Komentář: Kdy už Německo přijme větší zodpovědnost za obranu a bezpečnost?

Právě probíhající třicetileté výročí pádu Berlínské zdi je pro toto téma velice příhodné. Právě s pádem zdi, která byla po desetiletí symbolem rozděleného Německa, Evropy a světa za doby studené války, by se očekávalo, že se tématika bezpečnosti vytratí. S pádem komunistických režimů napříč evropským kontinentem, především v jeho východní části, jakoby totiž v 90. letech minulého století opadly i starosti týkající se bezpečnosti a obrany národních států. Už nás přeci neměl kdo ohrožovat.

Opak je však pravdou a my ve 21. století čelíme ne jedné bezpečnostní krizi, ale hned několika. A je to právě Německo, ekonomický i politický lídr Evropské unie, od kterého se očekává větší angažovanost v oblasti zahraniční politiky a mezinárodní bezpečnosti.

Německo však jako by bylo paralyzované, jeho zahraničně-politické jednání dlouhodobě vychází z logiky vyjednávání, diplomacie a řešení sporů mírovými prostředky – nikoliv užitím vojenské síly. Toto německé zahraničně-politické paradigma se váže na jeho historii první poloviny 20. století, ve kterém bylo Německo viníkem dvou světových válek. I z tohoto důvodu se Německo od přímého zapojení do bezpečnostních operací distancuje.

Problém nastává ve chvíli, kdy současné evropské i transatlantické společenství očekává více iniciativ a angažovanosti za účelem udržení stability a bezpečnosti v různých regionech Evropy i světa. Kdo jiný by měl náš evropský blok chránit, než stát s nejsilnější ekonomikou? Kdo jiný by měl za náš region převzít onu odpovědnost? I nejvyšší představitelé Německa se na potřebě větší odpovědnosti a angažovanosti země shodují, do praxe se však tuto rétoriku snaží či snažila přivést jen malá část z nich. A tak se spolková země nadále snaží najít onu správnou definici vlastní role v transatlantické alianci.

Význam Německa ve strukturách Evropské unie, jeho exportně-orientovaná ekonomika a bohatství jsou prvky, které nahrávají tomu, aby se z Německa stala země, která už se nebude pouze podřizovat ostatním. S tím souhlasí i současná spolková ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová, možná nástupkyně kancléřky Merkelové. Ta mimo jiné zastává postoj, že by Německo nemělo čekat do doby, než ostatní začnou konat, a poté se rozhodnout, zda se ono samotné do akce zapojí či nikoliv.

I z tohoto důvodu představila ministryně v minulém měsíci iniciativu, jež měla vést k vytvoření bezpečnostní zóny v Sýrii. Svůj nápad Kramp-Karrenbauerová formulovala jen v velice vágně, a na mezinárodní úrovni se tak nesetkala s podporou. I přes neúspěch představy o bezpečnostní zóně v Sýrii lze tuto iniciativu považovat za významný krok na cestě k definování, či redefinování, německé zahraničně-bezpečnostní role ve světě.