RECENZE: Na Nové scéně Národního divadla se dotkli vesmíru, pokračování se ale nekoná

„Kdo je vyvolen, aby vyzval lidstvo na novou cestu?"

Hra o světě vědy a spolku Sisyfos vznikla přímo pro Novou scénu pražského Národního divadla. Hlavní hrdina, vědec Bohumil Plánovský, je vedoucím skupiny Biochemie a molekulární biologie Ústavu chemické ekologie AV ČR. Podařilo se mu objevit mechanismus vzniku nového druhu, a tedy podstatu evoluce.

René Levínský, dramatik původem ze Saska, žijící v České republice, je prvotním povoláním teoretický fyzik. Ve své nejnovější hře se nechal inspirovat matematikem Iljou Ripsem, který se v devadesátých letech pokusil dekódovat Boží vzkazy zašifrované v Tóře. Levínského hrdinové však jdou ještě dál a hledají Boží vzkazy v genomu.

Levínsky děj situoval do reálného prostředí – odehrává se v Praze a ve skutečném ústavu. Hra střídá vážnější pasáže, v nichž řeší vždy aktuální otázky evoluce a s nimi související témata etiky a zodpovědnosti, s vtipnými až groteskními pasážemi. Vydařená je například scéna s automatem na kávu nebo vtipný, ale pravdivý rozhovor o banálních tématech diplomových prací.

„Octomilka, kvasinka nebo člověk. To je všechno to samý..."

Levínský hru napsal přímo pro režiséra Jana Friče. Jeho pojetí však představuje hlavní úskalí inscenace, v níž se vydařená předloha ztrácí v až příliš vynalézavé režii. Náročné vědecké téma, které je už tak těžké na sledování, Frič naplnil chaotickými obrazy, a děj se tak ztrácí ve zmatku a nepochopení.

Přestože se v inscenaci najde několik důmyslných nápadů (například procházející jeptišky v parku za okny laboratoře, kde se zrovna diskutuje o Bohu), často se však jedná spíše o nadbytečné obrazy. Například skupina děvčat v plavkách působí prvoplánově a rušivě. Zbytečné je i zařazení písní, které živě zpívají do mikrofonu Matásek nebo Preissová. U manželky Božidary to alespoň není přímo v rozporu s charakterem postavy, což se nedá říct o zpívajícím chladném vědci Plánovském.

Problém je i v různorodém pojetí postav. Skupina vědců, v čele s Davidem Matáskem v roli egoistického Bohumila Plánovského, hrají vcelku civilně. Ostatní role, a to především ženské, jsou z neznámých důvodů hnány do zbytečné karikatury, ať už se jedná o manželku Božidaru nebo novinářku Hovorkovou v podání Jany Janěkové ml.

Z těchto důvodů se jen těžko hodnotí ženské herecké výkony, které se v tomto Fričově pojetí jaksi ztrácí. Výjimkou je snad Pavlína Štorková v roli Plánovského doktorandky a potažmo milenky Anděly, která je zábavná, ať už hraje cokoliv. Protagonisté mužských rolí předvádí svůj kvalitní standard. David Matásek v hlavní roli uvěřitelně ztvárnil chladného manžela, ale vášnivého vědce. Za zmínku stojí také Saša Rašilov jako matematik Adam Šmíd.

Scénografie Nikoly Tempíra funkčně propojuje prostředí laboratoře a parku (konkrétně pražské Stromovky), který je v zadním plánu vidět přes okna laboratoře. Kostýmy Petry Vlachynské však příliš zdůrazňují karikaturní pojetí některých postav.

Dotkni se vesmíru a pokračuj je inscenace na náročné, ale poutavé téma, která však nedokázala využít potenciálu předlohy. Vydařená hra se ztrácí v chaotickém a předimenzovaném režijním pojetí.

Celkové hodnocení: 60%

Národního divadla Praha - Nová scénaRené Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračujSvětové premiéry: 3. a 8. listopadu 2016 (recenze psaná z druhé premiéry 8. listopadu 2016)Režie: Jan FričDramaturgie: Jan TošovskýScéna: Nikola TempírKostýmy: Petra VlachynskáHudba: Jakub KudláčSvětelný design: Martin ŠpetlíkObsazení: David Matásek (Bohumil Plánovský), Martina Preissová (Božidara Plánovská), Saša Rašilov (Adam Šmíd), Jana Janěková ml. (Svatava Hovorková), Jan Bidlas (Dušan Antal), Pavlína Štorková (Anděla Suchemá), Igor Orozovič (Jonáš Kristek), Ondřej Pavelka (Vojtěch Růžička), Alois Švehlík (Cyril Špaček), Jiří Štěpnička (Jiří Řehoř)