Po pražském jaru přišel normalizační mráz. Jak vypadaly perzekuce po srpnu 1968

Skvěle celou normalizační perzekuci shrnul Jan Zábrana: “Oni se poučili. Samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch. Jestliže v roce 1950 věšeli ženské, bylo to něco, nač se nedá nikdy zapomenout, co jim zůstane na triku navždycky, s čím na ně mohl v roce 68 kdekdo vyrukovat - něco, co nemohli jen tak bagatelizovat a s mávnutím ruky to prohlásit za podřadný, zapomenutý, promlčený omyl. Dnes likvidují lidi administrativně, potichu - tím, že je vženou do chronických materiálních starostí, tím že je byrokraticky postupně vyhánějí z řady míst, která si likvidováni našli. To člověka za pár let ucloumá, utluče, oddělá nadobro. A přitom se mu vlastně nic nestalo. Kdyby za 20 let někdo přišel a neměl proti nim nic než to, že ho protiprávně vyhodili z místa, bude směšný.”

 Vzhledem k tomu, že společnost stála za reformátory, proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy vypukly demonstrace po celé republice. Jenomže nový režim moc dobře věděl jak na to a během jejich násilného rozhánění si rozhodně nebral servítky - došlo dokonce k několika úmrtím, řada lidí byla zraněna a ještě více jich skončilo ve vězení. Střety a násilné rozhánění demonstrací se nevyhnulo ani i u takových akcí jako byl Palachův pohřeb nebo hokejové vítězství nad SSSR v březnu 1969. Na hrubé síle ale boj s demonstranty nekončil, samozřejmě působila i silná mediální propaganda, takto například psalo Rudé právo o demonstrantech: “Většinu těch, kteří se zúčastnili provokačních akcí, tvoří mladí lidé. Takoví, na nichž jde hned poznat, že nemilují ani práci, ani mýdlo a vůbec ne už pořádek.”

Nutností bylo také se nějak vypořádat z politiky, kteří rozvolnění poměrů umožnili. Ukázkovým případem může být osud Alexandra Dubčeka. Vzhledem k tomu, jaké podpoře se u lidu těšil, nebylo možné ho rovnou sesadit, a tak byla použita salámová metoda, kdy byl Dubček postupně přeřazován na různé funkce, které ale měly čím dál tím menší vliv. Vše vyvrcholilo nabídkou na místo velvyslance do Ghany – jinými slovy co nejdále od Česka a politického dění v něm. Tu Dubček odmítá, ale nakonec skončí jako velvyslanec v Turecku. Strana mu tak dávala šanci na emigraci, a pokud by ji Dubček využil, skvěle by to posloužila propagandě. Vypadalo by to, že Dubček byl totiž celou dobu placen imperialisty a cíleně rozvracel lidovědemokratické zřízení.

Komunisti obnovili přísnou cenzuru, která navíc byla rozšířena na řadu nových umělců, kteří vyjádřili nesouhlas s okupací nebo byli jinak aktivní během Pražského Jara. Nejsilněji se projevila asi ve filmovém průmyslu, protože filmy takzvané Nové vlny se staly symbolem změny poměrů.

Na Barandově se na nic nečekalo – přišlo okamžité odvolání Aloise Poledňáka a nahrazení Jiřím Puršem. Ten měl na vznik a roli Nové vlny jasný názor, podle Purše “byl umožněn nedůsledným uplatnováním vedoucí úlohy strany”. Své čistky ve filmových studií prováděl podle hesla “neutralizace nikoli však zatím jejich úplná likvidace.” Přesto si vysloužil mezi filmaři přezdívku “železné koště, co vymetá Barrandov”. A opravdu prováděl důsledky úklid všech problematických filmů. Okamžitě byly zakázány a staženy filmy Všichni dobří rodáci, Ohlédnutí, Smuteční Slavnost, Skřivánci na niti a mnoho dalších, celkem 17 filmů a přes 50 dokumentů, které byly už v podstatě hotovy. Filmoví tvůrci byli rozděleni na 4 kategorie – ty co měli správné politicko ideové postoje (ty je třeba podporovat); dočasně zmýlení (potřeba ideologicky dovychovat); nutno na nějakou dobu rozejít (jejich talent půjde aktivizovat pokud dostanou po nějaké době správný politický náhled); a konečně na ty se kterými je potřeba přestat pracovat jednou provždy. To samozřejmě vedlo k naprostému utlumení kulturní produkce a emigraci řady tvůrců, jako byli Forman, Jasný, Kadár a Weiss. Obdobná situace byla také v jiných odvětvích kultury a umění, ani těm se nevyhnulo obdobné kádrování, a protože ani tam se mnoho lidí nesmířilo s utužením poměrů. K těm nejznámějším umělcům patřili Josef Škvorecký, Zdena Salivarová, Karel Kryl, Arnošt Lustig, Vojtěch Jasný, Ota Filip. Emigrace přitom ale nebyly vždy dobrovolným útěkem před režimem, protože řada nepohodlných byla během pobytu v zahraničí prostě zbavena občanství a tím jim byl znemožněn návrat.  

pro dostatečný úder na politicky neuvědomělé lidi, bylo třeba poupravit zákonné normy. Tak byl uveden proslulý paragraf 99/1969, který umožňuje zrušit pracovní poměr či vyloučit ze studia osoby narušující socialistický společenský řád a rozpustit organizace narušující veřejný pořádek. Pozdější novela zákoníku práce navíc uznávala retroaktivitu (porušení základního právního principu, že není možné postihovat lidi zpětně na základní právní normy, která v té době neplatila). I proto se do kádrových posudků (jakýsi politicko-ideologický životopis člověka na základě kterého se rozhodovalo o přijetí do zaměstnání, kariérním postupu nebo studiu na univerzitě) dostala kolonka postoje v roce 1968/69. Díky tomuto paragrafu tak tisíce lidi přišly o práci nebo skončily na univerzitě. Přitom se to ale nevztahovalo na samotné aktéry srpnových událostí, ale na celé jejich rodiny, a dokonce i na jejich potomky, kteří ani nemuseli být v roce 68 na světě.