Jak ČSSR uspíšila pád berlínské zdi: Historik upozornil na málo známou skutečnost

Komunistické Československo na podzim 1989 stále dodržovalo dvoustrannou dohodu o nepouštění občanů východního Německa na Západ. Maďarsko od poloviny září tuto dohodu přestalo respektovat a československé vedení přestalo pouštět do Maďarska východoněmecké občany. Ti se však začali hromadit právě na západoněmecké ambasádě v Praze.

Československý postoj byl podle Tůmy koherentní: Uprchlická krize byla záležitostí obou německých států, do které nebude zasahovat. "S tímto argumentem například odmítala zřídit dodatečné ubytovací kapacity mimo prostory velvyslanectví Spolkové republiky Německo, na druhou stranu ale přes výzvy vedení NDR příliš nebránila východoněmeckým občanům dostat se do areálu ambasády," řekl.

"Československé vedení bylo ze vzniklé situace nešťastné. Měli tu demonstraci 21. srpna, 28. října, pořád se něco dělo, a teď takovýto problém uprostřed Prahy, kde bylo deset televizních štábů, které všechno natáčely a s každým mluvily. Pro občany Československa to byl další signál, že se něco děje," uvedl Tůma.

Představitelé komunistických stran v ČSSR a NDR se přitom vzájemně ubezpečovali, že jsou nejdůležitějšími spojenci - jediní, kteří si v době změn ve východním bloku stále rozumějí.

Koncem září si komunistické vedení Československa začalo uvědomovat neúnosnost situace. "Do východního Berlína poslalo návrh, aby byli východoněmečtí občané převezeni autobusy do západního Německa přes území NDR, kde budou formálně zbaveni občanství," líčí historik, podle nějž dala oběma německým státům de facto návod na východisko z krize. Dohoda byla skutečně uzavřena a oznámit to na pražské velvyslanectví přijel 30. září sám západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.

Hned po odjezdu první skupiny utečenců však na velvyslanectví dorazily nové davy lidí, 3. října proto byly uzavřeny hranice mezi ČSSR a NDR. "Východoněmeckou veřejností to bylo přijato silně negativně, neboť Československo bylo tou dobou poslední zemí, kam mohli jezdit na nákupy," popisuje historik složitost tehdejších poměrů.

Hned 4. října vypukly velké nepokoje v Drážďanech, kde se tisíce lidí chtěly dostat do vlaků směřujících do Prahy. "Začaly tím masové demonstrace po celé NDR, které vyvrcholily zlomovou demonstrací v Lipsku 9. října, proti níž policie nezasáhla," dodal Tůma.

Po rezignaci generálního tajemníka vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED) Ericha Honeckera 18. října nové "gorbačovské" vedení komunistické strany hranice do ČSSR opět otevřelo. Ve snaze dostat se na Západ se opět tisíce Němců začaly valit do Československa, které je už s více méně otevřeným souhlasem NDR začalo posílat do Spolkové republiky. První listopadový víkend zahltily tisíce východních Němců severní a západní Čechy. Přes území Československa přejelo kolem 40.000 lidí, kterým československé úřady daly svolení k výjezdu na Západ.

"Nebylo divu, že československému vedení nevydržely nervy a apelovalo na východní Berlín, aby lidi na Západ pouštěl rovnou, když už je pouští. Proč by měli jezdit složitě přes Československo a komplikovat tu situaci?" popisuje Tůma uvažování tehdejších komunistických elit v ČSSR.

Podle něj se zde projevil zajímavý fenomén, kdy jednotlivé státy východního bloku začaly jeden po druhém hrát samy za sebe a tím současně podkopávat pozici ostatních.

Mezitím ve východním Berlíně pod tlakem okolností již připravovali návrh zákona, který měl od Nového roku 1990 umožnit občanům NDR svobodně vycestovat do západního Německa. "Dne 3. listopadu přišlo vedení SED naléhání z Prahy, ať situaci s exodem východních Němců na Západ vyřeší tak, aby nemuseli jezdit přes Československo," uzavírá Tůma. Dodal, že zamýšlené rozhodnutí NDR otevřít hranice se tím urychlilo. Zeď padla 9. listopadu 1989, Sametová revoluce v Československu vypukla o pár dní později.