ROZHOVOR | Československo se rozpadnout nemuselo. Žádný politik vlastní chybu nepřizná, říká historik

K rozdělení Československa došlo poměrně brzy po sametové revoluci. Je mezi těmito událostmi přímá souvislost? 

Ano bezesporu. V době vlády jedné strany a autoritativního režimu nebyl prostor národnostní otázky skutečně řešit, vše probíhalo především jen na úrovni proklamací a pouze po stranické linii. Národnostní otázky se proto, pro mnohé překvapivě rychle, vyvstaly hned po listopadu 1989. Někteří Slováci například prezidentu Havlovi vytýkali omezení zbrojního průmyslu na Slovensku, ke klidu nepřispěla ani tzv. pomlčková válka. Najednou tu byla otázka, kdo na koho doplácí atd. atd.

Čekal jste vy sám v roce 1989 a krátce po něm, že v nových poměrech nastanou problémy mezi Čechy a Slováky a že povedou až k rozpadu společného státu?

Musím se přiznat, že já sám osobně jsem podobný vývoj neočekával.

Rozpad Československa na dva samostatné se z dnešního pohledu jeví jako pochopitelný krok. Byl z hlediska dění mezi roky 1990 a 1992 skutečně nevyhnutelný? 

Vše dnes vidíme prizmatem pokojného rozchodu. Naopak jsme konfrontováni s válečnými hrůzami v bývalé Jugoslávie nebo komplikovaného rozpadu bývalého Sovětského svazu. Volby 5. – 6. června 1992 zřejmě jednoznačně rozhodly, resp. vítěz voleb na Slovensku – Hnutí za demokratické Slovensko vedené Vladimírem Mečiarem a Občanská strana vedená Václavem Klausem. 

Tehdejší český premiér Václav Klaus už v minulosti uvedl, že po volbách v roce 1992 se nic jiného než klidný rozchod ani dělat nedalo. Vnímáte to stejně?

Nevidím to stejně, vždy existuje více možností. Jde o ochotu hledat je. Rozumím, že politici byli relativně dlouhým jednáním po unaveni. Byli ale zvoleni, aby řešení hledali.

Kdy poprvé jste si uvědomil, že už není návratu a že se Československo rozpadne. Co bylo tímto bodem zlomu? 

Volby leccos pro mě osobně předznamenaly, ale věřil jsem, že se nějaké řešení pro společné soužití Čechů a Slováků najde. Definitivní konec pro mě nastal až na onen pro mě smutný Silvestra 31.12. 1992, resp. první minuty po půlnoci 1.1. 1993

Jaké další varianty byly v tu dobu vlastně na stole? 

Mluvilo se především o unii dvou států, konfederaci, kde by obě republiky měly úplnou svrchovanost, měly by vlastní emisní banky a daňovou politiku a byly by samostatnými subjekty mezinárodního práva.

Václav Klaus také uvedl, že nevypsání referenda o rozpadu Československa, kvůli kterému byl kritizován, nepovažuje za chybu. Jaké nálady tehdy ve společnosti panovaly? Rozhodli by lidé stejně jako politici?

Tak předně, nepamatuji si, že by jakýkoli politik, kdy přiznal vlastní chybu. Václav Klaus byl jednoznačně ovlivněn vlastním ekonomickým viděním světa, kterému podřídil ve svém politickém rozhodování mnohé. Slováci nebyli o neoliberální cestě jednoznačně přesvědčeni, podle českých neoliberálů by byli bývali brzdou nastoupené české ekonomické cesty…

Po volbách 1992 vítězná česká politická reprezentace o udržení společného státu se Slováky již tak neusilovala, chtěla především rychle rozhodnout. Referendum neproběhlo, což považuji za velkou chybu a selhání tehdejších politických elit. Podle našich historického bádání, ale i podle sociologických výzkumů veřejného mínění by k rozpadu/rozdělení státu, pokud by došlo k lidovému hlasování, nedošlo.

Myslíte si, že by se Čechům a Slovákům vedlo lépe, kdyby k rozdělení nedošlo?

Nevím, zda lépe. Určitě by se nám vedlo jinak. Jak, na to už nám nikdo neodpoví… Na jednu misku vah jedni pokládají nekončící diskuse o kompetence, na straně druhé stojí sama hodnota společného státu, resp. ve jménu této hodnoty podstoupení dalších jednání a vyjednávání. Hledání kompromisu není výraz slabosti, ale mnohdy jde naopak o projev odvahy a státnické moudrosti, která nestojí na preferencích, a z pohledu historie na „krátkodobých vizích“. Přeci jen jsme žili ve společném státě téměř sedmdesát let, mnozí za společný stát položili život. 

Češi dnes, po tisíci letech, žijí ve svém státě úplně sami bez větších národnostních menšin. Myslím si, že je to na škodu nás všech, ztrácíme tím totiž schopnost žít s jinými, chybí nám tolerance k odlišnosti, naopak se jinakosti obáváme. Heslo zpět do Evropy nakonec došlo naplnění v každém ze států bývalého Československa zvlášť. Dnes jsme opět spolu v rámci širšího celku EU, ve kterém jsme si se Slováky nejblíže. To samozřejmě má svojí nezpochybnitelnou hodnotu.