BERLINALE: Portrét myslitele Leibnize svými filosofujícími údery otupuje interpretaci

Film Leibniz – Chronicle of a Lost Painting byl uveden ve speciální sekci berlínského festivalu. Zařazením potvrzuje oblibu historických dramat, zprostředkovávajících příběhy velkých osobností. Pruská královna Žofie Šarlota Hannoverská na přelomu let 1704 a 1705 během panování teskní po domově. V teatrálně stylizované úvodní sekvenci směrem k publiku verbalizuje obsah dopisu adresovaného domů. Chybí ji nejen rodinný krb, ale především inspirativní osobnost mentora Leibnize. Má jediné přání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aby pro ni byl její nepolapitelný vzor malířsky zvěčněn.

Zadání se zprvu chopí jeden z nejvytěžovanějších malířů, jehož renomé se na královských dvorech rozpíná po celé Evropě. Excentrický umělec s etablovanou dílnou přichystá studio, paletu vydláždí barvami a ujasní si se vznešenou rodinou koncept. Pro něj rutinní práce by měla být rychle hotová. Háček však tkví v portrétovaném. Ten výsměšně reaguje na bizarní pokyny směrem k jeho póze a velmi záhy třaskavou konverzaci zlomí do debaty o zachycení reality, funkci umění a duchovnu.

Režisér Edgar Reitz, který je německou legendou a loni oslavil 92. druhé narozeniny, již v prvních tazích jasně načrtává Leibnizovu osobnost a její atributy. Racionalista se pouští do křížku s v jádru velmi povrchním umělcem. Toho zajímají pouze prémiové barvy a jejich líbivost, portrétované předem pasuje do schematické šablony. Ztělesňuje typického řemeslníka, jež nad hlubší podstatou umění nepřemýšlí. Po vyčerpání chabých argumentů palác zuřivě opouští. Nelehkého malířského zadání se chopí ambiciózní a novátorská Aaltje Van De Meer, jež se při studiích probojovala čistě maskulinním prostředím převlečená za muže.

Vůči malířství skeptickému Leibnizovi nabízí nový úhel pohledu, dynamika stejně funguje i opačným směrem. Právě na vyvíjejícím se vztahu dvou odlišných světů snímek staví. Komorní konverzační drama jen zřídka opouští potemnělý ateliér, kde malířka s Leibnizem vedou sáhodlouhé debaty o víře, podstatě bytí, tvorbě, strachu a lidské duši. Navzájem se inspirují, oba skrze svou prací neúnavně míří za zachycením dokonalosti a smyslu, jakkoli se jejich přemýšlení a náplň liší.

Estetika filmu se opírá o vycizelovanou práci se světlem, prostředí zaplňuje kontrasty. Tvůrci se co možná nejvíce snaží evokovat pocit barokní malby. Jednotlivé sekvence několikrát explicitně adresují, jak moc důležité světelné paprsky a perspektiva jsou. Inscenace a kompozice uhranou a perfektně vedou naší pozornost. V tomto ohledu jde z režie cítit jistota a zkušenost. O to větší škoda je, že jeho jádro je plytké a s narůstající stopáží i úmornější.

Konverzace dvou ústředních postav je natolik zahuštěná a didaktická, že nenechává prostor pro takřka žádnou diváckou interpretaci. Vyvozuje definitivní závěry. Tvůrci za každou cenu chtěli do prezentovaného mikrosvěta zakonzervovat veškeré myslitelské otázky a teze, jež jsou pro Leibnizovo dílo signifikantní. Snímek ale nikdy skutečně nedýchá. Zvolené prizma jej dusí. Buší do nás množství hlubokých rozhovorů, i přes jejich moudrost se však stále hlouběji propadá do plytké prázdnoty. Dominuje šněrující strojenost, která je v přímém rozporu s tím, co z hutných debat pochytáme.

Kromě postupně ve vlastní důležitosti zacyklené struktuře vytrhnou hereckou stylizací přepjaté pasáže. Herecké projevy jsou vedením nekonzistentní. Když na zámek přijíždí nemocná královna, tvůrci jako by nevěděli, co si s její postavou počít. Redukují ji na chřadnoucí rekvizitu v pozadí, její láskou a úctou přeplněný vztah s Leibnizem nevětví. Promítá se pouze v metaforicky okázalých gestech. Chemie této dvojice působí vynuceně a samoúčelně. Jakkoli je jejich platonická láska spouštěčem děje, v závěru pod tíhou fatálnosti neorganicky vyprchá.

Snímek úmyslně pracuje s patosem. Nikdy se mu nedaří najít tu správnou hranu. V mnoha chvílích tak působí směšně a podivně zatuchle. Snaha o poctivou akademičnost a staromilský přístup vychází jen z formální stránky. Čeření vážných pasáží těmi odlehčenými jsou znouzectností, tonalita vratkavě habruje. Emoce a přehršel filosofických motivů znějí do prázdna. Daří se alespoň chvilkově přiblížit étos portrétovaného, k němuž všechny postavy a především tvůrci zaujímají adorující postoj. K převratným obrysům, jimiž měl Leibnizův uhrančivý portrét disponovat, má film značně daleko.

Hodnocení: 45 %

Režie: Edgar Reitz

Scénář: Gert Heidenreich, Edgar Reitz

Hrají: Edgar Selge, Barbara Sukowa, Lars Eidinger, Aenne Schwarz, Michael Kranz, Antonia Bill, Christoph Bardo, Salome Kammer, Matija Chlupacek, Nicolaus Steenken

Světová premiéra: Mezinárodní filmový festival Berlinale (13. až 23. února 2025)