KOMENTÁŘ | Porážkou Le Penové to teprve začíná. Francie se potřebuje dát dohromady

Francouzi si zvolili své zastoupení v tamním parlamentu – Národním shromáždění. Volby překvapivě vyhrála Národní lidová fronta (NFP), a to poměrně spolehlivě. Na druhém místě se umístila centristická aliance Renesance (ENS) prezidenta Emmanuela Macrona. Krajně pravicové Národní sdružení (RN) Marine Le Penové zůstalo třetí, prakticky bez šance účasti na vládě. 

Ačkoliv RN Le Penové neuspělo tak, jak to vypadalo po prvním kole parlamentních voleb, výsledky pro něj znamenají významný zisk. Strana obdržela o 53 křesel více než minule, zatímco Macronova ENS klesla dokonce o 76 křesel. Nejvíce ale narostla NFP, a to o 57 křesel.  

Pád Macronovy ENS je výsledkem jeho vlastních rozhodnutí. Prezident dlouhodobě není u Francouzů populární a jeho strana jakbysmet. Rozhodnutí o rozpuštění Národního shromáždění a vyhlášení předčasných voleb v reakci na neúspěch ENS u voleb do Evropského parlamentu bylo rychlé a patrně ne příliš dobře promyšlené. Nelze vytvořit zcela novou a tentokrát i úspěšnou kampaň, druhou během jediného měsíce. V tomto ohledu měly RN a NFP daleko větší šance, protože u voleb do EP uspěly a kampaň stačilo ponechat s pár úpravami. 

Macron po vyvolání předčasných voleb jednoznačně vyloučil svou rezignaci a stále trval na svém, že jde o dobré rozhodnutí. „RN nepíše ústavu a ani jejího ducha. Institucionální uspořádání je jasné, místo prezidenta je také jasné a bude jasné bez ohledu na výsledek. Myslím jen na Francii. Bylo to správné rozhodnutí v zájmu země. Průzkumům jsem nikdy nevěřil. Začíná nová kampaň,“ popisoval po drastickém neúspěchu ENS ve volbách do EP.

I přes ukvapené kroky francouzského prezidenta a politického kapitálu, který RN po eurovolbách obdržela, RN zůstane mimo vládu. Přitom lídr pravicové strany Jordan Bardella měl hned po volbách v dalším dění jasno. „Tato bezprecedentní porážka současné vlády znamená konec jednoho cyklu a první den éry po Macronovi,“ řekl. To se ale podle všeho nestane – Macron má nyní manévrovací prostor a na pozici premiéra může dosadit někoho, kdo je mu jednoznačně sympatičtější než Le Penová nebo Bardella. Dosavadní premiér Gabriel Attal to sice nebude, stále je Macronovi jistě příjemnější (respektive méně proti srsti) spolupracovat s levicí než krajní pravicí. 

Právě nástup francouzské krajní pravice byl to, čeho se nejen Francouzi, ale Evropané obecně obávali. V čele odpůrců Le Penové a spol. stáli veteráni francouzského odboje proti nacistické okupaci z let 1940-1945. „Jsem zděšena, že Francie, která toho tolik dokázala, se obrací ke krajní pravici. Nemám jinou možnost než říct svůj názor. Lidé zapomněli, že Hitler se dostal k moci legálně,“ popsala jedna z veteránek, Mélanie Bergerová-Volleová. Souhlasil s ní také Roger Lebranchu. „V roce 1943 jsem byl zatčen, protože jsem se chtěl přes Španělsko dostat do severní Afriky. Byl jsem deportován za odbojové činy, nechci, aby nám vládli bývalí esesáci. Když projdete rukama SS jako já, můžete očekávat cokoliv. Doufám, že se strany ze středu spojí a postaví se bok po boku,“ vyzýval muž, který přežil několik let v táborech Buchenwald a Schönebeck. 

Možná také výzvy veteránů stály za tím, že se odpůrci RN napříč francouzskou politikou rozhodli k určitému spojení. Z druhého kola parlamentních voleb postupně odstoupily stovky kandidátů na třetích pozicích, aby umožnili silnější podporu demokratickým kandidátům nad nimi. Francouzský volební systém totiž po prvním kole parlamentních voleb v jednotlivých okrscích pouští do druhého kola dva až tři nejsilnější kandidáty. Letos šlo většinou o jednoho kandidáta RN a dva kandidáty z levice nebo středu. Odstoupení řady středových kandidátů ve prospěch levicových (a naopak) tak umožnilo porážku RN. 

Francie tak, zdá se, první bitvu vyhrála. První krajně pravicová vláda v novodobé historii země nevznikne, zároveň ale nelze očekávat výraznou změnu tamního politického klimatu. Francouzská politika je pořád nestabilní a hrozí, že nová vláda bude slabá – ať už se jejím předsedou stane kdokoliv. Nelibost vůči Macronovi napříč politických spektrem převládá. Prezident nyní musí své další kroky při jmenování premiéra volit velice pečlivě. 

Dění ve Francii je klíčové pro celý evropský kontinent, země totiž drží několik výsadních postavení, kterých se nezbaví – a kterých ji nikdo nezbaví. Jako jediná země Evropské unie má ve svém držení jaderné zbraně, což je důležitý odstrašující prvek proti trvalé hrozbě ze strany Ruské federace, a rostoucí hrozbě z Číny. Rovněž jde o jednu z nejsilnějších ekonomik na světě s velkým vlivem na globální dění. Společně s Velkou Británií tvoří páteř transatlantického spojenectví Evropy a Ameriky. 

Nejde tedy jen o to, aby byla Francie stabilní pro Francouze – naopak – musí zůstat stabilní pro Evropu i svět.