KOMENTÁŘ | NATO slaví výročí vzniku vstupem Finska. Jak aliance zvládá nynější krize a výzvy?

Před 73 lety vznikla Severoatlantická aliance. Výročí si připomíná vstupem zásadního nového člena, který může celou jeho podobu a praxi pozměnit. S Finskem se v NATO objeví vysoce moderní armáda s jednou z největších aktivních záloh na světě. 

Dne 4. dubna 1949 se sešli vrcholní zástupci Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska, Velké Británie, Itálie, Dánska, Norska, Islandu, Kanady, Portugalska a Spojených států k podpisu Smlouvy o NATO. 

Mírové řešení se špetkou zastrašování 

NATO vzniklo na principech mírového řešení konfliktů, ve kterých se členské země nachází nebo se do nich potenciálně dostanou. Teprve poté má ona Smlouva články o kolektivní obraně a odstrašení.

Právě odstrašení bylo trnem v oku východního bloku v čele se Sovětským svazem. V západní Evropě vznikla obrovská vojenská síla ochotná se postavit za své členy. Pro Moskvu by tak přímá vojenská konfrontace mohla být zpočátku existence NATO neúnosná. Postupem času však SSSR vyvinul ohromný jaderný arsenál sdílený i napříč zeměmi budoucí Varšavské smlouvy, která vznikla roku 1955, což pro změnu vytvořilo tlak na západní alianci.

V 60. a 70. letech už NATO i Varšavská smlouva působily jako dvě hlavní světové vojenské síly, zejména coby prostředky přetahované mezi USA a SSSR. V pozadí se mezitím z hluboké krize vzpamatovávala Čína, se kterou postupem času navázal Washington lepší vztahy než Moskva. Vznikal nový světový řád za přičinění nezvládnuté diplomacie sovětských politiků a skvělého využívání soft-power ze strany těch amerických. Pod rozsudkem smrti SSSR se předem podepsal mimo jiné americký diplomat Henry Kissinger se svou legendární pingpongovou diplomacií.  

Děsem pro SSSR byl také vznik Evropského společenství, do původní šestky Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo se přidala roku 1973 ještě Velká Británie. Kromě vojenské síly prostřednictvím evropské integrace propukl ekonomický rozkvět založený na hluboké spolupráci, další nebezpečná věc pro samotnou existenci Sovětského svazu. 

Moskva selhávala na všech frontách. Nedokázala prosadit svůj vliv v úžinách Bospor a Dardanely mezi Černým a Středozemním mořem. NATO se tak v únoru 1952 rozšířilo o Turecko a v týž den vstoupily do struktur i Athény. Snahy o komunistické převraty v těchto zemích tak nadobro selhaly. Bolestnou tečkou byl vstup Západního Německa roku 1955 a jeho smíření s Francií – těžce odpracovaný a pro západní struktury velmi výhodný krok. 

NATO tak kromě absolutní většiny oceánu okolo evropského kontinentu kontrolovalo i značnou část Středozemního moře a úžiny klíčové pro ruský námořní obchod. Úžiny Skagerrak a Kattegat obsluhovaly norské a dánské ozbrojené síly ještě ve spojení se Švédskem, které sice není členem NATO, ale chuť vzdorovat Moskvě rozhodně mělo. Sovětský svaz byl kontrolován ze všech stran. Situaci Moskvy nepomohlo ani Španělsko, které vstoupilo do NATO v roce 1982. Mělo pod kontrolou Gibraltarský průliv, ve spojení s Portugalskem to byla další, jen těžko prorazitelná vojenská síla.

Šíření demokracie nebo uplatňování moci?

Otázkou je, jestli Spojené státy využívají NATO jako prostředek uplatňování své moci ve světě nebo mu slouží jako obranný pakt, stejně jako ho vnímá většina evropských zemí. Například pro Francii a Velkou Británii bylo těžké přijmout USA jako rozhodující velmoc, protože se ještě uprostřed 20. století obě země nacházely v roli obrovských koloniálních mocností – po druhé světové válce však v bolestivém úpadku.

Další mocnosti a silné ekonomiky – zejména Itálie a Německo, USA přijaly coby hegemona a uvědomovaly si důležitost spolupráce s Washingtonem. Bez zapojení do západních struktur by pravděpodobně Řím propadl komunismu a rozpínání SSSR mohlo pohltit celé Německo, nejen menší východní část. 

Dá se tedy říct, že spojenectví s USA pomohlo řadě zemí. Nebývale rostoucí moc jedné země dokázala zastrašit Moskvu od úspěšného vytvoření převratů. Američané tedy dosáhli svého – na jednom kontinentu nashromáždili desítky zemí ochotných bojovat za jejich zájmy. Nutno podotknout, že tyto zájmy měly základy na šíření demokracie, nikoliv brutálního režimu zabíjejícího své vlastní lidi. 

Z velké části právě tato západní ideologie stála za rozpadem SSSR. Samotní sovětští občané uprostřed 80. let s perestrojkou a glasností Michaila Gorbačova vnímali západní hodnoty daleko méně negativně, než když hořela studená válka ve své nejvážnější podobě. Gorbačov neměl až takovou potřebu štvát celou společnost proti americké hegemonii a našlo se mnoho lidí toužících po demokratickém Rusku. Dnes to zní trochu jako sci-fi, ale značná část sovětské společnosti opravdu stála o demokratické státní zřízení. 

Aliance usnula na vavřínech

Sovětský svaz se rozpadnul, vznikla řada nových zemí a západní struktury se pokoušely o navázání hlubší spolupráce s novou obrovskou demokracií na východě. Jenže jak se během let ukázalo, tak to, co zdánlivě směřovalo k prosperitě a volnosti, bylo zevnitř zkažené stejně jako vlastní předchůdce. Boris Jelcin se zpočátku zřejmě opravdu snažil o změny, Rusko mělo vzkvétat. Stačilo ale ochutnat moc – zejména během války v Čečensku – a ukázalo se, že slavné velké Rusko je ve skutečnosti mafiánský stát řízený zevnitř tajnými službami a jejich bývalým zaměstnancem roku Vladimirem Putinem. 

NATO již během toho spalo na vavřínech a rozšiřovalo se o mladé demokratické země. Sice významným způsobem posílilo, avšak pozornost se ani tak nestáčela k rostoucí moci a agresivitě Moskvy, jako spíše k boji s terorismem a šíření demokracie v arabském světě. Běloruska se ujal diktátor Alexandr Lukašenko, na Ukrajině se střídali proruští prezidenti – nebo prezidenti neschopní Rusku vzdorovat. V evropské bezpečnosti se objevila velká zející díra, ze západních struktur vesměs ignorovaná. 

Ohromný červený vykřičník Rusové vystavili Západu anexí Krymu. Po více než dvou desetiletích učinili něco, čeho jsou v moderním světě schopné pouze nedemokratické země. Putin vyhlásil otevřenou – zatím diplomatickou – válku Západu v čele s USA. 

Od roku 2014 se tak Západ připravuje na nejhorší. Ano, teprve od tohoto roku. Zdaleka však ne s takovou intenzitou, jako za studené války. Z jaderných zbraní se pro něj stalo tabu a brzy to může mít fatální dopady. Role zastrašování je upozaděna, respektive pozměněna. Je náročné analyzovat, jestli Putina zastaví stíhačky v pobaltských zemích, zásobování Ukrajiny nebo rozšíření NATO o severské země. 

Chybí základní prvek studené války. Kromě dohod o omezování jaderných zbraní existovaly způsoby, jak nepříteli zabránit v jejich distribuci do jiných zemí. Nyní bude mít k dispozici zbraně hromadného ničení Minsk – a to dokonce na západě svého teritoria. Aliance se pevně drží snahy o nezastrašení Ruska jedním z reálných a účinných způsobů – distribucí svých jaderných zbraní směrem k jeho hranicím. Je to kladná odpověď na požadavky nejhoršího ruského diktátora od dob Josifa Stalina – ruskou bezpečnost zachováme, evropská je v troskách.