutěž a evropské tržní struktury. Bohužel podobné dohnání se historicky povedlo pouze Irsku, a to jen proto, že se stalo daňovým rájem pro americké technologické koncerny působící na jednotném trhu EU. Žádná jiná periferní země na jihu nebo východě Evropy zatím tuto past středních příjmů a přechod z klubu méně bohatých do klubu nejbohatších a nejrozvinutějších ekonomik EU v rámci svého členství nikdy nezvládla.

Třetí velmi známou překážkou, kterou naplno obnažily krize počátku dvacátých let, je naše pevné svázání s Německem. Česko bylo podřízeně integrováno do širšího exportního regionu obtočeného kolem Německa. Ten může na západě vybíhat do Beneluxu a na východě právě do střední a východní Evropy. Náš hospodářský osud je tak daleko více než jinde pevně svázán s rozhodnutími centrál koncernů a hospodářskými politikami vlád na západním cípu tohoto exportního regionu. Ještě před dekádou jsme si v době globální hospodářské krize mohli říkat, že se kvůli této závislé integraci možná k německému blahobytu nikdy nepropracujeme, ale že Německo je alespoň kamenem naší hospodářské stability. Bohužel poslední krize odhalily, že samotný německý exportní model prochází hlubokou vnitřní krizí a už není ani kamenem stability.

V minulosti jste poukázal také na to, že statisticky nikterak závratné tempo „dohánění Západu“ je ve vztahu k těm nejsilnějším západoevropským ekonomikám ve skutečnosti ještě pomalejší, protože často zmiňovaný průměr snižují problémy sužované jižní státy takzvané staré EU. Je toto hlavní důvod, který Vás vede k tomu, že představa o univerzálním západoevropském blahobytu, která v postsocialistických společnostech dlouho rezonovala, je stále větší iluzí?

Poměřování se v dohánění průměru EU je bezesporu mediálně přitažlivé, protože jednoduše sděluje, jestli Česko dostihlo tu a tu zemi, nebo jak jsme naopak byli ekonomicky předstiženi zemí jinou. S uveřejněním nových dat proto každý rok vychází plno komentářů k tomuto žebříčku. Měli bychom ho brát ale se zdravým odstupem. Zrovna tento žebříček má alespoň dva problémy.

Posun Česka v tomto žebříčku prvně nemusí jednoznačně indikovat náš čistý hospodářský úspěch, ale prostě hospodářské potíže v jiných částech Evropy. Česko z takzvaně starých členských států po svém vstupu předběhlo Řecko, Portugalsko a Španělsko. Bylo to ale prostým důsledkem ekonomických problémů jižní Evropy po takzvané dluhové krizi eurozóny. Ekonomiky Skandinávie, Beneluxu nebo německy mluvícího prostoru nám zůstávají vzdálené. Pokud bych přistoupil na toto žebříčkové poměřování se, nedokážu si představit, že by je Česko mohlo se stávajícím hospodářským modelem dohnat, už jen protože je některým z nich hospodářsky de facto podřízené.

Iluzorní je také to, že i dosažení úrovní HDP nejrozvinutějších evropských ekonomik vyřeší naše problémy. Německo, které dlouho představovalo jeden ze vzorů tohoto západoevropského blahobytu, bylo prvně vždy různorodým ekonomickým prostorem, který i v době ekonomického růstu nedokázal narovnat nerovné vztahy mezi vlastním západem a východem. Nyní německý exportní model prochází hlubokou strukturální krizí. Příkladem toho jsou například problémy automobilového průmyslu. Podobně jako Česko bude zřejmě muset transformovat vlastní hospodářský model z posledních tří až dvou dekád, který zanedbával investice do základní infrastruktury i podpory zelených nebo digitálních technologií. Německo je přitom pilířem stability evropské ekonomiky, která v těchto ukazatelích již delší dobu zaostává za srovnatelnými ekonomikami ve zbytku světa.

Jaká je téměř tři a půl dekády po pádu státně-socialistické diktatury tedy perspektiva české ekonomiky? Upozorňujete, že hospodářský vzestup po roce 1989 byl do značné míry poháněn soukromými zahraničními investicemi, které však zároveň nastavují jeho mantinely, například skrze již zmíněný odliv zisků těchto investičních subjektů zpět za české hranice. Stává se tento fenomén, který se nepochybně netýká pouze Česka, ale celého širokého regionu, jedním z hlavní problémů proměny tuzemska v tolik zmiňovanou inovativní ekonomiku s vysokou přidanou hodnotou?

Problémem našeho ekonomického modelu nejsou zahraniční investice jako takové. Problémem je naše přílišná závislost na nich v mnoha ohledech. Jedním je klíčová závislost na technologických transferech velkých zahraničních koncernů, které v Česku působí, nebo které odtud poptávají komponenty do svých finálních produktů. Takto Česko zůstává závislé na rozhodování centrál těchto koncernů, kam jeho ekonomiku de facto pustí v takzvaných hodnotových řetězcích. Díky zahraničním investicím zůstáváme technologicky adaptabilní, nikoli však inovativní sami o sobě.

Jde o další projev mantinelů výše zmíněné pasti středních příjmů. Vrací nás to zpět k akutní potřebě hospodářské strategie, s jejíž pomocí by stát a další veřejné instituce soustředě identifikovaly a jasné podporovaly domácí podmínky pro náš přesun k větší inovativnosti, a tak i větší autonomii rozhodovat o naší ekonomické budoucnosti. V tomto případě je pak kýžené lákat do Česka zahraniční investice jen selektivně, právě s ohledem na to, zda přispějí k tomuto cíli. Větší důraz by měl být ale kladen na rozvoj domácích soukromých i státních podniků, podporu výzkumu a vývoje, stejně jako na rozvoj kompetencí pracovní síly.

Úspěch takové hospodářské strategie by podmiňovalo posílení kapacit českého státu, snížení tlaku na nízké mzdy jako základ nízkonákladové konkurenceschopnosti, stejně jako vyřešení problémů s nadměrným odlivem zisků. Nemyslím si, že jinak by podobná strategie získala celospolečenskou podporu nebo že bychom měli zdroje a institucionální podporu k tomu opravdu ji uskutečnit. 

Přes všechno, co bylo řečeno si Česko vedle Slovinska vede z pohledu nominální výše HDP na obyvatele, který byl v našem rozhovoru tolik skloňován, nadále nejlépe ze všech unijních postsocialistických zemí. Domníváte se, že s ohledem na ekonomickou úroveň, respektive ekonomické problémy ostatních zemí někdejšího východního bloku v době jeho kolapsu, mělo výchozí potenciál k tomu, aby bylo s odstupem 34 let výraznějším regionálním premiantem, ať už z pohledu prostého hospodářského výkonu či společenského blahobytu?

Česko mělo jedny z nejlepších strukturální předpokladů pro hospodářskou transformaci, která by ve srovnání s dneškem z něj učinila inovativnější ekonomiku s lépe placenou pracovní silou a domácími podniky schopnými konkurovat na globální úrovni. Slovinsko tyto předpoklady mělo ještě větší, protože se díky daleko otevřenějšímu jugoslávského modelu dříve integrovalo do západoevropských trhů a jeho ekonomika více nesla rysy těch západoevropských. Rozpad Jugoslávie proto pro jeho hospodářský model znamenal menší šok než pro zbytek regionu. Vstupem do eurozóny a přijetím eura si ale tato ekonomika prošla tvrdou restrukturalizací a hospodářskými problémy. Je pro mě tedy problematické vůbec definovat, co tímto premiantstvím je a jestli přílišné soustředění se na vzájemnou soutěž o něj střední a východní Evropu jako celek místo obohacení spíše neoslabilo.

Neznamená to, že bychom se neměli od sebe učit a vyměňovat si mezi sebou příklady dobrých hospodářských politik. Měli bychom naopak hledat společná regionální řešení a modely, které by nás táhly společně nahoru. Protože máme částečně společnou ekonomickou strukturu a prošli jsem podobnou integrací do globálních a evropských tržních struktur, logicky bychom měli hledat podobná řešení společenských a ekonomických výzev, ať už jde o společensko-technologickou adaptaci na klimatickou změnu nebo digitální transformaci. Tato řešení ovlivní, zda střední a východní Evropa dokáže překonat rizika spojená s pastí středních příjmů. Ta není jen otázkou životní úrovně, ale i schopnosti autonomněji rozhodovat o vlastním ekonomickém nebo technologickém směřování. To dokážeme vzájemnou spoluprací přímo v regionu nebo na úrovni Evropské unie, nikoli vzájemnou soutěží o reálná, nebo pomyslná ekonomická prvenství.