ROZHOVOR | Vražda na železné oponě. Vojína při útěku na Západ zastavil až transportér. Zrůdnost, říká pamětník Prokeš

Hned ráno vytušil, že se na železné oponě odehrává mimořádná událost. Svobodníku Miroslavu Prokešovi bylo divné, že k snídani nebyl v konvicích uvařený čaj ani káva. „Všude panoval chaos. Dozvěděl jsem se, že se nám ztratil voják, ale dozorčí nechtěl nadřízeným nic hlásit. Pořád jsme žili v domnění, že Polášek při strážní službě v autoparku někde usnul a my jej objevíme,“ líčí bývalý podporovatel gottwaldovského disentu počátek tragédie, na jejímž konci vyhasly dva mladé lidské životy.

Rodák ze Vsetína sloužil s Poláškem u chebského útvaru 8522 v kasárnách Ernsta Thälmanna jako voják Československé lidové armády. Nepatřili tedy k příslušníkům Pohraniční stráže, která spadala pod ministerstvo vnitra. „Osobně jsme se ale neznali, vždyť na útvaru bylo dva tisíce kluků vykonávajících vojenskou základní službu,“ vysvětluje. Před sedmou hodinou se na telefonní ústředně v Chebu rozblikala horká linka číslo 12. „Pohraničníci se ptali, zda nepostrádáme vojáka. Odpověděl jsem, že ano. Řekli, že se Polášek pokusil o emigraci,“ vzpomíná majitel zlínské počítačové firmy EDigi.

Z telefonní ústředny, v níž odposlouchával hovory nadřízených, měl dokonalý přehled, jaké drama se na železné oponě se Spolkovou republikou Německo odehrává. Poláškův odpor patřil podle historiků k naprosto ojedinělým, a to díky své intenzitě. Rovněž se jedná o jediný známý případ, kdy byla proti pěšímu uprchlíkovi nasazena obrněná technika, a to OT 64 SKOT. „Nejdříve zastřelil služebního psa a pak četaře Josefa Ludaře. Hlídka poté povolala obrněný transportér, který jej mohl usmrtit. Stále se jedná o obrovskou tragédii, navíc Ludař měl sedmdesát dní do civilu. Kdyby ale komunisté nezadrátovali hranice, mohli žít oba a s nimi i další oběti.“

Dvaašedesátiletý držitel ocenění za protikomunistický odboj se po události na hranici ještě více utvrdil proti režimu. Už před vojnou se proti němu vymezoval. Patřil k takzvaným máničkám, které nosily dlouhé vlasy, hustý plnovous. Poslouchal západní rockovou hudbu a inklinoval k hnutí hippies. O víkendech vyrážel na undergroundové festivaly. „První pochybnosti o systému jsem měl už jako devítiletý, kdy jsem u dědy a babičky zažil srpnovou okupaci. Definitivní zlom u mě nastal, když jsem si od Alexandera Solženicyna přečetl Jeden den Ivana Děnisoviče, jehož děj se odehrává v pracovním táboře.“

Když po vojně začal pracovat ve Sběrných surovinách, rozhodl se podporovat disent v Gottwaldově, jehož hlavní tváří byl chartista Stanislav Devátý. „Dodával jsem jim cyklostyly a papíry pro tisk samizdatů. Pak jsem chtěl Chartu 77 rovněž podepsat, ale Devátý mně můj záměr rezolutně zakázal. Potřeboval, abych je dále zásoboval a ne abych byl pod dohledem StB anebo seděl zavřený v kriminále,“ konstatuje Miroslav Prokeš, jehož EuroZprávy.cz vypátraly.

BOJ O SVOBODU, POLÁŠEK ZASTŘELIL POHRANIČNÍKA I PSA

Pane Prokeši, kdy jste se dozvěděl, že na hranicích se Spolkovou republikou Německo došlo k přestřelce, neboť vojín Zdeněk Polášek se pokusil o emigraci?

Ještě před nástupem do služby jsem si všiml, že u útvaru panuje chaos a zmatek. Ke snídani nebyl v konvicích navařený čaj ani káva. Všichni vyděšeně pobíhali a dozorčí velitel útvaru mně oznámil, že se nám z noční strážní služby ztratil voják, který hlídal vozový autopark. Hlídka, která ho šla ve čtyři hodiny ráno vystřídat, jej na místě nenašla. Dozorčí ani ostatní nechtěli nic hlásit. Pořád žili v přesvědčení, že někde usnul a my ho najdeme. Proto nikdo nechtěl o události informovat nadřízené.  Když jsem se dozvěděl, co se stalo, říkal jsem dozorčímu, že je zapotřebí vše nahlásit, protože nám hrozí velký malér. A navíc já několik minut před službou vylezl z vojenského vězení za kázeňský přestupek a nechtěl jsem se do basy zase vracet. A do toho můj parťák zjistil, že mu Polášek v noci, když spal, vzal kanady. Dodnes si jeho úmysl neumím vysvětlit, vždyť měl své boty. Vše dal ale do pohybu telefonát v 6:45 hodin na horkou linku číslo 12. Na telefonní ústřednu, kde jsem sloužil, volali pohraničníci a ptali se, zda nepostrádáme vojáka. Odpověděl jsem, že ano. Řekli, že se Polášek pokusil o emigraci a na hranicích se střílí. Okamžitě jsem z chebské ústředny, které měla název Nálepník, volal do Saperu, což byla karlovarská divize, které v té době velel budoucí ministr obrany Miroslav Vacek. A pak jsem se nezastavil, stále někdo volal. Dokonce jsem hovořil i s generálporučíkem Veselým. Měl jsem obavy, abych něco nezkazil, tak jsem poté poprosil civilního pracovníka Radima Řežábka, aby telefony zvedal on, protože na něj si šarže nic dovolit nemohly. Nikdy na středu 21. ledna 1981 nezapomenu.

Mimochodem, jak si můžete po čtyřiceti letech vzpomenout, že byla středa?

Den si pamatuji proto, že jsem vyšel z vojenského vězení, jak už jsem zmínil. Dostal jsem se do něho proto, že jsem šel na pivo bez opušťáku. Tehdejší náčelník Pálfy mně chtěl nechat zavřít na dva dny, a to na víkend, během něhož bych nemohl chodit do zaměstnání a unudil bych se tam. Proto jsem si u majora Šustka vymohl nástup trestu v pondělí a ve středu ráno, kdy se vše odehrálo, mě pustili. A poté jsem hned nastoupil na službu do telefonní ústředny.

Vraťme se k dramatu na železné oponě. Kdo pohraničníky upozornil, že Polášek směřuje k hranici?

Udal ho civilista, který jej brzy ráno cestou do práce viděl utíkat k hranici. Hlídka pohraničníků (tvořil ji Ivan Záhorec, Ladislav Kubinec a Josef Ludas, vedoucí služebního psa Mara, jak uvádí na stránkách Ústav pro studium totalitních režimů, v sekci Portréty usmrcených – pozn. red.) jej dostihla na osmdesát metrů. Proto se Polášek schoval za kámen a ze samopalu vzoru 58, který měl na strážní službě, začal dezertér pálit a pronásledovatelé palbu opětovali. V okamžiku, kdy Polášek střílel, zasáhl nešťastně Ludase do ramene v momentě, když se skokem chystal zalehnout. Náboj jej zasáhl tak fatálně, že prošel celým tělem a vyšel hýždí. Pak Polášek zlikvidoval i služebního psa Maru, jehož na něj vypustili. Poté hlídka požádala o posily a na pomoc přijel i obrněný transportér OT-64 SKOT. Žádný historik nikdy nevypátral, zda jej bojové vozidlo usmrtilo anebo jej zabily náboje od pronásledovatelů. Ale já si na téměř devadesát procent myslím, že Poláška zabila těžká bojová technika, která jej buďto z kulometů rozstřílela anebo přejela. V mém přesvědčení mě utvrdil jeden z odposlechů v telefonní ústředně, kdy nemocniční lékař jednomu důstojníkovi říkal, že Poláškovo tělo se ani nedá zkoumat a bude nejlepší, když se vše utají. (Prokešovo podezření má oporu i ve zjištění dnes už zesnulého historika Ivo Pejčocha, jemuž Poláškův otec potvrdil, že rodina dostala rakev se synovým tělem uzavřenou a nesměli do ní nahlédnout – pozn. red.)

Znal jste se osobně s Poláškem i Ludasem?

Osobně jsem se neznal ani s jedním, vždyť na útvaru bylo dva tisíce kluků vykonávajících vojenskou základní službu. O Poláškovi jsem se později dozvěděl, že to byl pětimetr, což znamená, že na vojně byl pět měsíců. Pokud byl někdo v nějakém podniku pracovně nenahraditelný, tak se zaměstnavatel s armádou domluvil, že nastoupí službu jen na zmíněných pět měsíců. Do civilu mu tak chybělo třicet dní. A Ludas už také stříhal metr. Vojnu měl opustit jako já za sedmdesát dní.

KONTRAROZVĚDKA BEZ VAROVÁNÍ ZLIKVIDOVALA ZBĚHY

Proč si myslíte, že se Polášek chtěl dostat do západoněmeckého exilu? Údajně byl homosexuál a měl pocit, že je diskriminován.

O jeho sexuální orientaci nic nevím. Možná měl ale i jiné problémy, které chtěl útěkem na Západ vyřešit. Anebo jen toužil po svobodě a nechtěl žít v totalitní zemi. Proto se rozhodl, že z vojny zběhne. Stále se jedná o obrovskou tragédii, navíc Ludař už téměř odcházel z vojny. Kdyby ale komunisté nezadrátovali hranice, mohli žít oba a s nimi i další oběti železné opony. Možná se měl hned hlídce vzdát, když na něj zvolali: Stůj! Pravděpodobně se ale bál následků, a tak o svobodu usilovně bojoval. Když zastřelil Ludaře i jeho psa Maru, tak se zřejmě pohraničníci rozhodli, že kolegu pomstí, a proto na něj povolali obrněný transportér. Poslat ale na jednoho vojáka bojové vozidlo, považuji za komunistickou zrůdnost.

Nemohla jej trápit šikana na útvaru?

Netuším, ale samozřejmě, že v Chebu trochu byla. Ovšem na vojně byl jen pět měsíců, a i kdyby se na něj mazáci zaměřili, nějakých 150 dní se dá vše vydržet. Kvůli tomu by asi neutíkal.

Podle Ústavu pro studium totalitních režimů se Polášek pokusil dostat na Západ už jako patnáctiletý. Dne 7. září 1975 jej hlídka Pohraniční stráže zadržela v katastru Špičák v hraničním pásmu v okrese Klatovy při přípravě ilegálního přechodu hranice do Spolkové republiky Německo. Na čas skončil i ve vazbě. Jak je možné, že po tomto incidentu byl odveden k útvaru do Chebu, který leží na západní hranici? Nesloužil u ní jako pohraničník, ale jako klasický voják Československé lidové armády.

Osobně jsem slyšel, že před vojnou se pokusil odejít do zahraničí ještě jednou. Do blízkosti hranice se dostal, protože tehdy v armádě panoval neuvěřitelný nepořádek a zmatek. Při odvodu jeho pokus utéci prostě přehlédli. Podívejte se, jaký chaos panuje i nyní, když stát nemá vakcínu proti covidu-19 a zdravotníkům chybí injekční jehly a stříkačky. Nedbalí lidé žijí v každém režimu.

Byl Polášek během vaší dvouleté základní služby jediným vojákem, který byl zastřelený?

Nikoli, vybavuji se ještě dramatičtější případ než byl Poláškův. Než se k němu dostanu, musím zmínit, že za rok a půl, co jsem sloužil v Chebu, neboť předtím jsem byl půlroku v Prešově, jsem díky službě na ústředně či tajnému odposlouchávání zaregistroval šestnáct případů, kdy došlo k usmrcení vojáka základní služby. Například jeden kluk se na vycházce opil, usnul v poli a rozoral ho traktor. Další zase utekl z kasáren a při pronásledování propadl skleněným oknem a zabil se. Všechny tragédie zůstaly v utajení, a kdybych nesloužil na ústředně jako spojař, nevěděl bych o nich. Anebo mně občas něco řekli důstojníci či příslušníci vojenské rozvědky, když chtěli, abych jim spojil soukromý hovor, a tak si mě předcházeli. V roce 1980 v Podbořanech měli dva vojáci službu a tím pádem i klíče od zbrojního skladu. Chtěli emigrovat, a tak se ozbrojili. K hranicím potřebovali auto, a když před hospodou jedno uviděli stát, šli dovnitř a majitele se zeptali, zda by jim ho nepůjčil. Když řekl, že ne, chytil vojáky amok a začali v putyce střílet. Zabili čtyři lidi. Zmocnili se klíčků od auta. Čtyři dny po nich pátrali, protože se skrývali. Pak zamířili ke státní hranici, ale před Plzní vojenská kontrarozvědka zběhy odhalila, a tak povolala obrněnou techniku. Její obsluha je bez jediné výzvy k zastavení rozstřílela. Přímo mně to vyprávěl jeden příslušník vojenské kontrarozvědky.

Jak jste jako člověk, který už před vojnou inklinoval k hippies, poslouchal rockovou západní muziku, snášel politická školení? Tedy totální vymývání mozků, jak nás ohrožují imperialisté?

Jako spojař jsem na ně naštěstí nechodil. Ale vždy jsem viděl kluky, kteří měli rozum, jak se z nich vraceli otrávení a kroutili hlavami. Já jsem si už na vojně říkal, že bych chtěl vidět někoho ze Západu, kdo by k nám přes dráty přelezl. Musel by to být totální magor.

Neuvažoval jste jako svobodomyslný mladý muž, že si obstaráte modrou knížku, abyste nemusel na vojnu?

Přiznám se, že jsem o tom nejprve uvažoval, ale nakonec jsem byl rád, že jsem žádný švindl nehrál. Jeden můj kamarád totiž ze sebe udělal psychicky nemocného. Dostal modrou a myslel si, že bude v pohodě. Jenže oni s ním začali jednat jako s psychiatrickým pacientem, nemohl řídit auto a normálně žít. Roky mu trvalo, než se z maléru dostal. Nerad bych takovou anabázi podstupoval. A tak jsem narukoval, byl jsem zdravý a říkal si, že dva roky nějak přežiji.

NOVELA OD SOLŽENICYNA VYVOLALA NENÁVIST K REŽIMU

Kdy jste poprvé pojal podezření, že nevyrůstáte ve svobodné zemi?

Kolem sedmi let. Otce jsem se ptal, co to vlastně ten socialismus je a k čemu je dobrý. Byl jsem vždy zvyklý, že mluvil na rovinu, ale tady mě zarazilo, jak začal koktat a můj dotaz obcházet. A stejně se choval i v případě otázky, proč se vždy v listopadu koná lampionový průvod, na který jsme museli chodit. Začal mně vyprávět stylem: no víš, v jednom ruském městě vystřelili z Aurory, dobyli Zimní palác a pak se VŘSR rozšířila po celé zemi. Bylo vidět, jak se mu příčí o tom mluvit. A mně otcovo vyjadřování přišlo podivné.

Jak jste vnímal invazi vojsk Varšavské smlouvy? V srpnu 1968 vám bylo necelých deset let?

Moc dobře si ji pamatuji. Byl jsem tehdy zrovna na prázdninách ve Vlachovicích u dědy a babičky. Nad hlavou hučela letadla a všichni jsme byli zděšení. Už jako malý jsem okupaci vnímal dost citlivě. Definitivní zlom, tedy odpor k režimu u mě nastal, když jsem si od Alexandera Solženicyna přečetl Jeden den Ivana Děnisoviče, jehož děj se odehrává v padesátých letech v pracovním táboře. (Knihu ve třech vydáních přetiskl časopis Plamen v roce 1963 – pozn. red.) Novela popisuje den v gulagu. Jednalo se pro mě tehdy o obrovský šok, protože Sovětský svaz zde byl prezentovaný jako náš vzor a tloukli nám do hlavy, že nic lepšího neexistuje. Navíc se všude mluvilo o tom, jak skvělý je pionýrský tábor v Artěku a najednou zjistíte, že realita byla jiná a všechno to byly lži. A tak jsem se začal zajímat, jaká je skutečná pravda, i když v zemi vládla normalizace. Po roce 1968 jsem narazil na časopis Reportér, který měl můj otec schovaný a z něhož jsem čerpal zajímavé náměty, které mě proti komunistickému systému formovaly.

Dostal jste se někdy osobně do názorového střetu s režimem?

Ano, a to v roce 1976, když jsem byl na spojařském učilišti v Brně v Orlí ulici, kde za Němců sídlila úřadovna gestapa. Měl jsem konflikt s tehdejším předsedou Svazu socialistické mládeže SSM. Jmenoval se Bohouš, ale příjmení mně už vypadlo. Štval mě, tak jsem mu dal facku. Místo, aby se se mnou porval, tak vyhlásil schůzi, jejíž jediným bodem bylo mé vyloučení z organizace. A to by byl tehdy průšvih, protože bez členství v SSM nešlo tamní učiliště tehdy dokončit. A tak Bohouš svolal do jídelny, kde nebyla okna, všech 350 učňů. Po chvíli dal o mém vyloučení hlasovat. Když se zeptal, kdo je pro mé vyloučení, a viděl, že nikdo nezvedl ruku, tak zkoprněl. Jako předseda nemohl hlasovat. Na otázku, kdo se zdržel, zvedl jeden kluk ruku. Předseda začal řvát, jak je to možné. A moji přátelé mu řekli, že Miroslav Prokeš je dobrý kamarád a nechtějí ho dostat do problémů. I když to dobře dopadlo, měl jsem pocit, že jsem se ocitl v tuhých padesátých letech, kdy se hlasováním ničily lidské osudy. U mě nakonec vše dobře dopadlo.

Co jste dělal po vojně?

Rok jsem pracoval na správě dálkových kabelů a pak se mně naskytla možnost dělat závozníka ve Sběrných surovinách v tehdejším Gottwaldově. Lepší práci jsem nemohl sehnat. Ve sběrně jsem totiž nacházel vyhozené knihy, které byly zakázané, jednalo se o exilovou literaturu. A tak jsem si četl Kunderu, Kohouta a dokonce jsem narazil na Hrabalova Poupata. (Jedná se o Hrabalovy realistické texty z padesátých let, které vypovídají o životních zkušenostech z nejrůznějších profesí a jsou neseny úctou k člověku – pozn. red.). Jeho knížka se tehdy vůbec nedostala na trh a šla rovnou do stoupy. A já několik jejich kusů našel. (Shodou okolností spisovatel Bohumil Hrabal rovněž pracoval ve Sběrných surovinách – pozn, red.). A pak můj řidič odešel pracovat k předsedovi Františku Čubovi do JZD Slušovice a já jako původní závozník nastoupil na jeho místo. Zároveň jsem k sobě dostal nového kolegu.

DEVÁTÝ ZAKÁZAL KAMARÁDOVI PODEPSAT CHARTU 77

Jak jste pronikl do tehdejšího disentu v bývalém Gottwaldově a seznámil jste se Stanislavem Devátým, který v letech 1988 a 1989 byl mluvčím Charty 77?

Stanislav byl původně také spojař, ale poznali jsme se až ve vinárně U Turečka, kde dělal barmana. Jednalo se o takovou šílenou špelunku, ale bylo nám v ní moc dobře. Navíc jsme si názorově rozuměli, a tak vzniklo naše přátelství, kamarádství a já se dostal do okolí disentu.

Čím jste ho podporoval?

Jelikož jsem pracoval ve sběrných surovinách, tak jsem měl přehled o cyklostylech, což byl přístroj na rozmnožování písemností, což disent potřeboval pro kopírování textů do samizdatů. A zároveň jsem měl přístup k papíru. Věděl jsem, kde se v okolí například likviduje kancelář, v níž byla vždy halda nepoužitého papíru. Ve Svitu v Otrokovicích jsme třeba sbalili půl palety papíru, ze kterého se vyráběly krabice na boty. A když jsem byl v tiskárně v Loukách, šel jsem za chlapem, který rozřezával papír. Koupil jsem půllitru lahve borovičky za čtyřicet korun a požádal jej, aby z toho nařezal papír ve formátu A4. Nastříhaná paleta se pak využila na obaly samizdatů. A tak disidenti mohli tisknout zakázané knihy či časopisy jako Revolver Revue, Infoch, Sport či Magazín SPUSA (Společenství přátel USA – pozn. red.).

Pomáhal vám někdo shánět cyklostyly?

Moji dobří kamarádi, kterým jsem pravidelně za odměnu kupoval rovněž borovičku. Cyklostyly jsem pak dodával dalším chartistům a disidentům jako byl Bedřich Koutný, Vladimír Trilda i Pavel Jungmann. Jednou se moji dodavatelé ale doslova vytáhli. Z JZD Slušovice přitáhli cyklostyly na motor. Panečku, to byl luxus. Ale mohl být i větší. Někdo ve Slušovicích z prvního patra vyhodil vyřazený Xerox, který v té době stál jako barák. Zkoušeli jsme ho opravit, ale byl totálně zdevastovaný. Pamatuji si, že když zkázu viděl Bedřich Koutný na dvoře, tak se normálně rozplakal, když si uvědomil, co disent mohl mít k dispozici.

Jste držitelem ocenění za protikomunistický odboj, ale nejste signatářem Charty 77. Proč jste ji nepodepsal?

Chtěl jsem, ale Stanislav Devátý mně můj záměr rezolutně zakázal. Potřeboval, abych je dále zásoboval cyklostyly i papíry a ne abych byl pod dohledem StB anebo seděl zavřený v kriminále. Nemohl jsem se stát ani členem Společenství přátel USA. Řekl mně, že jsem pro ně dost cenný a je nutné, abych nebyl sledovaný. Musel jsem zůstat na svobodě. Z legrace mně tenkrát řekl, že i tak budu mít nějaké body do odboje.

Po revoluci jste začal podnikat ve Sběrných surovinách, nyní jste majitelem zlínské počítačové firmy EDigi. Jak se vám daří?

Nestěžuji si. Mými klienty ze Zlína a okolí jsou lidé starší padesáti let, a tak je pořád co prodávat či opravovat, ať jde o počítače anebo notebooky. Celý život jsem byl technického zaměření a oboru se držím i před důchodem. Když se ohlídnu za tím, co jsem prožil, jsem se svým životem spokojený. Zažil jsem skvělé mládí, pořád se v něm něco dělo. Jezdili jsme s partou na undergroundové festivaly, hráli v kapele. Z té doby mám spoustu kamarádů a přátelství s mnohými přetrvává dodnes. A za to jsem neskutečně vděčný.