KOMENTÁŘ | Úpadek amerického vlivu. Je ohrožena pozice nejmocnější země světa?

Američané ještě na přelomu tisíciletí platili za nejmocnější zemi světa. Po rozpadu Sovětského svazu Washingtonu ubyl nejdůležitější konkurent, nové Rusko bylo prakticky „nepoužitelné“ a ekonomický boom Číny teprve začínal. 

V roce 2024 je ale situaci úplně jiná. Spojené státy se sice stále dají pokládat za nejmocnější zemi světa, ale Čína jim zdatně konkuruje. Do toho zaznamenávají nepříjemné neúspěchy na Blízkém východě a díky politice exprezidenta Donalda Trumpa se výrazně vzdálily svým transatlantickým spojencům v Evropě. 

Američané – pokud k tomu dojde, mají jen málo šancí zdárně vojensky konkurovat Číně v Jihočínském moři. Čínské loďstvo je v prvé řadě větší, navíc jsou americké lodě dislokovány prakticky po celém světě. To je jeden z faktorů, který kreslí tlustou čáru mezi moc Washingtonu a Pekingu – USA sice mají vliv fakticky ve všech mořích a oceánech, zároveň je pro ně ale těžké účinně a plnou silou reagovat v jednom místě. 

Naproti tomu Číňané vyvíjejí (ve spolupráci s Ruskem) úsilí o průnik do Arktidy, celosvětový vliv jim však zaručuje spíše ekonomická spolupráce než vojenská přítomnost. A tento vliv roste nezávisle na snahách západních spojenců ho omezit. 

Dá se říct, že Američané vůbec nestíhají tempu, jakým Číňané svůj vliv ve světě posilují. Už tak nezvládli „korigovat“ ekonomický boom, který největší komunistickou zemi světa potkal na přelomu tisíciletí. 

Vliv USA padá jako domino

Dálný východ není jediná oblast, kde Američané začínají selhávat. Totéž je potkalo v arabském světě. Změnu předznamenalo stažení amerických vojsk z Afghánistánu a prakticky okamžitý nástup Tálibánu k moci. Teď v rámci příští let Washington plánuje udělat totéž v Iráku, který se postupně začíná vzpírat americké přítomnosti a poddává se íránskému vlivu. 

Právě Írán je největší výzvou, jaké Američané na Blízkém východě čelí. Společně se s několika dalšími mocnostmi zde má významný vliv. Oproti Saúdům, Turkům nebo Izraelcům ale využívá rozsáhlou síť zástupných uskupení, které jsou roztroušeny úplně všude – od Jemenu, přes Libanon až po Irák. Nutno podotknout, že velká část těchto skupin vede válku proti Izraeli – tedy spojenci USA. 

Americká hegemonie ale netrpí pouze na Dálném a Blízkém východě. Naopak, děje se to prakticky po celém světě. V Africe má Washington jen minimální vliv, protože si tady své sítě vlivu rozhodi0i hlavně l Číňané a Rusové. 

Vliv USA v Jižní Americe zase ohrožují tamní rychle rostoucí ekonomiky a někteří autoritářští vůdci s vazbami na Moskvu a Peking. 

Kapitolou o sobě samé je Evropa. V průběhu dvacátého století zde Američané nasbírali desítky věrných a spolehlivých spojenců. Jenže v roce 2017 nastoupil do Bílého domu Donald Trump, který do značné míry rozvrátil vzájemnou důvěru napříč Atlantským oceánem. Pokud nastoupí podruhé, může dojít k úplnému rozpadu této důvěry a vypuknutí obchodní války – což je úplně poslední věc, kterou Brusel s Washingtonem potřebují. 

Zatímco Trump je jestřáb, většina evropských lídrů přistupuje k externím hrozbám úplně jinak. Pro Evropskou unii je důležitá diplomacie (ta je vždy v první řadě) následovaná případnými ekonomickými opatřeními, jako jsou sankce a podobně. 

Republikánský exprezident se naopak už několikrát nechal slyšet, že válku na Ukrajině „ukončí do 24 hodin“ a hodlá jít do konfliktu s Íránem. Pro unijní politiku založenou na určitých hodnotách je to velice agresivní přístup a pokud Trump zachová podobný přístup k zahraniční politice jako při svém minulém mandátu, transatlantická shoda nikdy nepřijde. 

Měli možnost část vlivu zachránit

Američané měli možnost část vlivu zachránit – konkrétně toho na Blízkém východě. Jenže, a jak se to stává často, okolnosti jim nepřály. Íránci nastolili tvrdý přístup poté, co Trump samovolně a bez konzultace se západními spojenci odstoupil od jaderné dohody z roku 2015. V tomto kontextu si velmi uškodil u partnerů ve Francii, Německu a Velké Británii, protože tyto přední země Evropské unie iniciovaly značnou část diplomatických jednání o této dohodě. 

Situaci ale stále bylo možné zachránit. Do funkce šéfa Bílého domu nastoupil Joe Biden a začal „rekonstruovat“ svým předchůdcem poškozenou americkou zahraniční politiku. Více než dva roky po jeho nástupu do funkce teroristické hnutí Hamás zaútočilo na Izrael a na Blízkém východě vypukla nejbrutálnější válka za několik posledních dekád. 

Biden ustoupil od jakýchkoli sankcí či omezení vůči režimu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a eventuálně jeho snahu o zničení Hamásu podpořil. Boj proti teroristické organizaci jako takový je pro každou zemi přirozený a pokud se nějaká taková na území suverénního státu vyskytuje, je nutné proti ní zasáhnout. 

Izrael však přistoupil k velice brutálnímu řešení. Za pomoci raket, tanků a dělostřelectva začal Pásmo Gazy, kde se bojovníci Hamásu zbaběle skrývají, nemilosrdně rovnat se zemí. Biden v tu chvíli měl jediný úkol – zatlačit na Izrael, aby od téměř genocidních praktik upustil a boj proti Hamásu organizoval jinak.

Nenechejme se mýlit, USA mají dostatečné diplomatické a obecně i mocenské kapacity, aby na Izrael mohly tlačit. Bidenova administrativa tak ale neučinila a teď Izrael kromě Pásma Gazy bojuje v Libanonu proti Hizballáhu a konec války je v nedohlednu.

A zde přichází faktor (naštvaný) Írán. Po Trumpově administrativě mezi lety 2017-2021 jsou vztahy mezi Teheránem a Washingtonem na tak mizerné úrovni, že diplomatický kontakt je omezen jen na nutné minimum. Írán si fakticky „dělá co chce“ – letos už dvakrát vypustil salvy stovek raket proti židovskému státu a obě země si navzájem hrozí otevřenou válkou. 

S tím, že se Američané zřejmě definitivně stahují z Iráku, může přijít ohromné posílení íránského vlivu. Tedy kromě jednotlivých milic padne pod tento vliv i celá irácká armáda a vláda – což je pro Izrael i zbývající americkou přítomnost v regionu velice nebezpečné.