ROZHOVOR | Československo mělo spojit svět. O Sovětech u nás se rozhodlo za války, říká historik

Jak vnímá připomínku státního svátku Dne vítězství 8. května historik? Jedná se skutečně o klíčové datum konce 2. světové války na našem území?

 Datum je skutečně důležité z hlediska evropských dějin, vstoupila totiž v platnost bezpodmínečná kapitulace německých sil, která byla uzavřena v Remeši. Na našem území bylo v té době ještě 900 000 německých vojáků pod velením polním maršála Ferdinanda Schörnera. Pro nás je ale zásadní už 1. květen 1945, kdy vypuklo povstání v Přerově, a po 5. květnu 1945 se rozšířilo do celé řady dalších měst a obcí – a především začalo povstání v Praze. Tam právě 8. května kapituloval generál Rudolf Toussaint, který se dohodl s Českou národní radou na kapitulaci a volném odchodu z města.

K různým přestřelkám však docházelo i v následujících dnech. Jednalo se zejména o příslušníky Waffen-SS, jimž velel fanatický nacista Carl von Pückler–Burghauss. Ten nesouhlasil s dohodnutým příměřím a odmítal i bezpodmínečnou kapitulaci německé branné moci. Poslední boje se tak odehrály ještě 11. a 12. května v okolí Slivic u Milína na Příbramsku. Samotný Pückler se sám zastřelil 12. května v Čimelicích na Písecku. Kromě těchto potyček je třeba ještě připomenout poslední boj Československého armádního sboru (tzv. Svobodovců), k němuž došlo u Holešova na Kroměřížsku 8. května. O tvrdosti tohoto střetu svědčí i to, že zde padlo 34 Čechoslováků a 100 bylo raněno.

 Co si myslíte o vztahu veřejnosti k významnému dni? Mají lidé dnes v paměti konec druhé světové války jako něco mimořádného?

Záleží na každém jednotlivci, jak tyto události vnímá, často hraje roli i vlastní rodinná historie. Každopádně bych z oslav nedělal povinnost.  Pokud chce někdo sváteční den využít jako den volna a vyrazit na výlet s rodinou nebo trávit čas opravováním chalupy, nemám s tím problém. Myslím, že je důležité vlastenectví a občanskou odpovědnost pěstovat po celý rok zejména v každodenním životě, nejen ve státní svátky a významné dny.

 Součástí války byly i zpravodajské operace rozvědky. Řada československých zpravodajců byla v průběhu války velmi aktivních. Co se s nimi stalo po skončení konfliktu? Pokračovali lidé, kteří znali řadu choulostivých informací, ve své profesi v nových podmínkách?

Generál František Moravec, šéf československé vojenské zpravodajské služby, která mimo jiné ve spolupráci s Brity úspěšně zorganizovala útok na Reinharda Heydricha, upadl v nemilost již v roce 1945 a na zpravodajské oddělení Hlavního štábu se vůbec nevrátil. Řada Moravcových mužů pak krátce pracovala jako zpravodajští odborníci na různých ministerstvech, např. generál Josef Bartík (o němž jsem v roce 2011 napsal knihu) měl být na ministerstvu vnitra jakousi pojistkou proti tomu, aby rezort zcela ovládli komunisté.

Plukovník František Fryč pak působil na ministerstvu zahraničních věcí. Po únoru 1948 zvolil generál Moravec už podruhé v životě odchod do exilu, Bartík byl komunisty odstaven z vnitra už v lednu 1946 a v březnu 1948 byl zatčen. Na Fryče se zase komunisté neúspěšně pokoušeli „hodit“ vraždu Jana Masaryka. Doba třetí republiky (1945-1948) s ohledem na roli tajných služeb je myslím velmi pěkně zpracovaná ve filmu Ondřeje Trojana Toman. Hlavní postavu ztvárnil Jiří Macháček a v jedné z vedlejších rolí zde vystupuje právě Josef Bartík v podání Jiřího Dvořáka.

 Po skončení války následovala euforie. Nicméně poválečný vývoj zahnal Československo do područí Stalina a Sovětského svazu. Varoval někdo před možným vývojem, anebo k prozření došlo až s přijetím Marshallova plánu?

Dá se říci, že o poválečném směřování ČSR doleva bylo rozhodnuto už za války, zejména po podpisu Československo-sovětské spojenecké smlouvy z prosince 1943. Je zajímavé, že smlouva byla podepsána na 20 let dopředu. V období třetí republiky vládla Benešem prosazovaná představa, že Československo bude jakýmsi mostem mezi Západem a Východem, brzy se však začalo ukazovat, že ten most povede jenom na jednu stranu, a to na Východ. První větším varováním byl výsledek voleb v květnu 1946, v nichž zvítězila KSČ a Klement Gottwald se stal předsedou vlády.

Ve vědecké práci se zabýváte také československým exilem. Je jasné, že řada lidí se do vlasti vracela, ale byli i takoví, kteří utekli před nacisty a v cizině už zůstali?

Přesně tak, válka trvala dlouho, po šesti letech strávených v cizí zemi se každému vracet nechtělo. Často zůstávali v zahraničí ti, kteří si tam v průběhu války našli známost – to se týkalo například řady žen, které působily v pomocných jednotkách britské armády. Pokud se Češka v průběhu války provdala za Brita, zpravidla na ostrovech po válce zůstala, kdežto čeští vojáci, kteří si vzali Britky nebo jiné cizinky, se pak často společně vrátili do ČSR. V posledních letech se hodně zabývám emigrací a exilem Čechoslováků do Austrálie.

Krajanská komunita se zde mezi lety 1938-1940 rozrostla o 300-400 osob, většinou československých Židů, kteří utekli na druhý konec světa před nacismem. Téměř nikdo z nich se později do Československa nevrátil, v průběhu války se v nové zemi dobře etablovali a následně požádali o naturalizaci. Je ale třeba podotknout, že mnozí z nich podporovali československý odboj finančně, a to prostřednictvím generálního konzulátu v Sydney nebo přes pobočku Československého červeného kříže. Za peníze ze sbírek pak k našim vojákům do Velké Británie, ale i do SSSR putovaly cigarety nebo třeba 20 000 párů vlněných ponožek. Řada bývalých Čechoslováků pak v průběhu války sloužila v australské armádě, ale to už by bylo téma na nějaký samostatný rozhovor.