KOMENTÁŘ | 75 let od blokády Berlína. Západní řešení bez vojenského střetu s Moskvou je inspirativní i dnes

Sovětské vedení si od konce roku 1947 uvědomovalo, že řešení německé otázky ze strany západních mocností antinacistické koalice se začíná zřetelně rozcházet s jeho představami. Moskva na sklonku druhé světové války odmítala úvahy o rozdělení Německa. Odrazem toho byla i dohoda z postupimské konference, kde se na přelomu července a srpna 1945 setkali nejvyšší představitelé Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu. K poraženému Německu se mělo přistupovat jako jednotnému útvaru, rozdělení na okupační zóny měla ukončit mírová smlouva. Nikdy však nebyla podepsána, jednání v následujících letech zkrachovala v důsledku sílících sporů mezi Západem a Moskvou.     

Poválečná situace v Německu byla bez jakýchkoliv nadsázek katastrofální. Boji a nálety zdevastovaná země postrádala funkční hospodářskou základnu. Zásobování vázlo natolik, že příděly potravin pro obyvatelstvo na základě lístkového systému se v jistou dobu blížily situaci v koncentračních táborech. Zaznamenána byla úmrtí z podvýživy, vše umocnily následné zimní měsíce a nedostatek tepla. Není překvapivé, že Německem začaly zmítat rozsáhlé sociální nepokoje, které ohrožovaly jeho zamýšlenou obnovu. 

Jako komplikace se ukázal samotný koncept, který jednotlivé okupační zóny stavěl fakticky do pozice samostatných ekonomických jednotek, jejichž zásobování měly zajistit konkrétní okupační mocnosti. Problémy prohlubovaly nejen sílící hospodářské těžkosti některých z nich, především Velké Británie, ale i celní bariéry mezi zónami. Výraznější krok směrem k řešení přesto přišel až s téměř sedmnáctiměsíčním odstupem, když se v prosinci 1946 dohodl Londýn s Washingtonem na sloučení svých zón do tzv. bizonie. Zahrnovala před válkou ekonomicky nejsilnější německé země a většinu německé populace. Později, v dubnu 1948, se k tomuto útvaru připojila i francouzská okupační zóna a vznikla tzv. trizonie.

Další zásadní otázku, kterou bylo při hospodářské obnově Německa potřeba vyřešit, představovala zcela znehodnocená měna. Mezi okupačními mocnostmi víceméně panovala shoda na potřebě měnové reformy, představy o praktickém provedení se však velmi rozcházely. Právě rozhodnutí západních mocností zavést v červnu 1948 separátně novou měnu ve vlastních okupačních zónách a sektorech, přimělo Moskvu k akci. 

V Kremlu v té souvislosti panovaly tři hlavní obavy. Zaprvé, zavedení nové měny v západních sektorech by dále zvýšilo nemalé náklady Sovětského svazu za okupaci Německa, jelikož stará měna, kterou sovětské okupační úřady nechávaly dle potřeby tisknout ve své zóně, pozbývala platnosti v zónách západních. Zadruhé, finanční a potažmo hospodářské osamostatnění západních zón umožňovalo jejich plné zapojení do Marshallova plánu poválečné obnovy Evropy. Moskva jej odmítala, jelikož správně předpokládala, že otevírá cestu k dlouhodobému americkému angažmá na kontinentu. Ukazovalo se, že navzdory původním Stalinovým představám se Američané z Evropy stáhnout nehodlají a Německo hraje v jejich další evropské strategii výraznou roli. S tím souvisela třetí obava, tedy že v západních okupačních zónách vzniká nejen samostatný západoněmecký stát, ale i jádro širšího západoevropského bloku, který bude vůči Sovětskému svazu nepřátelský. 

Plány sovětské protireakce nezahrnovaly jen vůbec první zmínky o možném vytvoření promoskevského a komunisty ovládaného východoněmeckého státu. Padlo rozhodnutí provést vlastní měnovou reformu, jejíž působnost se ovšem neměla omezit na sovětskou okupační zónu; platit měla také v západních sektorech Berlína, které spravovaly tři západní mocnosti. Ty nepřekvapivě takový nárok Moskvy odmítly a trvaly na tom, že v jejich sektorech bude platit jen měna zaváděná v trizonii. Stalin zvolil nátlakové řešení v podobě blokády Berlína. Vyhlášena byla 24. června a oproti původním záměrům se netýkala leteckého spojení – Sovětský svaz se obával konfrontace se silnějším západním letectvem, která navíc mohla spustit novou válku.

Přesné cíle blokády nejsou dodnes zcela zřejmé. Stalin si od ní patrně sliboval, že dosáhne nejen stažení západních mocností z Berlína, ale také přinejmenším zkomplikuje formování západoněmeckého, z pohledu Moskvy nepřátelského státu a jeho hospodářskou konsolidaci. Zároveň testoval, kam až může zajít, aniž by rozpoutal válku s bývalými spojenci. Blokáda však skončila pro Sovětský svaz fiaskem.

Západní mocnosti stály před výzvou jak zajistit zásobování svých sektorů v Berlíně, aniž by došlo k vypuknutí nové války. Prolomení blokády silou proto nepřipadalo v úvahu. Řešením se ukázal být letecký most. Jednalo se přitom o enormní operaci, která demonstrovala západní logistický a technologický potenciál. Do západních berlínských sektorů tak v některých fázích blokády dopravovaly stovky letounů přes pět tisíc tun zásob denně. Během 318 dnů se uskutečnilo více než půl milionu zásobovacích letů, které zajistilo především americké a britské letectvo. Sovětská představa, že tak rozsáhlý letecký most není realizovatelný, se rozplynula.

Navzdory několika nehodám, při kterých zahynuly více než tři desítky západních letců, šlo o působivou ukázku. Na poli rozbíhající se propagandistické války získal Západ cenné vítězství. Sovětská blokáda nepůsobila pouze jako agresivní, ale také jako zcela neúčinný tah. Moskva ostatně ze svých původních požadavků slevovala. Původně oznámila, že blokáda bude trvat tak dlouho, dokud západní mocnosti neupustí od záměru vytvořit západoněmecký stát, později hovořila „jen“ o zrušení měnové reformy v západních zónách a sektorech. Nakonec byla 12. května 1949 blokáda ukončena, aniž by dosáhla jakéhokoliv úspěchu. Naopak přinesla západní sankce vůči sovětské okupační zóně, které stály Moskvu další zdroje. V neposlední řadě akcelerovala založení Severoatlantické aliance.

Události let 1948 a 1949, pro které se vžilo označení první berlínská krize, přinesly první skutečně viditelnou ukázku odhodlání západních mocností čelit stále asertivněji prosazovaným mocenským nárokům komunisty ovládaného Sovětského svazu. Důležité je, že Západ – ale do velké míry i Kreml – postupoval obezřetně a volil řešení, které minimalizovalo možnost vypuknutí ničivého ozbrojeného střetu. Namísto prosté demonstrace vojenské síly bylo zvoleno řešení, které stavělo na technologické převaze, bylo dobře přijímané širokou veřejností a zároveň demonstrovalo jasné odhodlání neustoupit tlaku Moskvy. V mnoha směrech může být inspirativní i v dnešní mimořádně vypjaté době.     

Autor je historik.