Operace PLUTO. Jak nacistům zatopil spojenecký obří ropovod?

Druhá světová válka se dnes nejčastěji připomíná v souvislosti s plejádami nejrůznějších bitev a potyček. Těch proběhlo skutečně bezprecedentní množství a jsou výstrahou pro budoucnost lidstva. Důležitým pozadím celého konfliktu, které rozhodovalo o výsledku pravděpodobně více, než aktuální úspěchy na bojištích bylo ekonomické zázemí soupeřících mocností. Unikátní vynálezem umožňujícím šířit zdroje válčících spojenců byl plán na výstavbu speciálního ropovodu v rámci operace PLUTO.

Díky americkému angažmá v celém konfliktu se postavila na straně Hitlerových nepřátel nejsilnější ekonomika tehdejšího světa. Historici dnes soudí, že Němci a jejich spojenci právě díky ekonomické síle USA nemohli úspěšně vzdorovat nepřátelské koalici. Těžko říci, jestli by sovětští a britští vojáci odolali německému tlaku, kdyby je nepodporovaly americké peníze a zásoby.

Přesunovat strategické suroviny nebylo klíčové pouze v první části války, kdy byli Hitlerovi nepřátelé v defenzivě, ale i v rámci protiútoku, který měl za úkol osvobodit okupované evropské státy. Monumentální metodou byl záměr vybudovat obří ropovod pod mořem mezi Anglií a Francií, za účelem plynule zásobovat mechanizované pluky spojenců ropou. Název operace PLUTO je zkráceninou anglického názvu „Pipe Line Under the Water“ a není problém tento název přeložit jako „Potrubí pod vodou“. Britská přísně utajená akce s cílem vybudovat rozsáhlý ropovod byla jedním z významných předpokladů vylodění v Normandii v roce 1944.

Přestože celá akce byla velmi nákladná jak technologicky tak finančně, pro úspěšnou invazi na kontinent měla zásadní dopad. Doprava suroviny tankery byla ve válečných dobách velmi komplikovaná. Zejména německé ponorky byly postrachem jakéhokoliv spojeneckého zásobování vodními cestami na mořích a oceánech. Vymyslet, jak celý ropovod realizovat ve válečných podmínkách, byl skutečně oříšek. Původní plán spočíval v přípravě potrubí s dutou olověnou trubkou uvnitř, jejíž průměr měl být 76 milimetrů. Ovšem výroba tohoto potrubí pod názvem „HAIS“ se nakonec nerealizoval, jelikož pro válečnou ekonomiku bylo takto rozsáhlé olověné potrubí příliš drahé. Přistoupilo se tedy na alternativní konstrukční postup „HAMEL,“ který počítal s vybudováním potrubí z levnějších ocelových trubek. Technologie umožnila trubky na sebe navařovat, ale především potrubí namotávat a následně rozmotávat jako kabel cívky, což se ukázalo jako ideální při pokládání ropovodu přes mořskou úžinu mezi Anglií a Francií. Autorem celého postupu byl inženýr věnující se problematice transportu ropu zaměstnaný v anglo-íránské ropné společnosti Arthur Hartley.

Uvedeným technologickým postupem se podařilo vytvořit 83 kilometrů dlouhé potrubí, jehož výroba zabrala celé dva roky. Zásadní bylo utajení celé akce. Pokud by se o ropovodu PLUTO Němci dozvěděli, mohli dobře cíleným útokem prodloužit válku o dlouhé měsíce. Právě režim utajení výrobu potrubí zpomaloval, až se natáhla na zmíněné dva roky. Ropovod nakonec vedl dvěma trasami. Palivo čerpané z Merseyside v severozápadní Anglii putovalo po jedné trase přes ostrov Wight do Cherbourgu a po druhé z Dungeness v jihovýchodní Anglii do Buloně v severní Francii. Po spuštění ropovodu v lednu 1945 protékalo do Francie denně 305 tun paliva nezbytného pro válečné a zásobovací stroje. Na konci války se však objem vyšplhal až na 4000 tun za jediný den. Vše probíhalo celou dobu v nejpřísnějším utajení. I přečerpávací stanice měly speciální maskování v podobě stodol a běžných hospodářských stavení a právě tyto speciální maskovací stodoly se dochovaly jako jediná stále fungující památka na unikátní válečný ropovod, jelikož byl krátce po skončení války demontován a sloužil tak mnohem kratší dobu, než zabrala jeho příprava a výroba.