Buď válka, nebo dohoda. Moskevský protokol byl kapitulací před vpádem vojsk do Československa, jeden politik odolal

Druhou částí plánu SSSR bylo ovládnutí orgánů státní moci v Československu konzervativními silami. Tato fáze se okupantům sice poněkud zkomplikovala, nakonec si své prosadili.

Hned první noci bylo několik vedoucích politiků - Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček - internováno a odvezeno mimo území ČSSR. Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která by zajistila politickou legitimitu intervence. Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků.

Následné čtyřdenní rozhovory se však odehrávaly pod diktátem Sovětů a výsledný protokol, přijatý 26. srpna, byl v podstatě kapitulací. Podepsalo jej 19 vrcholných politiků Československa, nepodepsal jediný - předseda Národní fronty František Kriegel.

Do Moskvy 23. srpna odletěli kromě prezidenta i Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Milan Klusák, Jan Piller, Alois Indra a Vasil Biĺak. K moskevským rozhovorům se později připojili internovaní politici a delegaci dále rozšířili například Zdeněk Mlynář či Miloš Jakeš.

Krátce po příletu měl Svoboda rozhovor se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem, ve kterém Svoboda podle historika Antonína Benčíka řekl: "Vrátit Dubčeka do Prahy. On vezme vinu na sebe a vzdá se všech funkcí. Jestli se funkcí vzdá, bude to pro nás pro všechny lépe."

Jaké jsou vyjednávací mantinely ukázalo vystoupení sovětského premiéra Alexeje Kosygina na prvním setkání s členy Svobodovy mise: "SSSR nemohl trpět, aby měl pod rukou Československo, které se dalo na cestu ke kapitalismu... Jsme povinni nalézt řešení - jinak bude v ČSSR občanská válka. Odpovědnost ponesete pouze vy, zejména Dubček. Jsou jen dvě alternativy: buď válka, nebo dohoda." Sovětské požadavky byly jasné - přijetí okupace a prohlášení o neplatnosti mimořádného 14. sjezdu KSČ, který se 22. srpna sešel v Praze-Vysočanech.

Původní představa byla taková, že společné memorandum vypracuje česká strana, již záhy se ale Sověti rozhodli, že ho sepíší sami. Pozdě večer 25. srpna se mezi československými politiky začalo diskutovat, zda sovětský návrh protokolu podepsat či odmítnout. Prosovětská skupina souhlasila, zástupci reformního proudu váhali. Podle svědectví účastníků na váhající emotivně apeloval i Ludvík Svoboda.

Nátlak Brežněva a spol. nakonec slavil úspěch. Sověti si ovšem přáli mít podpisy všech přítomných, tedy i Františka Kriegla, kterého drželi v izolaci. Kriegel však odolal i přesvědčování svých krajanů a jako jediný nepodepsal se slovy: "Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř, nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu." Na Sibiř sice poslán nebyl, ale byl později vyloučen z komunistické strany a odstraněn z veřejných funkcí.

Moskevský protokol znamenal faktický konec pražského jara. V textu se již objevuje termín "normalizace poměrů" v zemi, včetně zastavení činnosti "antisocialistických" organizací (například rodící se sociální demokracie) či provedení "nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize". 

Akce s krycím jménem Dunaj

Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát varovali československé politiky před "nebezpečím kontrarevolučního vývoje". Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 tzv. varšavským dopisem pěti komunistických stran, který byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat "odklon Československa ze socialistické cesty". O intervenci pak bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy.

V prvním sledu vstoupilo na území ČSSR zhruba 100.000 vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750.000 vojáků a 6000 tanků.

Již první den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 československých občanů včetně osmileté dívky. Nejvíce obětí bylo v Praze - 22, z toho 17 v okolí budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 celkem 108 lidí.

Zatímco vojáci Maďarska, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o jejich pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo 18. října 1968. Tím se jejich "dočasný" pobyt prodloužil na 23 let. Poslední sovětský voják, kterým byl velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, odletěl z Prahy 27. června 1991.