Stačí málo a propukne válka mezi dvěma nejsilnějšími armádami NATO. Na spojenectví teď nezáleží

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v neděli otevřeně pohrozil Izraeli vojenskou akcí. Jde o bezprecedentní výhrůžku, kdy člen Severoatlantické aliance hrozí napadením spojenci jiného člena.

Turecko se v rámci NATO vždy chovalo tak trochu „jinak“. Například od začátku války na Ukrajině aktivně podporuje napadenou zemi dodávkami munice a bezpilotních letounů, zatímco usiluje o diplomatické řešení konfliktu.

Flexibilní přístup Ankary se ale stal terčem kritiky nejen ze strany jejích spojenců z NATO, nyní hrozí závažný rozkol i v turecko-ruských vztazích.  „Je nemožné, aby si turecký vůdce hrál na mírotvůrce,“ zdůraznil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov podle serveru Insider.

„Chtěl bych poznamenat, že Rusko v některých sférách spolupracuje s Ankarou. Ukrajinské bezpilotní letouny útočí na plynovody zásobující Turecko,“ poznamenal ruský prezident Vladimir Putin s odkazem na to, že Turecko od Moskvy stále odebírá velké množství plynu.

Moskva tedy je s tureckým přístupem nespokojená. „Jedním z hlavních dráždidel pro Kreml je postoj Ankary k válce na Ukrajině. Turecká prohlášení na podporu územní celistvosti Ukrajiny se sice Moskvě nikdy nelíbila, ale nevyvolala protireakci,“ vysvětlil výzkumný pracovník Ruslan Sulejmanov z univerzity ADA v Ázerbájdžánu. 

Pokud Erdogan naplní svá slova o blíže nespecifikované vojenské akci, hrozí významný rozkol v NATO. Palestinu jako samostatný stát sice uznaly země jako Španělsko, Irsko, Česká republika, Polsko, Slovensko nebo Maďarsko; na druhé straně barikády s plnou podporou Izraele ale stojí mocnosti v čele s USA, Francií, Velkou Británií a Německem.

Celkově Palestinu prozatím uznalo 145 ze 193 členských států Organizace spojených národů. Většina z těch zemí, které ji neuznaly, patří do tradiční západní koalice (NATO a Evropská unie), respektive americko-pacifického spojenectví (Japonsko, Jižní Korea, Austrálie).

Problematika turecké invaze do Izraele je tedy zřejmá: v rámci NATO nikdy nevyvolá jednohlasnou shodu na těchto akcích. Turecko se ale staví do role lídra arabského světa – a region Blízkého východu agresivní akci Ankary uvítá. Po jejím boku se velice brzy může postavit například Sýrie nebo Egypt – tradiční spojenci v boji proti nezávislosti židovského státu.

S otevřenou válkou proti Izraeli rovněž nebude mít žádný problém po zuby vyzbrojený Írán. „Izrael nemá minimální morální oprávnění komentovat a posuzovat incident, který se stal v oblasti Majdal Šams, a nároky tohoto režimu vůči ostatním také nebudou vyslyšeny,“ zdůraznil mluvčí tamního ministerstva zahraničí Násir Kanání.

Teherán svou připravenost jít do konfrontace s Izraelem projevil už v dubnu, když nad jeho území vyslal stovky raket a dronů. Šlo o reakci na zabití generála Íránských revolučních gard (IRGC) na konzulátu v syrském Damašku.

„V reakci na zločin sionistické entity, která zaútočila na íránský konzulát v Sýrii, jsme zahájili operaci s použitím bezpilotních letounů a raket. Operace byla provedena s využitím desítek raket a bezpilotních letounů, které zasáhly konkrétní cíle na okupovaných územích,“ stálo v prohlášení IRGC. Sdílela ho katarská stanice Al-Džazíra.

Izrael tehdy vyjadřoval připravenost. „Jsme připraveni na jakýkoli scénář, jak obranný, tak útočný. Stát Izrael je silný. Izraelské obranné síly jsou silné. Veřejnost je silná,“ uvedl premiér Benjamin Netanjahu podle britské stanice BBC.

Zapojení Íránu do konfliktu by ale automaticky znamenalo intervenci dalšího, daleko významnějšího aktéra – Washingtonu. Z Blízkého východu se tak může stát rozbuška pro konflikt globálního rozsahu. Írán má vazby na Moskvu, která může být ochotná svého svěřence chránit. Spojené státy naopak budou zaměřené na obranu Izraele a likvidaci íránské agrese.

To vše ale může znamenat zapojení spojenců na různých stranách konfliktu: zatímco Turecko se postaví proti Izraeli, Američané se mu budou snažit pomoct. Řešení takového střetu nenabízí ani samotná Smlouva o NATO – ta počítá se spojeneckými svazky mezi členskými státy, nikoliv otevřeným nepřátelstvím.

Další z variant je stažení Američanů z jakýchkoli akcí na obranu Izraele, pokud v oblasti bude zasahovat turecká armáda – a naopak se zaměřit na podkopání íránského nebezpečí. Izraelci jsou pravděpodobně dostatečně připravení odolat tlaku Turků, který může přijít přes syrské území nebo ze Středozemního moře.

Turci navíc musejí počítat s případnou odvetou: Izraelci nejenže disponují obrovskou vojenskou silou, mají totiž k dispozici několik desítek jaderných zbraní. Případný útok nejaderné země na jadernou mocnost je extrémně nebezpečný pro samotnou existenci agresora – ač se Turecko může na mapě zdát daleko větší a silnější.

Agrese země NATO v takovéto podobě nemá žádný precedens a nelze ani odhadovat, co se stane, pokud k ní skutečně dojde, a proti sobě se postaví dvě nejsilnější armády aliance – turecká a americká.