KOMENTÁŘ | Rusku uštědřil porážku v Sýrii „nečekaný“ soupeř. Na úkor Moskvy sílí vliv jiné země

Spojené státy se zřejmě jakékoli „zodpovědnosti“ za dění v Sýrii vzdají – minimálně za vlády Donalda Trumpa. Budoucí prezident USA na sociální síti X prohlásil, že Spojené státy by se do situace neměly zapojovat. „Není to náš boj,“ uvedl stručně a dodal: „Nechme to vyplynout. Nezapojujme se!“

Opačný případ je ale Rusko, které Asadovu Sýrii potřebovalo. Expert na blízkovýchodní politiku Gokhan Bacik z Univerzity Palackého v Olomouci v prohlášení pro EuroZprávy.cz označil pád Asada za „jeden z největších neúspěchů ruské geopolitiky“. Připomněl také, že Rusko je již nyní „zahlcené“ konfliktem v Donbasu. „Hrozí, že přijde o jednu ze svých nejstrategičtějších pozic na Blízkém východě,“ uvedl.

Ruský vliv v regionu Blízkého východu byl dlouhodobě budován především prostřednictvím Sýrie, v menší míře pak přes Írán. Asadova Sýrie byla dostatečně slabá na to, aby umožnila Moskvě budování leteckých a námořních základen. Zároveň však kriticky potřebovala ruskou vojenskou podporu v boji proti Islámskému státu.

Budoucnost takzvaného Islámského státu zůstává nejasná, avšak pravděpodobné je, že vládu v Sýrii nyní převezme některá z opozičních frakcí. Podle Bacika bude k upevnění moci nové syrské vlády klíčová mezinárodní podpora. Zároveň je nutné počítat s cizími, a nikoliv přátelskými vlivy, konkrétněji třeba izraelským nebo íránským. 

Zcela stěžejní roli v této situaci ale hraje Turecko. Prezident Recep Tayyip Erdogan byl dlouhodobým kritikem Bašára Asada, a jeho pád mu proto vyhovuje. Lze předpokládat, že Ankara aktivně podpořila opoziční milice, které v neděli Asadův režim svrhly.

Sýrie se tak opět stává centrem velmocenských konfliktů. Kvůli dlouhotrvající občanské válce a hluboké ekonomické krizi se země proměnila v takzvaný „failed state“ – stát, který selhal. Turecko, které má k Sýrii geograficky nejblíže, nyní získává příležitost k rozšíření svého vlivu.

Pád Asada je okamžikem, na který Ankara dlouho čekala. Nyní má možnost využít své pozice bez ohledu na to, zda jí budou v cestě stát ruští vojáci. Pro Rusko se totiž Sýrie stává doslova „lávovým polem“. Turečtí vojáci, kteří zároveň působí jako součást NATO, sice nebudou s Rusy bojovat přímo, ale Ankara může podpořit syrské opoziční síly, aby v konfliktu pokračovaly.

Rozhodnutí Ankary může pro Rusko představovat buď definitivní konec jeho vlivu v Sýrii, nebo alespoň výrazné omezení jeho geopolitických ambicí v regionu. Ať už se situace vyvine jakkoliv, je zřejmé, že směr nyní určuje Turecko, zatímco Moskva ztrácí kontrolu nad děním. Pád Asadova režimu symbolizuje nejen oslabení ruského vlivu, ale také rostoucí schopnost Ankary prosazovat své velmocenské zájmy.

Vzhledem k těmto změnám lze dokonce uvažovat o tom, zda Turecko v blízké budoucnosti nepředstihne Rusko na globálním mocenském poli. Obě země čelí vážným ekonomickým problémům, avšak turecká schopnost využívat tvrdé moci – tedy vojenské síly a ekonomického tlaku – neustále posiluje. Naproti tomu Rusko má potíže udržet si vliv dokonce i v konfliktu na Ukrajině, kde jeho armáda čelí nečekaně silnému odporu už téměř tři roky.

Dynamika této změny naznačuje, že Turecko dokáže pružněji reagovat na měnící se geopolitické okolnosti. Využívá svého geografického postavení mezi Evropou, Blízkým východem a Asii k rozšiřování vlivu, čímž získává výhody v mocenské hře. Naopak Rusko čelí izolaci způsobené sankcemi a vleklými konflikty, což omezuje jeho schopnost projekce moci na více frontách.

Turecko také těží z historicky pragmatické zahraniční politiky, která mu umožňuje lavírovat mezi Západem a Východem. Jako člen NATO si udržuje přístup k západním technologiím a zároveň udržuje dialog s klíčovými aktéry, jako je Čína a Írán. To mu dává flexibilitu, kterou Rusko, v důsledku svého konfrontačního postoje vůči Západu, ztrácí.

Z dlouhodobého hlediska bude rozhodující, jak efektivně Turecko využije této nové pozice. Pokud se mu podaří stabilizovat svou ekonomiku a dále rozvíjet své vojenské kapacity, může se stát klíčovým hráčem nejen v regionálním měřítku, ale i na globální úrovni. 

Naopak Rusko bude muset přehodnotit svou strategii, pokud nechce zcela ustoupit ze svých velmocenských ambicí. Turecký vzestup a ruský ústup tak mohou předefinovat geopolitickou mapu nejen Blízkého východu, ale i celého světa.