KOMENTÁŘ | EU dělá důležité věci. Když ale nezajistí bezpečnost, budou k ničemu

Za desítky let své existence dokázala Evropská unie přijít s řadou legislativních opatření, která reálně ovlivnila každodenní život jejích občanů – a v některých případech ho i zjednodušila. Navzdory časté kritice byrokratického aparátu lze mezi unijními regulacemi najít i takové, které mají nezpochybnitelný praktický přínos.

Jedním z nejviditelnějších příkladů je zavedení jednotného nabíjecího standardu USB-C. Nařízení, které od roku 2024 platí pro mobilní telefony a od roku 2026 bude povinné i pro laptopy, výrazně ulehčuje život uživatelům elektroniky. Místo chaotického systému různých konektorů mohou spotřebitelé používat jediný typ nabíječky napříč značkami. Význam legislativy však přesahuje pouhé pohodlí. Omezuje vznik elektroodpadu, protože při koupi nového zařízení není nutné pořizovat novou nabíječku, a zároveň snižuje monopolní vliv firem, jako je americký Apple, který dlouho prosazoval vlastní konektor.

Ještě praktičtější dopad má zrušení roamingových poplatků. Od roku 2017 mohou občané Evropské unie volat, posílat zprávy a využívat mobilní data v jakékoli členské zemi za stejných podmínek, jako doma. Zákazníci tak nemusí řešit přemrštěné účty za telefon po návratu z dovolené a firmy profitují z nižších nákladů při přeshraničním podnikání. Jedná se o jednu z mála evropských regulací, která se projevila okamžitě a pozitivně v každodenním životě milionů lidí.

Zcela jiný typ zásahu představuje Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Toto nařízení posílilo práva spotřebitelů a donutilo firmy zacházet s osobními daty transparentně a odpovědně. Jeho dopad přesáhl hranice Evropy, protože na pravidla se musely adaptovat i globální společnosti jako Google či Meta. GDPR se tak stalo de facto světovým standardem ochrany soukromí. Kritici však oprávněně upozorňují na zvýšenou administrativní zátěž, kterou nové povinnosti znamenají zejména pro malé podniky. Přesto je přínos pro bezpečnost a ochranu soukromí občanů nesporný.

Jedním z nejdiskutovanějších příkladů unijní regulace posledních let je zavedení připevněných víček u plastových lahví. Zpočátku tato drobnost působila spíše jako symbol absurdní byrokracie – mnoho lidí si stěžovalo na nepraktické používání. S trochou zručnosti si však veřejnost rychle zvykla a opatření začalo dávat smysl: připevněná víčka se méně ztrácejí, snadněji recyklují a z dlouhodobého hlediska přispívají k omezení plastového odpadu.

Jenže ne všechna evropská nařízení dopadají na úrodnou půdu. Vedle opatření, která občanům reálně usnadňují život, stojí i taková, jejichž přínos je sporný, nebo dokonce kontraproduktivní. Typickými příklady jsou návrh Chat Control, systém emisních povolenek ETS II a ambiciózní, avšak značně kontroverzní Green Deal.

Návrh známý jako Chat Control je ukázkovým příkladem střetu mezi bezpečností a soukromím. Evropská komise argumentuje potřebou potírat šíření materiálů sexuálního zneužívání dětí, což je bezpochyby legitimní cíl. Problémem však je způsob, jakým chce EU tohoto cíle dosáhnout. Návrh počítá s možností plošného prohledávání soukromé komunikace, včetně šifrovaných zpráv, na mobilních aplikacích a e-mailových platformách. 

Šlo by ve skutečnosti o bezprecedentní zásah do soukromí občanů, který by otevřel dveře k masovému sledování, což je úzce spjato s autoritářskými režimy. V praxi by se tak mohlo jednat o největší oslabení digitálních práv v historii EU. I proto narazil návrh na tvrdý odpor odborné veřejnosti, ochránců lidských práv i řady členských států.

Podobně kontroverzní je i rozšíření systému emisních povolenek ETS II, které se má vztahovat na budovy a silniční dopravu. Na první pohled jde o logický krok v boji proti klimatickým změnám – rozšířit princip „znečišťovatel platí“ i na domácnosti a dopravce. Realita je ovšem složitější. Zavedení nového systému pravděpodobně povede k růstu cen energií, pohonných hmot i vytápění, což nejvíce zasáhne nižší a střední vrstvy obyvatel. 

Zatímco velké korporace mohou dopady rozprostřít do nákladů, běžní občané pocítí zdražení okamžitě. Evropská unie sice slibuje kompenzace prostřednictvím takzvaného Sociálního klimatického fondu, ale dosud není jasné, zda bude jeho fungování dostatečně rychlé a efektivní.

A nakonec Green Deal, tedy Zelená dohoda pro Evropu – vlajková loď současné evropské politiky. Cíl je vznešený, do roku 2050 se má Evropská unie stát prvním klimaticky neutrálním kontinentem. Jenže způsob, jakým se tento plán realizuje, vzbuzuje čím dál větší pochybnosti. Řada opatření působí ideologicky a odtrženě od ekonomické reality. 

Přísné emisní limity, tlak na elektrifikaci dopravy a omezování průmyslové výroby mohou mít nechtěné důsledky, mezi něž lze zařadit třeba ztrátu konkurenceschopnosti, přesun výroby mimo Evropu a růst sociální nerovnosti. Zelená politika tak může paradoxně ohrozit právě ty občany, jejichž zájmy měla původně chránit.

Nemluvě o tom, jak těžkopádně se Evropská unie potýká s bezpečnostní hrozbou ze strany Ruské federace. Od začátku agrese proti Ukrajině sice dokázaly členské státy opakovaně nalézt shodu při uvalování sankcí na Moskvu, avšak v oblasti fyzické bezpečnosti zůstává EU slabá a nekoordinovaná. Společná obranná politika se v praxi omezuje na proklamace, zatímco reálné schopnosti odstrašení jsou minimální.

Evropa se dlouhodobě spoléhá na ochranu prostřednictvím Severoatlantické aliance, což sice zajišťuje stabilitu, ale zároveň odhaluje zásadní strukturální problém, že bez USA není EU schopna samostatně bránit své území. To je aktuálně obrovský problém, protože se Evropa potýká s druhou vládou Donalda Trumpa. 

Mnohé členské státy léta zanedbávaly modernizaci svých armád, podfinancovaly obranné rozpočty a zaspaly technologický vývoj. Zvláště znepokojivý je stav německé armády, která bývala považována za jeden z pilířů evropské obrany, dnes však trpí nedostatkem munice, zastaralou technikou a pomalým procesem akvizic.

Stejně problematická je i absence jednotné strategie vůči moderním hrozbám, například útokům prostřednictvím bezpilotních letounů, kybernetických operací či hybridních metod. Evropská unie sice zřizuje nové agentury, vydává koncepční dokumenty a financuje projekty, ale praktická schopnost reagovat v reálném čase je omezená. Odpovědnost za obranu zůstává roztříštěna mezi jednotlivé státy, které často sledují vlastní politické priority a tempo modernizace.

Situaci navíc komplikuje nestabilita politických postojů napříč Unií. Jak se v členských zemích střídají vlády a mění veřejné mínění, proměňuje se i ochota podporovat Ukrajinu vojensky i finančně. Zatímco některé státy, například Polsko nebo pobaltské země, považují odpor vůči Rusku za existenční otázku, jiné, především Maďarsko, Slovensko či část západoevropských zemí, volí opatrnější, pragmatičtější přístup. Výsledkem je roztříštěnost, která podkopává důvěryhodnost EU jako geopolitického aktéra.

Evropská unie dnes působí jako těžkopádný byrokratický kolos, který s obdivuhodnou důsledností vydává nařízení tam, kde to zrovna nehoří, a zaspává tam, kde skutečně hrozí nebezpečí – často v horizontu pouhých měsíců. Zatímco unijní instituce pilně řeší, zda mají být víčka plastových lahví připevněná či nikoli, na hranicích Evropy zuří válka a bezpečnostní situace se dramaticky zhoršuje.

Ano, je jistě nepříjemné, když se plastová víčka povalují po ulicích. Jenže je mnohem jednodušší zorganizovat dobrovolnickou akci a plast posbírat, než nemít co a kde sbírat, protože nás pohltili Rusové. Tento kontrast symbolizuje širší problém, že Evropská unie dokáže být efektivní v technických detailech a drobných regulacích, ale selhává tam, kde jde o odvahu, rozhodnost a schopnost chránit samu sebe.