Mne blesk se dotekl: Reduta uvedla zvláštní dílo, život spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka

Nebýt příběhů Lišky Bystroušky, kterou proslavil svou operou Leoš Janáček, tak by asi běžný čtenář Těsnohlídkovo dílo neznal. Vždyť je více novinářů, spisovatelů první poloviny 20. století, které znají jenom fajnšmekři české literatury. Ale Těsnohlídek? Známou operou se stal slavným už za svého života.

Dnešní bulvár by na osudech autora Bystroušky určitě hezky vydělal. Vždyť ta komplikovaná duše zažila už v dětství topícího se kamaráda, kterému nedokázal pomoci. Prožil dětství v ústraní, protože táta byl ras a mladý Rudla trpěl výsměchem kamarádů. Pak se bláznivě zamiloval do dívky, kterou se kterou oženil, ovšem ta trpěla asi bipolární poruchou, nálady se u ní střídaly, jako na houpačce, až se milovaná žena zastřelila. Omylem..? Schválně..? A druhé žena mu i se synem utekla za milencem a třetí žena po tom, co Těsnohlídek neunesl tíhu osudu a sám se v pětačtyřiceti letech sprovodil ze světa, tak jeho manželka taky spáchala sebevraždu. To jsou osudy! To by bylo sousto pro dnešní bulvár! V divadle bylo nebezpečí, že se i realizace „poveze“ na atraktivnosti lidského neštěstí!

Nestalo se tak. Zoja Mikotová, režisérka inscenace, se spoluautorkou Ivou Klestilovou, s dramaturgem Pavlem Jurdou přistoupili k tématu citlivě, jako by byli psychoanalytici, kteří pozorují, zpovídají a posuzují životní etapy spisovatele.

Těsnohlídek v nejtíživější době svého života (která etapa ale u něj nebyla tíživá…) nastoupil v Brně do redakce časopisu Moravský kraj a své duševní utrpení ze ztráty milované bytosti, první manželky léčil v přírodě, okolo Brna. Právě tehdy jej zaujaly bílovické lesy, které jsou s jeho životem tak fatálně spojovány. Po krachu Moravského kraje se Těsnohlídek ocitl na dlažbě, a zachránilo jej setkání s redaktorem Lidových novin Arnoštem Heinrichem. Těsnohlídek začal psát pro Lidové noviny soudničky a lokálky. Měl úspěch a v roce 1908 se stal řádným redaktorem. V tomto redakčním svazku zůstal dvacet let, až do konce svého života.

Autoři divadelního životopisu velmi citlivě sledují zásadní zlomy v životě spisovatele. Spolu s okolím ve kterém žije, povzbuzují, chápou, někdy ubližují a překážejí. Nejedna osobnost českého literárního nebe té doby s Těsnohlídkem komunikuje, v dobrém i zlém. A tak se na scéně krátce setkáváme s Jiřím Mahenem, S. K. Neumannem, Eduardem Bassem, nebo Jaromírem Johnem. Jsme svědky nádherných scén ze slavné Lišky Bystroušky, i se setkáním s excentrickým českým náčelníkem Eskymáků, Eskymo Welzlem.

Je toho skutečně hodně, co nám autoři nabízí. Ovšem kromě vnější roviny často překvapivého zpracování (fragment opery Liška Bystrouška) je zde dost prostoru pro hlubší ponor do trpící Těsnohlídkovy duše. Jeho komunikace se starými rodiči, kteří ho s láskou vychovávali, jeho opakované návraty k tragickým momentům, které trýznili jeho duši.

Na jednoduché a plně funkční scéně Jana Štěpánka, v kostýmech Marie Jiráskové, které jsou jednu minimalistické, jindy, dle potřeby plné nápadů (zvířata v ukázkách opery) vystupují v malých rolích v mnoha převlecích postavy, které Těsnohlídek na své životní poutu potkává. Ale není zde prostor, věnovat se každé roli zvlášť. Všichni jsou, i díky citlivé pozornosti režie věrohodní.

Nutné je zde připomenout i pěveckému nastudování Petra Svozílka v operních partech. Činohra a s náročným zpíváním? I to jde na deskách Reduty. Záleží na důkladné technické přípravě herců.

Hlavní důraz, neuvěřitelná náročnost čekala hlavního protagonistu, Těsnohlídka, kterého bravurně zvládl Dušan Hřebíček. Pracoval jako pošťák na Valašsku a jako kulisák ve zlínském divadle. Rok byl elévem ve Večerním Brně a po vojně nastoupil jako herec do Těšínského divadla. Celkem 24 sezon byl v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové, odkud odešel do Divadla Drak. V současné době je v angažmá v Národním divadle Brno. A zúročil své zkušenosti po mnoha rolích, v mnoha divadlech, právě v Těsnohlídkovi. Tolik poloh, od hlubokého neštěstí po excentrickou bujarost. Poloh něhy, trápení láskou, radosti a smutku. Je fakt, že herci autorky připravili nevšední příležitosti. A herec Hřebíček nabízené možnosti opravdu využil.

Ještě je potřebné připomenout hudbu Zdeňka Kluky, který citlivě pracoval i s Janáčkovým partem a neméně důležitý byl v inscenaci světelný design Pavly Beranové, ve kterém se na všechny bílé plochy promítaly třeba novinové články, nebo vize, nálady hlavního protagonisty.

Více než dvouhodinové představení uběhlo na premiéře nečekaně rychle. Pohled na hodinky byl udivující. To už je tolik hodin? Plný rozporuplných pocitů ze života Těsnohlídka bude diváka ještě dlouho doprovázet. Co to bylo za člověka, který tak miloval život a občas tak nenáviděl sebe sama? Jaké byly a čím se trápily ženy v jeho blízkosti? Proč vlastně bylo tolik hoře v jeho bohatém tvořivém životě? Proč se zastřelil ve svých pětačtyřiceti letech. Kolik toho přece ještě mohl napsat? Kolik životních plánů ho ještě čekalo? Co jeho velký román, do kterého se opakovaně pouštěl? Napsal by ho někdy?

Díky myšlenkově bohaté inscenaci nabízí divadlo Reduta celý rejstřík otázek a hledání odpovědi. A to byl taky účel této moudré inscenace.