KOMENTÁŘ | Konec UHO a odporných rozvařených tresek. Školní jídelny mohou odstartovat revoluci a zachránit zdraví dětí

Od letošního vstupuje v platnost novela vyhlášky o školním stravování. Školní jídelny budou muset umožnit dětem konzumaci vlastního jídla a nově zavádějí i finanční normativy pro věkovou skupinu 2-3 roky. Ostatní změny, zejména nové složení tzv. spotřebního koše, budou během školního roku 2025/26 fungovat v přechodném režimu. Jídelny si budou moci zvolit, zda už přejdou na nové složení jídelníčků, nebo dočasně zůstanou u původního systému.

Nový spotřební koš zvyšuje podíl ovoce, zeleniny, ryb, luštěnin a celozrnných obilovin, omezuje sladké nápoje a zavádí možnost bezmasého jídla při výběru ze dvou a více jídel. Výživové hodnoty se budou počítat pouze z čisté hmotnosti surovin. Cílem je nabídnout dětem chutná, nutričně hodnotná jídla a zlepšit stravovací návyky. Pravidla vycházejí z aktuálních výživových doporučení a reflektují i změny na trhu s potravinami.

Změny připravilo Ministerstvo zdravotnictví pod vedením Státního zdravotního ústavu. Pilotní projekt potvrdil proveditelnost navržených opatření. Od září 2028 navíc začne platit i povinnost pro větší jídelny nakupovat určité množství biopotravin a sezónního ovoce a zeleniny. Pro školy se připravuje metodická podpora, edukační akce a praktické návody. Informace jsou dostupné mimo jiné na webu Jídelny.cz. 

Školní jídelny mají nevyužitý potenciál

Třicet let. Tak dlouho se ve školních jídelnách vařilo podle vyhlášky, která více než moderní výživu připomínala přežívající relikt z dob, kdy čerstvá zelenina byla luxus a vařená kapusta se považovala za vrchol zdravého oběda. 

A teď se konečně něco mění, školní stravování prochází zásadní reformou. A že to není o miniaturních změnách v tabulkách, pozná každý, kdo si pamatuje na nechvalně proslulé školní blafy – podivné, žluto-šedé kaše, gumové knedlíky a univerzální hnědou omáčku neidentifikovatelného původu. To všechno, doufejme, jednou provždy končí.

Dnešní děti by neměly být rukojmí minulosti. Neměly by vyrůstat ve stínu našich traumat z jídelen, kde se nejedlo, ale přežívalo. Reformované školní obědy jim mají ukázat, že zdravé jídlo není trest, ale normální součást dne. 

A že to, co chutná dobře, může být zároveň i výživné. Tím, že školní oběd přestane být synonymem odpudivého vývaru s pěnou nebo nedovařené rýže, se dětem může do života vštípit nejen správný vztah ke stravě, ale i něco mnohem cennějšího – pocit, že na nich záleží.

Škola dnes představuje jedno z posledních stabilních prostředí, kde lze u dětí ještě systematicky rozvíjet pravidelnost – a to nejen ve vzdělávání, ale také v oblasti každodenních návyků, včetně těch stravovacích. Ranní příchod, hodiny podle rozvrhu, přestávky, oběd – to vše tvoří strukturovaný rámec dne. Pokud se do tohoto rytmu přirozeně začlení kvalitní, nutričně vyvážená strava, může to znamenat počátek něčeho, co v mnoha domácnostech chybí. Tedy spolehlivého a zdravého stravovacího režimu.

Nejde přitom jen o zdraví v úzkém smyslu slova, nýbrž o kulturu stravování, estetiku a úroveň prostředí, v němž děti denně tráví čas. Školní oběd by neměl být přetrpěnou nutností nebo dokonce testem odolnosti vůči rozvařené zelenině a bezbarvé omáčce. Měl by být přirozenou součástí dne, příležitostí ke společnému jídlu, k zastavení se a zároveň momentem, kdy se dítě naučí něco o sobě i o světě. Luštěniny, pohanka, bulgur, čerstvé ryby jsou suroviny, které byly dříve v jídelnách spíš výjimkou než pravidlem, a dnes konečně dostávají prostor. Spolu s nimi se do kuchyní dostává i důraz na vizuální stránku jídla, jeho chuťovou pestrost a – co je možná nejdůležitější – úctu ke strávníkovi.

A právě v tom spočívá jádro celé reformy. Nejde jen o to, aby děti jedly zdravě z donucení nebo podle předpisu. Smyslem změn je, aby si k jídlu vytvořily pozitivní vztah, aby se zdravé stravování stalo přirozenou součástí jejich života, nikoli výjimkou nebo trestem. To není drobnost, ale hluboká proměna role školního stravování. Z praktické služby se stává forma péče. A po třech dekádách přežívání si ji české školy a jejich žáci bezpochyby zaslouží.

Jenže zdravé jídlo je jen jeden díl skládačky. Druhým, neméně důležitým, je pohyb. Dnes je běžné, že děti tráví osm hodin vsedě ve školní lavici, další čas pak doma u úkolů nebo obrazovek. Přirozený pohyb mizí z jejich dne téměř úplně.

 Často bývá za fyzickou aktivitu považována už jen cesta na autobus. Jenže lidské tělo, a dětské obzvlášť, je stvořené k pohybu. A právě pravidelná, i když nenáročná fyzická aktivita, jako je obyčejná chůze, může mít zásadní vliv na fyzický i duševní vývoj dítěte.

Chůze je přirozená, dostupná, nenáročná, a přesto zůstává nedoceněná. Pomáhá krevnímu oběhu, podporuje koncentraci, zlepšuje kvalitu spánku a napomáhá správnému fungování nervového systému. Dítě, které se každý den alespoň projde, má nejen větší výdej energie, ale i lepší schopnost zvládat stres a soustředit se ve výuce. 

Školy by proto měly zdravý životní styl chápat jako celek, nejen jako otázku stravy, ale i pohybu. A hledat cesty, jak jej do školního dne nenásilně a přirozeně začlenit. Třeba formou kratších vycházek, přestávek s možností se protáhnout nebo podporou aktivní dopravy do školy.

Chůze je sice nejpřirozenější formou pohybu, ale není jediná, která má na děti blahodárný vliv. Jakákoli pravidelná fyzická aktivita, ať už jde o cvičení v tělocviku, spontánní běhání o přestávkách, míčové hry, jízdu na kole nebo tanec, má pozitivní dopady nejen na fyzické zdraví, ale také na psychickou odolnost a sociální dovednosti. 

Děti, které se pravidelně hýbou, bývají v lepší náladě, lépe zvládají stres a mají vyšší sebevědomí. Pohyb rozvíjí koordinaci, podporuje správné držení těla a v raném věku přispívá i ke správnému vývoji mozkových funkcí, zejména těch spojených s učením a pamětí.

Nezanedbatelný je i vliv pohybu na chování. Fyzicky aktivní děti bývají klidnější, soustředěnější a méně často se u nich objevují poruchy pozornosti. Kolektivní sporty navíc posilují týmového ducha, empatii a schopnost spolupráce – dovednosti, které se hodí nejen na hřišti, ale i v lavici a později v životě. Právě proto by měl být pohyb ve škole vnímán nejen jako „vytáhnou děti na chvíli z lavice“, ale jako integrální součást vzdělávacího procesu.

V ideálním případě by škola měla nabízet dětem rozmanité pohybové příležitosti, které budou odpovídat jejich věku, temperamentu i individuálním možnostem. Od řízené výuky tělesné výchovy, přes aktivní přestávky až po pobyt venku během družiny či kroužků. Klíčové je, aby se pohyb nestal výjimkou, ale běžnou součástí dne. Tak jako kvalitní oběd v jídelně, ani ten nemá být výjimečnou událostí, ale samozřejmostí.