ROZHOVOR | Německo chtělo invazi do Česka. Proč svět nezasáhl proti okupační armádě?

Za vpádem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa stály reformy, které iniciovala sama komunistická strana. Co mělo být jejich cílem a proč se komunistům vymkly z rukou?

V první řadě si musíme uvědomit, co vyvolalo pokus o reformu společenskopolitického zřízení v tehdejším Československu. Panující systém se v druhé polovině 60. let dostal do politické i hospodářské krize. Stále více osob v širším vedení KSČ se klonilo k názoru, že východisko spočívá v realizaci hlubokých změn. Na přelomu let 1967 a 1968, kdy došlo k výměně na klíčovém mocenském postu prvního tajemníka ÚV KSČ - Antonína Novotného nahradil Alexander Dubček, však rozhodně nepanovala jasná představa a shoda ohledně toho, jak široké a hluboké se mají tyto změny být.

Nové vedení KSČ počátkem dubna 1968 sumarizovalo své plány v tzv. Akčním programu. Ten hodlal překonat problémy země politickou a ekonomickou liberalizací státně-socialistického zřízení. Nešlo ovšem o vizi, s níž by se identifikovali všichni komunisté a už vůbec celá československá společnost. Pro někoho byly Dubčekovým vedením vytýčené reformy příliš hluboké, pro jiné naopak málo ambiciózní. Oficiální politická linie pak v důsledku toho tříštila a v následujících měsících se ocitala pod stále větším tlakem z obou těchto táborů.

Dalo se invazi předejít? Proč nebyl Dubček schopen přesvědčit SSSR, že se vývoje v Československu nemusí obávat?

Z dnešního pohledu nám může politika Dubčekova vedení připadat jako naivní. To je však zpětný, ahistorický pohled. V čele KSČ stáli i v roce 1968 přesvědčení komunisté. Mnoho z nich věřilo, že doba, kdy se v Sovětském svazu a zemích jeho zájmové sféry řešily politické spory represivně, minula. Existovala zkušenost se sovětským zásahem v Maďarsku v roce 1956, ale tam proběhlo v zásadě protikomunistické povstání a jeho potlačení bylo z pohledu přesvědčených komunistů svým způsobem oprávněné.

Reformní československé vedení o 12 let později ovšem stálo na pozicích státního socialismu a dlouho věřilo, že Moskva má o vývoji v Československu zkreslené informace. Dubček poukazoval, že reformy nesledují návrat kapitalistického systému nebo ukončení spojenectví se Sovětským svazem. Moskva ale uvažovala v dlouhodobé perspektivě. Invazi tak svým způsobem nevyvolalo to, co se v Československu skutečně dělo, ale co by se mohlo stát v budoucnu. Vývoj by zřejmě v určitém momentě začal ohrožovat samotné základy státního socialismu sovětského typu. Neschopnost, respektive neochota pražského vedení zasáhnout proti stoupencům této alternativy v daných obavách utvrdila i váhajícího Brežněva.

Celé vedení SSSR původně pro vojenský zásah v ČSSR nebylo. Jaké proti němu panovaly argumenty a proč nakonec převážil prointervenční názor?

Sovětský vůdce Leonid Brežněv byl v roce 1968 u moci relativně krátce, jeho domácí pozice nebyla zcela konsolidovaná a rozhodně nepatřil k jasným jestřábům. Uvědomoval si, že Dubček a další klíčoví českoslovenští politici jsou stále komunisté.

Existovaly proto snahy – trvaly několik měsíců – ukázat nejužšímu vedení KSČ, že jeho politika je v mnoha ohledech chybná, nežádoucí a musí dojít k její korekci, v souladu s požadavky zemí východního bloku. Jinými slovy, pro Moskvu bylo z pochopitelných důvodů výrazně pohodlnější přimět Dubčekovo vedení k změně kurzu než do Československa vyslat vojska. Protože tato taktika nezafungovala a v zemi nejen nedocházelo k útlumu reformního procesu, ale naopak k jeho prohlubování, Kreml – i pod jistým tlakem části svých východoevropských spojenců – upřednostnil vojenské řešení.

Kromě Sovětských vojsk se do invaze zapojila i polská, maďarská a bulharská armáda. Proč hranice Československa nakonec nepřekročila i Německá lidová armáda?

Východoněmecké vedení v čele s Walterem Ulbrichtem patřilo k hlavním stoupencům rázného, tedy vojenského řešení pražského jara. Mělo velký zájem na tom, aby se východoněmecké jednotky operace Dunaj, jak znělo kódové označení invaze, účastnily. Problémem byly historické reminiscence. Od obsazení českých zemí německými vojáky uplynulo necelých 30 let, což je z historického hlediska velmi málo. Československé obyvatelstvo by němečtí vojáci zbytečně dráždili.

Toto si uvědomovala nejen Moskva, ale například i polský vůdce Władysław Gomułka, který jinak patřil k hlavním zastáncům intervence v Československu. Východoněmecká Národní lidová armáda se tedy akce zúčastnila především logisticky a československé hranice překročil omezený počet jejích příslušníků. Vedení NDR se nicméně k účasti na invazi hlasitě hlásilo.

Albánie a Rumunsko se na invazi podílet odmítly. Co je k tomu vedlo?

Předně, ani jednu z uvedených zemí nevedly k neúčasti sympatie tamních režimů k pražskému jaru. Ty naopak zůstávaly ve vnitropolitických otázkách velmi rigidní. Nikdy tak například nevznikla jakákoliv československo-rumunská osa.

Albánie se s východním blokem rozešla již na počátku 60. let, kdy se v rámci sovětsko-čínské roztržky se připojila na stranu Pekingu. V roce 1968 nešlo o sovětský satelit, kupříkladu i členství Albánie ve Varšavské smlouvě bylo tou dobou ryze formální, albánští představitelé se vůbec neúčastnili aliančních schůzek a albánská armáda se nezapojovala do vojenské spolupráce. Intervence v Československu naopak poskytla režimu Envera Hodži vítanou záminku k definitivnímu opuštění Varšavské smlouvy.

Rumunská pozice byla komplikovanější. Bukurešť se od poloviny 60. let pokoušela vést na Moskvě nezávislejší zahraniční politiku, nikdy však nezašla tak daleko, aby s východním blokem zpřetrhala klíčové vazby. Rumunský vůdce Nicolae Ceauşescu své odchylky od čistě prosovětské linie zaštiťoval tvrzením o nutnosti respektovat státní suverenitu.

Z tohoto důvodu nemohl v roce 1968 přistoupit na tezi, že Kreml má právo zasahovat do vnitřních záležitostí svých spojenců. Z pohledu Ceauşesca, který byl za svou zahraniční politiku zeměmi Varšavské smlouvy značně kritizován, takový scénář potenciálně otvíral cestu také k zásahu v Rumunsku. Ceauşescu tak nebyl k jednání o Československu vůbec přizván. Invazi sice odsoudil, ve skutečnosti se ale v následujících měsících snažil Moskvu neprovokovat.  

Obrazem roku 1968 jsou především tanky v ulicích hlavního města. Kde všude ještě jednotky Varšavské smlouvy operovaly?

Obecně došlo k obsazení důležitých infrastrukturních uzlů země. Vyjma měst byly obsazovány především vojenské objekty. Zahraniční vojska se nacházela prakticky na celém československém území.

Jaké byly první změny, které po invazi vojsk Varšavské smlouvy nastaly?

Československé obyvatelstvo žilo dlouhé dny v nejistotě. Informací bylo málo, veřejnost například neměla ponětí, co se stalo se stranickým vedením. Teprve po návratu československých představitelů z Moskvy, kde pod nátlakem podepsali známý protokol – tedy souhlas s klíčovými požadavky sovětské strany, se začala situace vyjasňovat. Brzy byli z důležitých funkcí odstraněni ti reformisté, kteří Moskvě vadili nejvíce. Následovalo obnovení cenzury. To byl první jasný signál, že dojde k výrazné proměně politického kurzu nastoleného po lednu 1968.

Jak tehdy vnímali přítomnost sovětských vojsk českoslovenští občané?

Pochopitelně špatně. Jejich přítomnost zpočátku vítala hrstka těch nejtvrdších konzervativců. Naopak, i mnoho kritiků Dubčekova vedení zpočátku vnímalo vojenský zásah jako cosi zcela nepřijatelného. Drtivá většina společnosti se semknula proti okupantům. Teprve s postupem času začali mnozí kalkulovat a svá původně odmítavá stanoviska měnit. Později vyjadřovaný souhlas s pobytem vojsk byl navíc rituální, instrumentální a je zřejmé, že i mnoho osob, které jej na začátku normalizace proklamovaly, se vnitřně s intervencí neztotožnilo.

Krátce po vpádu vojsk na naše území se ještě téhož dne sešla Rada bezpečnosti OSN. Proč kromě odsouzení invaze nedošlo k ráznějšímu kroku ze strany jiných států?

Jednání iniciovala československá diplomacie. Šlo o enormní mezinárodní blamáž pro Moskvu, která operovala s tvrzením, že vojska jsou v zemi na pozvání tamních oficiálních představitelů. Dalšímu projednávání otázky v Radě bezpečnosti zamezila znovu československá diplomacie, která svou původní žádost o několik dní později pod mimořádným sovětským tlakem stáhla. Ráznější kroky ostatních zemí nebyly na pořadu dne.

Západ měl značný zájem využít tehdejší ochotu Moskvy jednat o zmírnění studenoválečných tenzí. To byla především pro Spojené státy, tehdy chycené ve vietnamské pasti, vítaná příležitost. Pražské jaro zkrátka proběhlo ve velmi špatné mezinárodní konstelaci. Rozbíhalo se uvolnění mezi Východem a Západem, po němž se dlouho volalo, západní Evropou zmítaly vnitřní problémy, pro USA zůstávala klíčovým tématem válka ve Vietnamu a Brežněv se snažil upevnit svou mocenskou pozici, mimo jiné i skrze konsolidaci rozpory zmítané Varšavské smlouvy.

Po roce 1989 se za Pražské jaro omluvily všechny státy, které do něj byly tehdy zapojeny. Proč za invazi ale nebyl nikdo dohnán k odpovědnosti?

Ti skutečně klíčoví aktéři byli tehdy po smrti. Samozřejmě, po roce 1989 žila značná část československých komunistů, kteří v roce 1968 s Moskvou spolupracovali na přípravě vojenského zásahu. Jak to dopadlo, víme. V Československu, respektive v Česku i na Slovensku se uplatnil velmi smířlivý postup při trestání některých zločinů spáchaných stranickými a státními orgány před rokem 1989.

Je ovšem paradoxní, že v souvislosti s událostmi srpna 1968 byl odsouzen pouze tehdejší vedoucí Ústřední správy spojů Karel Hoffmann, který hrál ve srovnání s jinými politiky KSČ vpravdě druhořadou roli – z titulu své funkce nechal vypnout rozhlasové vysílání, aby zamezil šíření zprávy, že stranické vedení invazi odsoudilo. Příznačně nebyl odsouzen za vlastizradu, ale za zneužití pravomocí veřejného činitele. Z šestiletého trestu si s ohledem na vysoký věk odseděl jen šestadvacet dnů.