KOMENTÁŘ | Trump musí Bushe proklínat za invaze do Iráku a Afghánistánu. Američany v Gaze nikdo nechce

Mezinárodní právo ještě nedávno fungovalo

V lednu 1991 americké tanky překročily hranici Saúdské Arábie a vtrhly do Iráku, čímž oficiálně odstartovaly období americké hegemonie. Sovětský svaz se ocital v troskách a Spojené státy, nyní bez protiváhy, převzaly roli garanta světového řádu. Válka v Perském zálivu vyslala jasný signál: éra beztrestné okupace menších států skončila. Washington, spolu se svými spojenci, demonstroval odhodlání postavit se agresorům a stanovil precedent pro budoucí vojenské zásahy ve jménu mezinárodního práva.

Irácká okupace Kuvajtu v roce 1990 byla pro mezinárodní společenství nepřijatelným aktem agrese, který vyvolal jednoznačnou reakci. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 678, jež dala Bagdádu jasné ultimátum – irácké síly měly necelý měsíc na úplné stažení. Saddám Husajn však výzvu ignoroval. V reakci na to OSN zmocnila své členské státy k použití všech nezbytných prostředků k obnovení suverenity Kuvajtu. Koalice pod vedením USA pak Kuvajt skutečně osvobodila prostřednictvím dvou operací: leteckého Pouštního štítu, a pozemní invaze Pouští bouře.

Závěr 20. století se nesl ve znamení triumfu nejen Spojených států, ale i Organizace spojených národů. Rozpad východního bloku vedeného Sovětským svazem uvolnil prostor pro efektivní zásah proti agresorovi, kterého jednoznačně odsoudilo celé mezinárodní společenství. Washington a jeho spojenci využili mandát OSN s precizností, která z vojenského hlediska působila téměř bezchybně. Kontroverzí zůstalo minimum – což je ve válce vzácný jev.

První selhání: Afghánistán

Největší zlom nového tisíciletí přišel 11. září 2001, kdy teroristické útoky na Světové obchodní centrum otřásly nejen Spojenými státy, ale i celým světem. V reakci na tuto bezprecedentní tragédii zahájila americká administrativa pod vedením prezidenta George W. Bushe vojenskou operaci v Afghánistánu – konflikt, který se nakonec protáhl na bezmála dvě desetiletí.

Ačkoli invaze v roce 2001 neobdržela přímý mandát OSN, Rada bezpečnosti nezasáhla – charta OSN totiž uznává právo na individuální i kolektivní sebeobranu. Washington tak rozjel válku s cílem eliminovat teroristickou síť Al-Káida a svrhnout vládu Tálibánu. Jak se však ukázalo v následujících letech, vítězství v asymetrickém konfliktu bylo vzdálenější, než se původně zdálo. A když se spojenecká vojska v roce 2021 definitivně stáhla, Afghánistán opět padl do rukou Tálibánu.

Druhé selhání: Irák

V lednu 2003 se americký prezident George W. Bush obrátil k veřejnosti s naléhavým varováním. Tvrdil, že Saddám Husajn nedokázal důvěryhodně vysvětlit, kam zmizely zásoby smrtících chemických látek, nervových plynů a balistických hlavic – zbraní, které podle zpravodajských služeb měly být součástí iráckého arzenálu.

Světem se šířila obava, že Irák stále disponuje zakázaným vojenským potenciálem a že jeho diktátor se pokouší klamat mezinárodní společenství. Bushova slova se stala klíčovým impulsem pro dramatické rozhodnutí – zahájit vojenský zásah, který měl přepsat moderní dějiny Blízkého východu.

Přestože zbraně hromadného ničení, jež měly ospravedlnit válku, nikdy nalezeny nebyly, invaze vedla k pádu Husajna. Zároveň však uvrhla zemi do chaosu, z něhož se dodnes nevzpamatovala. Namísto stability přinesla desetiletí sektářského násilí, vzestup radikálních skupin a rozpad iráckých institucí. Válka tak místo rychlého vítězství zanechala pachuť nevyřešeného konfliktu, jehož důsledky rezonují celým Blízkým východem dodnes.

Třetí selhání: Pásmo Gazy?

Spojené státy se dosud v konfliktu mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás držely spíše v pozadí. Nejnovější prohlášení prezidenta Trumpa, v němž naznačil možnost americké správy nad Pásmem Gazy, však signalizuje možnou změnu kurzu. Spekulace o možné americké invazi, podobné těm v Iráku a Afghánistánu, tak nabírají na intenzitě.

Trumpova administrativa by si však měla uvědomit, že ačkoliv plán na obnovu Gazy představuje bezprecedentní a do značné míry atraktivní strategii, postrádá důkladnější promyšlení. Spojené státy mají nepochybně větší kapacitu přetvořit Gazu ve středomořskou „riviéru“ než státy arabského světa, avšak reakce Palestinců i blízkovýchodních vlád dávají jasně najevo, že tento krok není vítán.

Ačkoli EuroZprávy.cz ve středečním komentáři naznačily, že je Trumpův plán skutečně dobře myšlený, potřebuje doladit. Humanitární krize, která Pásmo Gazy zasáhla v důsledku války mezi Izraelem a Hamásem, je ničivá – a masové přesuny palestinského obyvatelstva do Jordánska a Egypta působí jako vyložená provokace.

Pokud by se Američané skutečně jakýmkoli způsobem zmocnili Pásma Gazy, čekalo by je nesmírně složité a nebezpečné angažmá. Ačkoliv Trump naznačil, že přítomnost amerických jednotek by nemusela být nutná, jde o krajně nereálnou představu. Každý americký občan (nejen voják), který by překročil hranice této oblasti, by se okamžitě stal terčem palestinských ozbrojenců, což by nepochybně vyvolalo silnou negativní odezvu americké veřejnosti.

Nemluvě o tom, že jakákoli americká přítomnost v Gaze by vyvolala vlnu odporu napříč celým Blízkým východem. Trump sice usiluje o „dohodu“ s klíčovými regionálními hráči, včetně Saúdské Arábie a Íránu, avšak tyto mocnosti na žádný kompromis nepřistoupí, pokud by součástí amerického plánu byla posílená vojenská přítomnost v oblasti. Naopak, jakékoli rozmístění amerických jednotek by mohlo ještě více destabilizovat už tak napjaté vztahy, a to zejména s Íránem.

Trump dnes může jen proklínat rozhodnutí bývalého šéfa Bílého domu Bushe zahájit invaze do Iráku a Afghánistánu. Obyvatelé Blízkého východu totiž dobře pamatují zkázu, kterou tato vojenská tažení přinesla – a další podobný scénář si už nepřejí zažít. I kdyby Američané do regionu vstoupili čistě s úmyslem podpořit obnovu Gazy, rozhodně by je tam nečekalo vřelé přijetí. Mnohé státy i ozbrojené skupiny v oblasti vnímají jakoukoli americkou přítomnost jako hrozbu – a jsou připraveny to dát jasně najevo.