Jan Palach nebyl jediná pochodeň: Dále se upálili i Jan Zajíc nebo Evžen Plocek

- Po Palachovi, který na následky zranění zemřel 19. ledna 1969 a jeho pohřeb o pět dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii, se k podobnému činu odhodlala řada dalších lidí. Nejčastěji se hovoří o zhruba třech desítkách, jen u malé části z nich je ovšem možné nade vší pochybnosti prokázat, že měli politický motiv. Nejznámější mezi nimi byli osmnáctiletý student Jan Zajíc a devětatřicetiletý technik a úředník Evžen Plocek.

- Podle studie psychologa Milana Černého, který se pokusy o sebevraždu upálením z první třetiny roku 1969 zabýval a vycházel přitom z údajů Veřejné bezpečnosti (tehdejší název policie), se od ledna do dubna objevilo 29 případů, z toho sedm z nich skončilo smrtí. Prvním po Palachovi byl 20. ledna dělník Josef Hlavatý z Plzně (zemřel 25. ledna), posledním pak Plocek, který se zapálil na Velký pátek 4. dubna 1969 v Jihlavě a zemřel o pět dní později.

- Jen zlomku z těchto sebevražd přitom Černý přisoudil "nepochybně altruistický charakter" a čistě politickou motivaci. Vedle Palacha se podle jeho zkoumání jednalo o Jana Zajíce a Evžena Plocka. Všem třem byl společný výrazný smysl pro pravdu, čest a spravedlnost. U ostatních lidí, kteří se k tomuto činu odhodlali, chyběla podle Černého zejména "nadosobní motivace". "Většinou tím chtěli řešit své osobní potíže, u některých měly tyto pokusy jenom demonstrativní ráz," uvedl psycholog. Někteří historici ale takové jasné rozdělení odmítají.

- Pochyb o motivu již od počátku panovaly v případě Josefa Hlavatého, který se zapálil na dnešním Masarykově náměstí v Plzni. Pětadvacetiletý muž procházel složitým životním obdobím, často střídal zaměstnání a dva týdny před tragickým činem se rozvedl. Velmi těžce nesl, že dva syny může vídat jen jednou za 14 dnů. Podle blízkých nicméně například nenáviděl sovětské vojáky. "Rozchod s rodinou měl vliv na jeho netečnost a myslím, že mu nezáleželo na životě," píše se ve zprávě o Hlavatém.

- Jasná je naopak motivace v případě Jana Zajíce, který sám sebe prohlásil za "pochodeň číslo dvě", pokračovatele Palachova poslání. Svou oběť přinesl symbolicky 25. února 1969, v den výročí komunistického puče z roku 1948, na pražském Václavském náměstí jen pár desítek metrů od místa, kde se v polovině ledna upálil Palach. Na svůj čin se důkladně připravoval, napsal řadu letáků s provoláním "občanům republiky Československé", kterými chystaný čin zdůvodňoval.

- Nadaný student šumperské průmyslovky nadšeně podporoval pražské jaro 1968. O to hůře nesl opatrnictví a letargii, do které společnost začala upadat nedlouho po okupaci. Nejsilnějším impulzem byl pro něj byla účast na Palachově pohřbu. Státní bezpečnost zabránila ze strachu před demonstracemi tomu, aby byl Zajíc pohřben v Praze. Jeho ostatky byly převezeny do rodného Vítkova u Opavy, kde se 2. března 1969 posledního rozloučení zúčastnily přes policejní obstrukce tisíce lidí.

- Zastáncem reformních myšlenek pražského jara 1968 byl také Evžen Plocek, který se zapálil 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí a zemřel pět dní později. Na rozdíl od Palacha a Zajíce se ale o jeho činu široká veřejnost neměla šanci dozvědět. Do celostátního tisku totiž tehdy nepronikla o Plockovi ani řádka, kromě malé zprávy v černé kronice Rudého práva, která ale neuváděla ani iniciály. Ani nejbližší Plockovi známí se pak s odstupem času neshodli na tom, zda měl jeho čin jen politický motiv, či byl vyvrcholením jeho osobních problémů.

- Jihlavský rodák Plocek se vyučil se nástrojařem a pracoval v Motorpalu, kde se postupně na vedoucího obchodního úseku a později náměstka ředitele. V roce 1968 byl členem okresního výboru KSČ a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se zúčastnil vysočanského sjezdu, jehož delegáti žádali okamžité stažení cizích vojsk. Tento sjezd ale později Husákovo vedení komunistické strany prohlásilo za nelegální.